Alžírské vojenské letouny pravidelně létají do Ruska přes vzdušný prostor NATO. Překvapivě jim v tom nikdo nebrání

Nejde o špionážní balóny ani o neidentifikované stopy na radaru. Jsou to řádně ohlášené, sledované, a co je klíčové, povolené lety alžírského vojenského letectva. Hercules C-130, Iljušiny Il-76, občas i nový LM-100J Super Hercules startují ze základny Boufarik jižně od Alžíru, prolétají přes Itálii, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko a Polsko a přistávají na moskevském letišti Vnukovo. Pak se stejnou trasou vracejí, tentokrát přes Bělorusko. Účet Polish Military Radar na síti X tyto pohyby systematicky zaznamenává a publikuje registrace i typy letounů. Problém tedy nespočívá v tom, že by NATO nevědělo, kdo letí. Problém je v tom, že mu to dovoluje.

Sedm dnů, deset letounů, jeden koridor

Veřejně dohledatelná data ukazují jasný vzorec. 11. září 2026 se z Moskvy vrátily Il-76MD a LM-100J. O tři dny později zamířil Il-76MD opačným směrem. 24. září letěla do Moskvy dvojice, C-130H-30 a Il-76MD. 28. září další Il-76MD. 1. října znovu Il-76. 2. října se z Moskvy vracely dva stroje přes Bělorusko a Polsko. A 6. října zamířil C-130H-30 z Boufariku přes pět zemí NATO do ruské metropole. Polský server Defence24 tyto lety mapuje jednotlivě a zasazuje je do širšího rámce rusko-alžírské vojenské logistiky.

Koridor funguje obousměrně. Letadla nejen přilétají, ale i odlétají, a to přes Bělorusko, tedy přes stát, který aktivně podporuje ruskou agresi proti Ukrajině. Nejde o kuriózní jednorázový přelet, ale o zaběhnutou trasu.

Proč jim nikdo nebrání: právo versus politika

Odpověď je nepříjemně prostá. Alžírský vojenský letoun není ruský letoun. Sankce EU podle článku 3d nařízení zakazují přelet letadlům s ruskou registrací, ruským operátorem nebo letadlům vlastněným či kontrolovaným ruskými subjekty. Alžírský C-130 Hercules vyrobený v USA a provozovaný alžírskými vzdušnými silami do žádné z těchto kategorií nespadá. Jak vysvětluje EASA ve svém FAQ k leteckým sankcím, rozhodující je operátor a registrace, nikoli destinace.

Každý stát má podle ICAO úplnou a výlučnou svrchovanost nad svým vzdušným prostorem. Vojenský letoun třetí země potřebuje ke každému průletu výslovné povolení, takzvaný diplomatic clearance. V Polsku tento proces zahrnuje předložení údajů o typu letounu, trase, účelu letu a nákladu. Polská strana veřejně vysvětlila, že povolení udělila, protože Alžírsko dodalo požadované informace a nebezpečný náklad deklarován nebyl. Formálně čistý postup. Strategicky znepokojivý výsledek.

Co vezou, a co nevíme

Tady narážíme na zeď. Cargo manifesty těchto letů veřejně dostupné nejsou. Polské úřady uvedly pouze to, že na palubě nebyl deklarován nebezpečný náklad. Typy nasazených letounů (Il-76MD unese přes 40 tun, C-130H kolem 19 tun) umožňují přepravu prakticky čehokoli: náhradních dílů, technického vybavení, personálu i vojenského materiálu. Bez přístupu k nákladovým listům je ale jakýkoli konkrétní závěr pouhou dedukcí.

Co veřejně známé je, zasazuje tyto lety do znepokojivějšího kontextu. Investigace serveru Defense News z dubna 2026 napočítala nejméně 167 nákladních letů mezi Ruskem a Alžírskem za období od března 2025 do dubna 2026. Alžírsko v ní figuruje jako klíčový uzel ruské přepravní sítě s návaznostmi na Guineu a Niger, tedy na státy, kde Rusko aktivně buduje vojenský vliv.

Proč je Alžírsko tak těsně svázáno s Moskvou

Kořeny sahají do sovětské éry, ale rozhodující byl rok 2006. Rusko tehdy Alžírsku odpustilo dluh výměnou za nové zbrojní kontrakty a tím spustilo vlnu masivních nákupů. Podle Congressional Research Service tvořily ruské dodávky v letech 2006–2013 plných 80 % alžírského dovozu zbraní. Data SIPRI za období 2020–2024 ukazují, že podíl klesl na 48 %, ale jádro alžírských inventářů (stíhačky, vrtulníky, protiletadlové systémy) zůstává převážně ruského původu. A s tím přichází závislost na náhradních dílech, údržbě a výcviku.

Tato závislost se navíc prohlubuje. V květnu 2025 Alžírsko potvrdilo nákup stíhaček Su-57 páté generace a alžírští piloti procházejí výcvikem přímo v Rusku. Americká International Trade Administration odhaduje ruský podíl na alžírském obranném trhu na přibližně 75 %. Odpojit se od takového ekosystému není otázka jednoho politického rozhodnutí, je to otázka desetiletí a miliard.

Co s tím může NATO udělat

NATO jako aliance nemá jednotného „leteckého cenzora“. Rozhodnutí o povolení průletu vojenského letounu třetí země je výsostně národní záležitostí každého členského státu. Itálie, Chorvatsko, Maďarsko, Slovensko i Polsko mohou clearance neudělit nebo zpřísnit podmínky, a pokud by cizí vojenský letoun letěl bez povolení nebo porušil jeho podmínky, polský právní rámec počítá i s jeho zachycením. Veřejně ale není doloženo, že by kterýkoli z dotčených států alžírský průlet odmítl.

Diplomatické náklady takového odmítnutí by nebyly zanedbatelné. Alžírsko je pro Evropu relevantní jako dodavatel plynu, jako partner v migrační politice i jako regionální mocnost v severní Africe. Zároveň ale platí, že přes území pěti členských států NATO běží pravidelný, legální a administrativně posvěcený koridor, který obsluhuje vojensko-technické vazby s Ruskem, státem, proti jehož agresi Aliance posiluje obranu na východním křídle.

Není to díra v radaru. Je to díra v politické vůli, a ta se na radaru nezobrazí.