NATO mění koncept obrany východního křídla. Ruší jednotný východní flank, zóny budou od Arktidy po Černé moře

Když se v červenci 2023 ve Vilniusu schvalovaly nové regionální obranné plány, šlo o největší přestavbu aliančního operačního myšlení od konce studené války. Tři roky poté se tento rámec naplňuje konkrétními velitelskými strukturami, předsunutými silami a cvičeními, která mají jediný účel: přesvědčit Moskvu, že jakýkoli útok na alianci narazí na odpor šitý na míru konkrétnímu bojišti, ne na univerzální šablonu. Východní křídlo NATO se tím nemění v jedno bojiště, mění se ve tři.

Tři zóny místo jednoho flanku

Dosavadní přístup NATO k obraně východu fungoval jako jeden operační rámec. Pobaltí, Skandinávie, střední Evropa i Černé moře spadaly do široce pojatého „východního křídla“, kde se plánovalo a velelo v podstatě stejnou logikou. Jenže obrana arktické hranice Norska vyžaduje zásadně odlišné síly, logistiku a velení než obrana rumunského pobřeží u Černého moře. Právě proto NATO přechází na trojici regionálních operačních zón, z nichž každou řídí jiné velitelství.

Severozápadní zóna, označovaná v aliančních dokumentech jako JOA-NW, pokrývá Arktidu, Vysoký sever, Skandinávii a severní Atlantik. Řídí ji Joint Force Command Norfolk, který rozšířil svůj operační prostor do skandinávského bojiště. Ve finském Mikkeli vznikl nový pozemní štáb MC LCC NW, odpovědný za Británii, Island, Švédsko, Norsko, Dánsko a Finsko; podle švédských ozbrojených sil jde o první strukturu svého druhu v regionu.

Centrální zóna JOA-C sahá od Pobaltí směrem ke střední Evropě. Její velení drží JFC Brunssum v Nizozemsku, které NATO v únoru 2026 výslovně spojilo s bezpečnostní dynamikou východního křídla a obrannými plány pro tento prostor. Portugalský vládní akt z téhož měsíce váže JOA-C konkrétně na Pobaltí a Slovensko, což naznačuje, že centrální zóna pokrývá i další středoevropské spojence, Česko nevyjímaje.

Jihovýchodní zóna spadá pod JFC Naples a řeší středomořsko-černomořský směr. Neapol drží odpovědnost za jižní a jihovýchodní obranné plánování, tedy prostor od východního Středomoří po černomořské pobřeží Rumunska a Bulharska.

Oficiální mapa s přesným rozřazením všech členských států po jednotlivých zónách v otevřených zdrojích NATO neexistuje. Hrubé obrysy ale vyplývají z veřejně dostupných dokumentů jednotlivých států a aliančních velitelství.

Co to znamená pro Česko

Česká republika logicky spadá do centrální zóny JOA-C. Není to předsunutá linie jako Pobaltí nebo Polsko, ale klíčový tranzitní a logistický prostor. Strategický dokument ministerstva obrany zdůrazňuje jednu sadu sil pro domácí obranu i alianční operace a další rozvoj takzvané Host Nation Support, tedy schopnosti přijímat, zásobovat a přesouvat spojenecké jednotky přes české území.

Generální tajemník NATO Mark Rutte při návštěvě Prahy v dubnu 2026 vyzdvihl české příspěvky do předsunutých uskupení FLF, mise KFOR i do hlídkování vzdušného prostoru Air Policing. Nové stálé alianční velitelství ani trvalé rozmístění bojové jednotky NATO na českém území ale oznámeno nebylo. Pro Prahu je hlavní rolí být spolehlivým zázemím, místem, kudy posily projdou a kde se zásobí, nikoli kde se bude bojovat jako první.

Proč právě teď: Kreml jako katalyzátor změny

Reorganizace nestojí na abstraktních strategických úvahách. Stojí na konkrétních činech Ruska.

Válka proti Ukrajině, která trvá už přes čtyři roky, zásadně proměnila bezpečnostní prostředí v Evropě. Ruská armáda prokázala ochotu vést rozsáhlou konvenční válku na evropském kontinentu, a přestože ji výrazně slabší ukrajinské síly dokázaly zadržet díky inovacím, západní technice a mimořádné odolnosti, samotný fakt plnohodnotného konfliktu na hranicích aliance změnil vše.

Kreml ale netlačí jen na Ukrajinu. NATO na svých stránkách dokumentuje narůstající spektrum nepřátelských aktivit přímo vůči členským státům: opakované narušování vzdušného prostoru, kybernetické útoky na kritickou infrastrukturu, sabotáže a hybridní operace. Drony neznámého původu nad pobaltskými státy, poškozování podmořských kabelů v Severním a Baltském moři, cílené dezinformační kampaně; to vše jsou střípky mozaiky, která přiměla alianci přestat brát východní křídlo jako jeden homogenní problém.

Třetím faktorem je rozšíření NATO o Finsko a Švédsko. Vstupem těchto dvou zemí se alianční hranice s Ruskem prodloužila o více než 1 300 kilometrů. Finsko sdílí s Ruskem hranici dlouhou přes 1 340 kilometrů, nejdelší ze všech členů aliance. Arktida a Vysoký sever přestaly být periferií a staly se plnohodnotnou frontou.

Předsunuté síly a Eastern Sentry

Papírová reorganizace by sama o sobě nic neznamenala. Proto ji NATO doprovází konkrétním posilováním. V červnu 2026 zahájilo operace FLF Finland, deváté mnohonárodní předsunuté uskupení na východním křídle, vedené Švédskem. Aliance tak má bojové skupiny rozmístěné od Estonska přes Lotyšsko, Litvu, Polsko, Slovensko, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko až po Finsko.

Aktivita Eastern Sentry, spuštěná v září 2025, funguje jako nepřetržitá mnohodoménová ostraha východního křídla. Zahrnuje další stíhačky, vrtulníky, transportní letouny, systémy protivzdušné obrany, průzkumné letouny i fregaty. Nejde o cvičení s datem ukončení, jde o trvalé navýšení přítomnosti.

Podle Reuters dosud všechny tři pobaltské státy a sever Polska spadaly pod jedno mnohonárodní velitelství. Nová dělba má umožnit přivést do nejohroženějších částí více sil rychleji. Německo-nizozemský sbor přebírá velitelskou roli v Estonsku a Lotyšsku, čímž se zkracuje rozhodovací řetězec a zvyšuje schopnost reagovat v hodinách, ne ve dnech.

Logistika jako páteř nové obrany

Reorganizace není jen o tom, kdo velí kde. Je o tom, jak rychle se americké a kanadské posily dostanou z přístavu v Evropě na správné místo ve správné zóně. Norfolk chrání transatlantické námořní a komunikační linie, tedy cestu přes oceán. Jakmile posily dorazí do Evropy, přebírá je Joint Support and Enabling Command (JSEC), jehož úkolem je urychlovat, koordinovat a chránit pohyb spojeneckých sil přes evropské hranice a týlový prostor.

Právě tohle NATO cvičilo během Steadfast Defender 2024, dosud největšího aliančního cvičení od konce studené války. Desítky tisíc vojáků se přesouvaly přes celý kontinent, aby se ověřilo, zda logistické řetězce skutečně fungují. Výsledek ukázal, že fungují, ale s rezervami, které je třeba dál odstraňovat. Mosty s nízkou nosností, úzká železniční hrdla, nedostatečné kapacity přístavů. Každý z těchto problémů se v nové třízónové architektuře řeší cíleněji, protože každá zóna má vlastní logistické priority.

Aliance tím nebuduje ofenzivní mašinérii. Buduje strukturu, ve které článek 5 Washingtonské smlouvy není jen politický slib, ale operační realita s jasnými velitelskými liniemi, předsunutými silami a logistikou schopnou doručit posily tam, kde budou potřeba. Tři zóny místo jednoho flanku nejsou oslabením, jsou přiznáním, že obrana Evropy od Arktidy po Černé moře vyžaduje tři různé odpovědi na tři různé hrozby.