Írán je přesvědčen, že americkou armádu porazí. Zablokoval Hormuz a má jasný plán, jak ji vyhnat z Perského zálivu

Dne 1. března 2026, pouhý den po americkém a izraelském útoku na íránské cíle, dopadly íránské drony na přístav Port Šuajba v Kuvajtu. Šest amerických vojáků zemřelo. Nebyl to ojedinělý incident, byl to první tah ve strategii, která se nesnaží americkou armádu zničit na bojišti, ale přinutit Washington, aby si spočítal, kolik ho další měsíc v Perském zálivu stojí. K 10. říjnu 2026 AP popisuje konflikt jako sedmiměsíční válku, v níž Írán stále věří, že dokáže zvyšovat náklady pro USA i světovou ekonomiku. A právě v tom spočívá íránská definice vítězství.

Co Teherán myslí „porážkou“ Ameriky

Írán nemluví o frontální bitvě, v níž by jeho námořnictvo potopilo americké letadlové lodě. Tak naivní jeho velení není. Veřejně dostupná shrnutí textů z Foreign Affairs, včetně esejů nazvaných „Iran’s Theory of Victory“ a „Iran’s New Grand Strategy“, popisují strategii vytrvalosti. Její logika je prostá: pokud Írán přežije první vlnu bombardování a dokáže válku protáhnout na měsíce, přenese náklady na americké daňové poplatníky, arabské monarchie a světové trhy s energiemi. Washington pak bude muset buď eskalovat do plné pozemní invaze, kterou si nemůže dovolit, nebo jednat za podmínek, které Teherán považuje za přijatelné.

Analytici S&P Global to formulují přímo: íránské vedení sází na ekonomické vyčerpání protivníka a regionu, ne na rychlé vojenské vítězství. A zatím jim čísla dávají za pravdu.

Hormuz jako hlavní zbraň

Hormuzský průliv je úzký koridor, kterým podle Mezinárodní energetické agentury běžně prochází kolem 20 milionů barelů ropy denně a přibližně pětina celosvětového obchodu se zkapalněným zemním plynem. Írán ho nezablokoval hermeticky, to by ani nedokázal. Udělal něco účinnějšího: proměnil ho v zónu trvalého rizika.

Britská Dolní sněmovna ve své parlamentní rešerši z června 2026 uvádí, že Teherán cíleně napadal lodě spojované s USA a Izraelem, zatímco část „nepřátelských“ plavidel selektivně pouštěl. Výsledek:

• Pojistné na průjezd průlivem vyletělo nahoru.
• Řada přepravců začala Hormuz obcházet delší trasou.
• Brent v červenci 2026 krátce překročil 102 dolarů za barel, v říjnu se stále drží nad stovkou.
• Rekordní ceny dieselu v USA se staly politickým tématem před listopadovými volbami.

Ropa zálivem opět proudí, ale za mimořádných bezpečnostních podmínek a s americkým doprovodem. To je přesně ten stav, který Teheránu vyhovuje: průliv není zavřený, ale každý barel, který jím projde, stojí víc než před válkou.

Cena, kterou platí i Česko

Česká republika neodebírá ropu přímo z Perského zálivu v takovém objemu, aby ji fyzické přerušení dodávek okamžitě ochromilo. Cenovou vlnu ale přebírá okamžitě. Data Českého sdružení obchodníků s ropnými produkty (CCS) ukazují jasný trend: průměrná cena pohonných hmot v Česku vystoupala z 33,67 Kč za litr v únoru 2026 na 47,73 Kč za litr v září. Nárůst o více než 40 % za sedm měsíců, a to bez jediné íránské rakety na české území.

Mechanismus je jednoduchý. Napětí v Hormuzu zvyšuje světovou cenu ropy, ta se s mírným zpožděním promítá do velkoobchodních cen v Evropě a odtud na české pumpy. Dokud průliv zůstává vojensky omezeným koridorem, tlak na české řidiče nepovolí.

Americká armáda: ohrožená, ale ne poražená

Bylo by chybou tvrdit, že USA v Perském zálivu prohrávají v klasickém vojenském smyslu. Americké námořnictvo stále chrání část tankerového provozu, drží námořní blokádu íránských přístavů a disponuje drtivou převahou ve vzduchu. Jenže právě to je součást íránského kalkulu: Teherán nepotřebuje americkou armádu porazit, stačí mu ji udržet v permanentním nasazení, které stojí miliardy dolarů měsíčně.

A ztráty jsou reálné. Reuters v červenci popsal íránské útoky na americká zařízení v Bahrajnu, Kuvajtu, Jordánsku, Ománu a Kataru. Íránské drony, balistické rakety a proxy síly zasahují cíle, jejichž ochrana vyžaduje stále větší zdroje. Každý útok na základnu v arabském státě navíc zvyšuje tlak tamní vlády na Washington, protože americká přítomnost se z bezpečnostní záruky mění v magnet pro íránskou palbu.

Právě tady leží jádro íránského plánu: přimět arabské monarchie, aby samy zatlačily na americký odchod, protože náklady „věčné války“ nesou především ony.

Plán se čtyřmi pilíři

Z veřejně dostupných zdrojů (britských parlamentních rešerší, shrnutí Foreign Affairs a analytických zpráv S&P Global) lze íránskou strategii rozložit do čtyř bodů:

1. Držet Hormuz jako páku. Dokud průliv není bezpečný, svět platí „válečnou daň“ na každém barelu.
2. Ohrožovat americké základny a logistiku. Levné drony proti drahé infrastruktuře, asymetrie, která hraje ve prospěch Teheránu.
3. Přenést náklady na arabské partnery USA. Saúdská Arábie, Kuvajt i Bahrajn se stávají terčem, což podkopává jejich ochotu hostit americké síly.
4. Vynutit dohodu za vlastních podmínek. V září 2026 Írán přes prostředníky nabídl otevření Hormuzu do sedmi dnů, výměnou za uvolnění vojenského tlaku, konec blokády a sankční úlevy.

Washington zatím odmítá. Donald Trump 8. října 2026 podle Axios oznámil, že před volbami 3. listopadu nové údery nenařídí, ale blokáda zůstává v plné síle. Írán to čte jako potvrzení své teze: Amerika nemá politickou vůli válku ukončit silou, a čím déle trvá, tím víc roste tlak na kompromis.

Íránská společnost přitom není monoliticky sjednocená za režimem; před válkou zasáhly protesty všech 31 provincií a represe pokračuje. Válka vytvořila dočasný efekt semknutí kolem vlajky, ale ten je křehký. Teherán tedy hraje o čas nejen navenek, ale i dovnitř. Jeho sázka je riskantní, nákladná a krutá vůči vlastním občanům. Ale sedm měsíců po začátku války stále drží.