Dohoda za 230 miliard korun mění rovnováhu sil v NATO. Turecko poslalo první piloty na výcvik na Eurofighterech

Koncem září 2026 se na letecké základně v Lincolnshiru poprvé posadili do kokpitu Typhoonu dva zkušení turečtí piloti. Jejich jména britská ani turecká strana nezveřejnila, ale důležitější než identita je to, co jejich přítomnost u 29. perutě RAF symbolizuje: Ankara se po letech v diplomatickém limbu vrací do západního bojového letectva, tentokrát ne přes Washington, ale přes Londýn.

Dohoda za osm miliard liber: co vlastně obsahuje

Částka 230 miliard korun je redakčním přepočtem britského oficiálního rámce „až 8 miliard liber“. Podle oborového serveru Janes se dá rozdělit přibližně na dvě části: zhruba 5,4 miliardy liber za samotných 20 letounů Eurofighter Typhoon ve standardu Tranche 4+ s radarem ECRS Mk 0 a přibližně 2,6 miliardy za vše ostatní. A to „ostatní“ je stejně důležité jako stroje samotné.

Exportní kontrakt podepsaly obě vlády 27. října 2025. O pět měsíců později, 25. března 2026, přibyla navazující podpůrná a výcviková smlouva, která rozepisuje:

• výcvik 10 tureckých instruktor-pilotů a téměř 100 techniků,
• dodávku náhradních dílů a podpůrného vybavení,
• vysoce věrné simulátory,
• schopnosti elektronického boje,
• tříletou počáteční technickou podporu od zavedení typu do služby.

A 8. července 2026 obě země na summitu NATO v Ankaře podepsaly ještě širší bezpečnostní a obranné partnerství pokrývající odstrašení, průmysl, kybernetiku i hybridní hrozby. Program Eurofighterů je tedy jen nejviditelnější součástí mnohem hlubšího strategického sblížení.

Proč Eurofighter, a ne F-35

Odpověď začíná v červenci 2019. Tehdy Washington vyřadil Turecko z programu F-35 kvůli nákupu ruského protivzdušného systému S-400. Americká legislativa dodnes váže případný návrat Ankary na podmínku, že S-400 nebude vlastnit ani provozovat. Tato brána zůstává zavřená.

Ankara potřebovala alternativu. Její letectvo stále stojí na stárnoucích F-16, byť je modernizuje a pořizuje 40 nových kusů Block 70/72, ale žádný z těchto strojů nepředstavuje generační skok. Eurofighter Typhoon ano. Nejde o stroj 5. generace jako F-35, ale o špičku generace 4,5 s moderním radarem AESA a schopnostmi elektronického boje. A hlavně: je politicky průchodný.

Důležitý je i průmyslový rozměr. Více než třetina každého Typhoonu vzniká ve Spojeném království, na kontraktu se podílejí BAE Systems, Leonardo UK, MBDA, Rolls-Royce i Martin-Baker. Pololetní zpráva BAE za první polovinu roku 2026 potvrzuje, že výrobní práce na tureckých strojích už běží. Nejde tedy o politickou deklaraci, ale o rozjetý průmyslový program s reálnými termíny.

Co to znamená pro NATO, a proč regionálně

Změna rovnováhy sil v NATO nedává smysl jako okamžité převrácení poměru v celé Alianci. Dává ale velmi dobrý smysl regionálně. Turecko je klíčovým spojencem na jihovýchodním křídle, kontroluje turecké úžiny, pokrývá prostor mezi Středomořím a Černým mořem a má druhou největší armádu v NATO. Konsorcium Eurofighter výslovně uvádí, že vstup Turecka jako desátého operátora Typhoonu posiluje krytí černomořského flanku.

Britské ministerstvo obrany mluví o posílení alianční bojové letecké kapacity na východním křídle. A právě tam, na pomezí Černého moře, Kavkazu a východního Středomoří, se v posledních letech bezpečnostní napětí zvyšuje. Dvacet moderních víceúčelových bojových letounů samo o sobě nezmění globální poměr sil, ale na tomto konkrétním úseku alianční obrany představují znatelný nárůst schopností.

Pro Českou republiku je to relevantní nepřímo. Praha už má uzavřený kontrakt na 24 stíhaček F-35A a směřuje k roli ve středoevropském rámci interoperability. Turecko si buduje vlastní pilíř na jihu. Alianční dělba rolí se tím zpřesňuje, každý spojenec posiluje svůj sektor.

Výcvik jako strategická investice

Dva piloti na základně Coningsby jsou jen začátek. Konverzní výcvik na Typhoon trvá podle RAF až devět měsíců, po něm následují další tři měsíce instruktorského kurzu. Absolventi nemají odletět domů, mají v Británii zůstat jako instruktoři až do roku 2030, kdy přijdou první letouny. Turecko si tak nevychovává dva piloty, ale zakládá instruktorské jádro, které po převzetí strojů urychlí rozjezd národního výcviku a přenos know-how na desítky dalších posádek.

Model připomíná britsko-katarskou spolupráci, kde Londýn a Dauhá provozují společnou peruť Typhoonů. U Turecka tak daleko veřejné zdroje nejdou, ale hloubka integrace (simulátory, elektronický boj, technická podpora, společný výcvik) naznačuje, že vztah bude mnohem těsnější než běžný exportní obchod.

Otevřená zůstává otázka zbraňové integrace. Ankara vyvíjí vlastní řízenou munici, střely Gökdoğan a Bozdoğan nebo řízený prostředek SOM, a logicky by je chtěla na svých Typhoonech provozovat. Oficiální britské zdroje ale zatím mluví jen obecně o „zbraních a integračním balíku“. Konkrétní seznam veřejně potvrzen nebyl.

Kdy to začne reálně fungovat

První dodávky letounů jsou plánovány na rok 2030. Do té doby musí Turecko vyškolit instruktory, techniky, vybudovat infrastrukturu a připravit logistický řetězec. Plná operační schopnost dvacetikusové flotily přijde ještě později, podle našeho odhadu nejdříve v první polovině třicátých let.

Ale právě proto je zahájení výcviku v září 2026 tak důležité. Čtyři roky před příletem prvního stroje už Ankara investuje do lidí, kteří budou celý systém provozovat. Je to přesně ta část obranného plánování, která není fotogenická, ale bez které žádný letoun nevzlétne. Na jihovýchodním křídle NATO se tiše staví něco, co tam dosud chybělo: moderní evropské bojové letectvo pod tureckou vlajkou.