Japonsko ukázalo svou první klouzavou hypersonickou střelu. Má ji jen 5 zemí, má zastavit čínské námořnictvo

Dne 30. května 2026 zaparkoval na cvičišti u hory Fudži odpalovací vůz se zbraní, kterou Japonsko vyvíjelo osm let a o které se dosud mluvilo hlavně v rozpočtových tabulkách. Typ 25 HVGP, oficiálně 25式高速滑空弾, už v tu chvíli nebyl prototyp. Systém vstoupil do výzbroje o dva měsíce dříve, 31. března, a jednotky v prefekturách Kumamoto a Šizuoka s ním začaly cvičit. Ukázka na Fudži pro místní představitele byla první příležitostí, kdy Japonsko nechalo zbraň vyfotografovat mimo testovací střelnici. Ne nový ostrý test, ale demonstrace hotového produktu.

Co přesně klouzavá hypersonická střela umí

Princip je jednoduchý na papíře a mimořádně náročný v praxi. Raketový nosič vynese klouzavé těleso do velké výšky, podobně jako balistická střela. Jenže místo předvídatelného oblouku zpět k zemi se těleso oddělí a začne klouzat atmosférou rychlostí přesahující pětinásobek rychlosti zvuku. Během letu manévruje, mění kurz i výšku. Právě ta kombinace rychlosti a nepředvídatelné dráhy dělá z hypersonického klouzavého projektilu problém pro protiraketovou obranu. Americká Kongresová výzkumná služba (CRS) ve své aktualizaci z ledna 2026 konstatovala, že v době vydání neexistovala hotová obrana proti tomuto typu zbraní. To neznamená, že je střela fyzikálně nezachytitelná. Znamená to, že současné systémy na ni nejsou stavěné.

Japonská agentura ATLA popisuje Typ 25 jako prostředek pro palbu z jednoho ostrova na druhý. Přesný dosah zavedené verze Block 1 Tokio nezveřejnilo. Z oficiálních dokumentů ale vyplývá, že plánované vylepšené varianty Block 2A a 2B mají teprve umožnit zásahy „z různých míst v Japonsku“ na ohrožené ostrovní směry. Současná verze je tedy kratšího dosahu než to, co přijde.

Víc než lovec lodí

Japonské obranné dokumenty rámují roli střely šířeji než jen jako prostředek proti válečným lodím. Předběžné hodnocení programu explicitně uvádí tyto cíle:

• ničení vyloďovaných jednotek na obsazených ostrovech,
• zásahy radarů a odpalovacích zařízení protivníka,
• rozbíjení podpůrné infrastruktury invazního svazu ještě před dosažením pobřeží.

Přesnější popis účelu je tedy „rozbít invazní celek dřív, než se dostane k ostrovům“, včetně logistiky, velení a protivzdušné obrany vyloďovací skupiny. Lodě jsou jen jedním dílem skládačky. Japonsko si zároveň pořizuje americké střely Tomahawk pro rychlé rozšíření dálkového úderu. Typ 25 řeší jinou věc: domácí, průmyslově suverénní a hůře zachytitelnou větev téže strategie. Tomahawk letí nízko a pomalu, klouzavý projektil letí vysoko a rychle. Dvě odlišné dráhy, dva odlišné problémy pro obranu protivníka.

Kolik zemí ji skutečně má

Tvrzení, že hypersonickou klouzavou střelu vlastní jen pět zemí, vyžaduje upřesnění. V přísně doložitelném výkladu, tedy zavedený a operačně rozmístěný systém, jsou před Japonskem nesporně potvrzené hlavně Rusko a Čína. CRS ještě v lednu 2026 výslovně uváděla, že Spojené státy operační hypersonickou zbraň nemají. Severní Korea a Írán testovaly vlastní varianty, ale solidní otevřené zdroje neumožňují potvrdit, že jde o plně zavedené systémy srovnatelné s ruským Avantgardem nebo čínským DF-ZF.

Číslo „pět“ tedy závisí na tom, jak široce definujete slovo „mít“, jestli počítáte i testované programy a vlastní státní tvrzení bez nezávislého ověření. Japonsko je v každém případě první zemí v indo-pacifickém spojeneckém okruhu, která domácí klouzavou střelu prokazatelně zavedla do služby. Británie zatím pracuje na demonstrátoru hypersonické úderné schopnosti s cílem do konce dekády; britské ministerstvo obrany přiznalo, že hypersonickou zbraňovou schopnost nemá. Evropa je v tomto ohledu za Japonskem.

Cesta od prezentace k odpalovacímu vozu

Program odstartoval v roce 2018 jako výzkumný projekt agentury ATLA. V roce 2023 Tokio rozhodlo o urychlené výrobě. Pak přišla testovací série v Kalifornii: první předběžné odpaly v březnu a dubnu 2024, hlavní zkoušky v srpnu a listopadu 2024 a v lednu 2025. Celkem šest doložených odpalů na americké střelnici, než japonské ministerstvo obrany v únoru 2025 oznámilo, že výzkum bude do konce fiskálního roku uzavřen.

O čtrnáct měsíců později stál hotový systém na základně na Fudži.

Čínská reakce na sebe nenechala čekat. Mluvčí ministerstva zahraničí Mao Ning 1. dubna 2026, den po oficiálním zavedení, prohlásila, že Čína je „vážně znepokojena“ a že Japonsko nasazuje ofenzivní zbraně za hranicí své výlučně obranné politiky. Tokio argumentuje opačně: nejhorší bezpečnostní prostředí od druhé světové války vyžaduje schopnost zasáhnout protivníka z bezpečné vzdálenosti, aniž by japonské síly musely vstupovat do jeho palebné zóny.

Co to mění, a co zatím ne

Samotný Block 1 regionální rovnováhu sil nepřeklopí. Je to první generace s omezeným dosahem, rozmístěná u dvou jednotek. Skutečný posun nastane, až přijdou Block 2A od fiskálního roku 2027 a Block 2B od roku 2030, s delším dosahem, širším spektrem cílů a možností palby z hlavních japonských ostrovů.

Přesto je milník důležitý. Japonsko přešlo od plánů k hardware, od americké střelnice k vlastním základnám. Buduje si vrstvenou architekturu palebného dosahu, která má zkrátit reakční čas a zvětšit bezpečnou vzdálenost obrany. Pro Čínu to znamená, že případný invazní svaz mířící k japonským ostrovům bude muset počítat se zbraní, proti které zatím nemá spolehlivou odpověď. Pro zbytek indo-pacifického regionu je to signál, že éra, kdy hypersonické klouzavé střely vlastnily jen Moskva a Peking, skončila na cvičišti u hory Fudži.