Konec éry ATACMS, Amerika má nástupce, který zasáhne cokoliv. Rusko zuřivě hledá odpověď, ale nemá ji

V prosinci 2023 dorazily první kusy Precision Strike Missile do amerických jednotek. V červenci 2025 přešel program do fáze sériové výroby a nasazení. A v září 2026 Pentagon podepsal další kontrakt v hodnotě až 29 miliard korun na pokročilejší verzi, která dokáže zasáhnout i pohyblivé námořní cíle. Tři roky, tři milníky, a ATACMS, páteřní balistická střela americké armády posledních tří dekád, se definitivně posouvá do role odcházející generace.

Co přesně PrSM přináší a proč je ATACMS v ústraní

ATACMS sloužila od počátku devadesátých let jako hlavní americká taktická balistická raketa. Dosah kolem 300 kilometrů, jedna střela v přepravním kontejneru, GPS navádění. Spolehlivá, ale konstrukčně uzavřená, bez prostoru pro zásadní modernizaci.

PrSM mění pravidla ve třech bodech najednou:

• Dosah: Základní verze překračuje 400 kilometrů, budoucí Increment 4 s proudovým motorem míří přes 1 000 km.
• Kapacita: Do jednoho podu se vejdou dvě střely místo jedné. Jeden HIMARS tak nese dvojnásobnou palebnou sílu.
• Cílová sada: Zatímco ATACMS mířila primárně na pevné cíle, PrSM ve verzi Increment 2 už disponuje vícerežimovou hlavicí schopnou navádění na pohyblivé pozemní i námořní cíle.

Americká armáda to neprezentuje jako evoluci, ale jako generační skok. V dubnu 2025 uzavřela rámcový kontrakt s Lockheed Martin s celkovým stropem přes 117 miliard korun a první objednávkou na 400 střel. V rozpočtovém návrhu na fiskální rok 2027 se objevuje požadavek na 680 kusů a výslovná zmínka o rozšíření výrobního tempa. To není prototyp na powerpointové prezentaci. To je průmyslová linka, která běží.

Proč se říká, že zasáhne „cokoliv“

Formulace je nadsázka, ale opírá se o reálně široký oficiální seznam cílů. Rozpočtové dokumenty amerického ministerstva obrany uvádějí: systémy protivzdušné obrany, odpalovací zařízení raket, velitelská stanoviště, shromažďovací prostory, vysoce hodnotné cíle. U Incrementu 2 přibývají pohyblivé námořní a relokovatelné pozemní objekty.

V praxi to znamená, že jeden HIMARS s PrSM dokáže ohrozit ruský protiletadlový systém S-400 stojící 450 kilometrů od fronty stejně jako zásobovací loď v Černém moři. A to z platformy, kterou Ukrajina už dnes používá a kterou provozuje řada spojenců v NATO.

Právě kompatibilita se stávajícími odpalovači je klíčová. Velká Británie v červenci 2026 oficiálně vstoupila do programu PrSM s prvními dodávkami od roku 2027. Polsko provozuje HIMARS s municí GMLRS a ATACMS; přechod na PrSM je otázkou logistiky, ne nové infrastruktury. Z amerického programu se stává alianční schopnost.

Rusko reaguje, ale symetrickou odpověď nemá

Bylo by nepoctivé tvrdit, že Rusko je v oblasti raket dlouhého dosahu bezmocné. Iskander-M s dosahem kolem 500 kilometrů, dvěma střelami na mobilním odpalovači a manévrujícím letem je silná zbraň. K tomu Kalibr, Kinžal, široký arzenál balistických a řízených střel. Rusko umí útočit na dálku.

Jenže problém leží jinde. Ve veřejně dostupných zdrojích není vidět ruský ekvivalent toho, co dělá Amerika s PrSM, tedy systematický přechod od staršího systému k novému s jasnou modernizační cestou, postupným rozšiřováním schopností a průmyslovým škálováním. Rusko má arzenál. Nemá veřejně doloženou nástupnickou linku, která by Iskander nahrazovala podobně skokově, jako PrSM nahrazuje ATACMS.

A hlavně: ruská protiopatření proti přesným hlubokým úderům jsou zatím převážně obranná a dílčí. Zpráva Congressional Research Service popisuje, jak už HIMARS a ATACMS donutily ruskou armádu rozptylovat sklady munice a velitelská stanoviště dál od fronty. Čtvrtletní zpráva operace Atlantic Resolve pro Kongres konstatuje, že ruský elektronický boj a protivzdušná obrana měly problémy zabránit poškození klíčových objektů přesnými údery. Rusko se adaptuje (víc maskování, víc PVO kolem cenných cílů, snaha lovit odpalovače), ale úplnou ochranu to neposkytuje.

Co to znamená pro Ukrajinu a pro budoucnost

K září 2026 neexistuje potvrzené rozhodnutí o dodání PrSM Ukrajině. Je to scénář, ne oznámený krok. Ale hypoteticky by taková dodávka rozšířila hloubku ukrajinských úderů za dnešní 300kilometrovou hranici ATACMS a zvýšila tlak na ruskou logistiku, velení i protivzdušnou obranu v hlubším týlu. Každý další kilometr dosahu znamená pro Rusko delší zásobovací trasy, víc rozptýlených skladů, dražší a těžkopádnější koordinaci.

Podle nás nejsilnější pointa PrSM neleží v samotném dosahu. Spočívá v tom, že stejný HIMARS, který už stojí na východním křídle NATO a který Ukrajina denně používá, najednou nese víc střel, létá dál a dostává modernizační cestu k úplně novým typům cílů, bez výměny celé platformy. To je princip, na který se rozptylem skladů a elektronickým rušením odpovídá těžko.

Česko v kontextu PrSM

Praha veřejně rámuje svou podporu Ukrajiny přes muniční iniciativu, drony a debatu o evropské protivzdušné obraně. Kampaň za dodávku konkrétní americké balistické střely z českých vládních výstupů neplyne. Ale téma se České republiky týká nepřímo: Polsko s HIMARS sousedí za hranicí, Británie do programu vstoupila, a pokud se PrSM stane standardní alianční schopností, bude součástí odstrašení, na které se spoléhá i Praha.

ATACMS nezmizí ze skladů přes noc. Ale éra, ve které definovala americkou schopnost hlubokého úderu, končí. PrSM ji nahrazuje rychleji, než mnozí čekali, a Rusko na to zatím odpovídá tím, že couvá hlouběji do týlu. Jenže týl má své limity.