Ruskočínské provokace rozdmýchávají vážné obavy. Japonsko poprvé zvažuje jaderné ponorky, aby je zastavilo

Neřekl „stavíme“, neřekl „kupujeme“. Řekl, že nic není rozhodnuto předem, ale ani vyloučeno. Pro zemi, která sedm dekád stavěla svou identitu na třech nejaderných principech a pacifistické ústavě, je i pouhé otevření dveří průlomem. Za ním stojí série konkrétních incidentů, které Tokio přesvědčily, že konvenční ponorková flotila přestává stačit na to, co se děje v západním Pacifiku.

Co Tokio vyděsilo

V červenci 2026 obepluly čínské a ruské válečné lodě společně celé Japonsko. Během plavby čínský torpédoborec střílel z kulometu v japonské výlučné ekonomické zóně jihozápadně od atolu Okinotorishima. Koizumi to 4. srpna označil za demonstrativní aktivitu namířenou přímo vůči Japonsku.

Nebyl to izolovaný incident. Na přelomu května sledovaly japonské námořní síly čínskou letadlovou loď Liao-ning v Pacifiku, za tři dny zaznamenaly zhruba 170 vzletů a přistání palubních letounů. Ve stejném období musel japonský vzdušný prostor reagovat na ruský průzkumný Il-20, který přeletěl nad Japonským mořem, Ochotským mořem a pokračoval nad Pacifik. A obranná bílá kniha 2026 připomíná devět potvrzených dlouhých společných letů čínských a ruských bombardérů od roku 2019, včetně prvního doletu ke Šikoku v prosinci 2025.

Tokio přitom nevnímá Rusko a Čínu odděleně. Bílá kniha popisuje zrychlující se prohlubování jejich vojenské koordinace jako součást nejtvrdšího bezpečnostního prostředí za desítky let. Právě proto vláda spustila mimořádně rychlou revizi tří strategických dokumentů ještě v roce 2026.

Pohon, ne zbraně

Klíčové rozlišení, které se v titulcích snadno ztrácí: Japonsko neuvažuje o jaderných hlavicích. Jde o jaderný reaktor jako zdroj energie pro pohon, tedy o to, co provozuje americké, britské, francouzské nebo čínské námořnictvo. Tři nejaderné principy, které Tokio formálně dodržuje, zakazují vlastnit, vyrábět a vpouštět na území jaderné zbraně. O pohonu výslovně nemluví.

Koizumi na tiskové konferenci 11. září popsal, co by jaderný pohon přinesl: delší dobu pod hladinou, vyšší operační vytrvalost a několikanásobně vyšší rychlost oproti konvenčním ponorkám. Současně přiznal nevýhody: vyšší cenu, větší trup, nutnost speciálního know-how a možné zhoršení podhladinové tichosti, ve které japonské konvenční ponorky tradičně vynikají.

Dnešní páteř japonské podvodní flotily tvoří třída Taigei: dieselelektrické ponorky o výtlaku asi 3 000 tun a délce 84 metrů, vybavené moderním sonarem a bojovým řídicím systémem s důrazem na minimální akustickou signaturu. Jsou to vynikající lodě pro obranu úzkých průlivů a pobřežních vod. Jenže čínská námořní aktivita se posouvá stále hlouběji do Pacifiku, a tam konvenční ponorka naráží na limity doletu a výdrže.

Víc než rétorika, výzkum už běží

Koizumiho zářijový výrok nevznikl ve vzduchoprázdnu. Už v září 2025 doporučil expertní panel ministerstva obrany zkoumat ponorky s vertikálními odpalovacími šachtami a „pohonnými systémy příští generace“. V říjnu 2025 Koizumi poprvé veřejně řekl, že u budoucího pohonu ponorek nechce vylučovat žádnou možnost.

Od fiskálního roku 2026 běží konkrétní výzkumný projekt: celková optimalizace ponorky s vertikálními šachtami, s rozpočtem přibližně 3,9 miliardy jenů (zhruba 600 milionů Kč) a harmonogramem do roku 2029. Není to akviziční program na stavbu jaderné ponorky. Je to technologická příprava, která by případnému politickému rozhodnutí dodala inženýrský základ.

Cena vstupenky

Pokud by Tokio šlo od studie k realizaci, čeká ho něco mnohem náročnějšího než jiné zadání pro loděnice. Nejbližší srovnání nabízí Austrálie a její program AUKUS. Canberra kvůli jaderně poháněným ponorkám musela v roce 2025 zřídit zcela nový nezávislý regulační úřad pro bezpečnost námořního jaderného pohonu. Jen do loděnice v Osborne už oznámila investice 8,5 miliardy australských dolarů (asi 130 miliard Kč), celková projekce na loděnici mluví o 30 miliardách AUD, a to ještě před cenou samotných ponorek.

Japonsko by muselo vybudovat:

• regulatorní rámec pro námořní jadernou bezpečnost, který dnes neexistuje,
• licencování jaderného materiálu a zařízení pro vojenské účely,
• specializované přístavní a údržbové kapacity,
• výcvikové centrum a dlouhodobý systém přípravy personálu.

A navíc by potřebovalo partnera pro přenos reaktorové technologie. Právní a exportní rámec AUKUS je dnes uzavřený na trojici Austrálie, USA a Británie. Pro Japonsko by bylo nutné vyjednat zcela nový režim, podle nás nejpravděpodobněji s Washingtonem a Londýnem, protože tam existuje fungující infrastruktura sdílení.

Politická gravitace

Článek 9 japonské ústavy, poválečný pacifismus, status jediné země zasažené atomovým bombardováním, to všechno dělá ze slova „jaderný“ v japonské politice zápalnou šňůru. Peking už v červenci 2026 varoval před japonskou „remilitarizací“ a vyzval Tokio, aby neoslabovalo tři nejaderné principy. V září 2026 Čína pokračovala tlakem proti sdílení jaderné ponorkové technologie v rámci AUKUS na půdě IAEA. Přímá reakce Moskvy na Koizumiho výrok ve veřejných zdrojích zachycena nebyla.

Na druhé straně NATO v březnu 2026 veřejně ocenilo japonské zvýšení obranných výdajů na dvě procenta HDP a výslovně propojilo bezpečnost Indo-Pacifiku s euroatlantickým prostorem. EU má s Japonskem od listopadu 2024 vlastní bezpečnostní a obranné partnerství. Ani jedna organizace ale výslovně nepodpořila japonské jaderné ponorky jako konkrétní projekt.

Rok 2026 přinese revizi strategických dokumentů, ne hotové rozhodnutí o stavbě. Výzkumný program běží do roku 2029. Pokud z něj vzejde reálný akviziční plán, Japonsko čeká projekt na dekádu a déle, a politická debata, která bude bolet víc než kterýkoli rozpočtový řádek.