NATO nacvičilo operaci jako z filmu: Komandos pronikli ponorkou ke břehu, vyšplhali na útesy a navedli palbu z moře

Celá sekvence trvala hodiny, zapojila vojáky a techniku ze šesti zemí a podle velení jednotky, která palbu řídila, šlo o nejkomplexnější koordinaci živých prostředků za téměř třicet let. Přesto nešlo o improvizaci ani o propagandistickou show. Cvičení Strike Warrior 26 u mysu Cape Wrath na severozápadním cípu Skotska bylo součástí systematického návratu NATO k jednomu z nejtěžších vojenských řemesel: tajné infiltraci pobřeží a přesnému úderu z moře. Aliance tím vysílá signál, že severní Atlantik a Vysoký sever jsou znovu prioritou a že malý tým na správném místě dokáže otevřít prostor pro palbu celé flotily.

Ponorka, nafukovací čluny, útesy

Operace měla přesně daný scénář. Příslušníci 148 (Meiktila) Commando Forward Observation Battery, specializované jednotky Royal Marines určené k navádění námořní, dělostřelecké i letecké palby, se napojili na německou konvenční ponorku třídy 212A. Pod hladinou se přiblížili k pobřeží Cape Wrath, kde Atlantik naráží na strmé skalní stěny.

Pak přišel klíčový moment. Tým opustil ponorku na nafukovacích útočných člunech technikou float-on/float-off, v tichosti přeplaval zbývající vzdálenost a provedl taktické vylodění na pláži. Po přistání se přesunul na vyvýšené pobřežní pozice, kde zřídil improvizované pozorovací stanoviště s přímým výhledem na cílový prostor.

Odtud začala ta nejnáročnější část. Komandos neměli střílet sami, jejich úkolem bylo identifikovat simulovaný nepřátelský cíl na souši a v reálném čase navést ostrou palbu portugalské fregaty NRP D. Francisco de Almeida, která operovala v moři za horizontem. Granáty dopadaly tam, kam malý tým na útesech určil. A fungovalo to.

Proč německá ponorka, a ne britská

Británie dnes provozuje výhradně jaderné ponorky. Třída Astute měří 97 metrů, vytlačuje 7 400 tun a je stavěná na jiný typ misí: dlouhé hlídky v hlubokém oceánu, odpalování raket Tomahawk, lov nepřátelských ponorek. Pro skryté přiblížení k členitému pobřeží v mělkých vodách je to jako jezdit kamionem po lesní pěšině.

Německá Type 212A je jiný stroj. Měří 56 metrů, pod hladinou vytlačuje 1 830 tun a pohání ji kombinace dieselu a palivových článků nezávislých na vnějším vzduchu. Díky tomu má extrémně nízkou akustickou i magnetickou stopu, v pobřežních vodách je prakticky neviditelná. Bundeswehr ji přímo označuje za ideální platformu pro utajený přesun speciálních sil. Britové tedy dodali komandos a schopnost navádět palbu, Němci dodali to nejlepší plavidlo pro jejich dopravu. Přesně tak má alianční spolupráce vypadat.

Nebyl to jednorázový experiment

Cape Wrath nebylo prvním testem. Už v březnu 2026 stejné specialistické prvky Commando Force provedly podobný profil z německé ponorky U-35 při cvičení Cold Response 26 v norských fjordech. A během samotného Strike Warrior 26 jednotka 148 Battery řídila palbu nejen z portugalské fregaty, ale předtím i z nizozemské HNLMS Van Amstel a kanadské HMCS St. John’s, obou ze stálé námořní skupiny NATO Standing Maritime Group One.

Strike Warrior 26 byl navíc mnohem širší než jen ponorkový výsadek. Royal Navy uvádí přes dva tisíce účastníků ze šesti zemí. Cvičení zahrnovalo obojživelné výsadky, protiponorkový boj, palubní kontroly lodí, dronové údery, logistické operace i budování podzemních zdravotnických zařízení. Ponorkový raid u Cape Wrath byl vrcholem, ale stál na základech, které se budovaly týdny předtím v prostoru od Severního moře po Západní ostrovy.

Royal Navy celou akci označuje za největší kolektivní cvičení UK Commando Force za patnáct let. A důstojník 148 Battery k tomu dodal, že takto komplexní koordinaci živých prostředků jeho jednotka nezvládla téměř tři dekády. To není fráze. Je to přiznání, jak dlouho trvalo, než se Británie a její spojenci vrátili ke schopnosti, kterou po konci studené války nechali zakrnět.

Proč právě teď a proč právě tady

Odpověď leží v dokumentech, které Londýn i Brusel publikovaly v posledních dvou letech. Britský Strategic Defence Review 2025 mluví otevřeně o přechodu k bojové připravenosti a o přístupu „NATO First“. Zavádí koncept Atlantic Bastion, systém obrany severního Atlantiku proti rostoucí ruské podmořské hrozbě. Národní bezpečnostní strategie 2025 severní křídlo a partnerství s Norskem řadí mezi priority.

NATO na své straně označuje Vysoký sever za bránu k severnímu Atlantiku s klíčovými obchodními, dopravními a komunikačními trasami. Ruská vojenská aktivita v Arktidě roste, modernizuje se ruská ponorková síla a po roce 2022 Aliance výrazně zvýšila námořní pohotovost i ochranu podmořské infrastruktury, kabelů a plynovodů, na kterých závisí evropské ekonomiky.

Pro Česko jako vnitrozemského člena NATO to může znít vzdáleně. Není to tak. Americké posily pro Evropu putují přes Atlantik. Datové kabely na mořském dně přenášejí komunikaci, bez které nefunguje ani česká ekonomika. A článek 5 platí všude, i na skotských útesech.

Návrat k moři

Dvacet let Afghánistánu změnilo britské komandos. Royal Marines se naučili operovat v poušti, v horách, v protipovstaleckém prostředí stovky kilometrů od nejbližšího přístavu. Transformace do takzvané Future Commando Force, oznámená v roce 2021, je vrací k tomu, co uměli vždycky nejlépe: proniknout z moře, zjistit, označit cíl, udeřit a zmizet.

Méně „držet prostor na souši“, více „být neviditelný, dokud neudeříte“. Malé, vysoce specializované týmy trvale nasazené vpřed, schopné průzkumu, navádění palby a rychlého zásahu proti státním protivníkům. Strike Warrior 26 byl první případ od konce afghánské mise, kdy všechny specialistické prvky Commando Force pracovaly pohromadě v jednom scénáři.

Z ruského pohledu to znamená jednu věc: v severních vodách roste hustota alianční přítomnosti, schopnost propojit průzkum s palbou a ochranou kritické infrastruktury v jednom řetězci. Prostor pro skryté manévrování se zmenšuje. A někde na útesech nad Atlantikem může sedět dvou- nebo tříčlenný tým, který vidí všechno, a má na telefonu celou flotilu.