Nizozemsko jako první země EU oficiálně označilo Rusko za nepřítele. Ostatní se zatím neodvážily, Kreml reagoval

Dilan Yeşilgözová-Zegeriusová stála u řečnického pultu Tweede Kamer, nizozemské Sněmovny, uprostřed debaty o obranném rozpočtu. Neoznamovala válku. Nenavrhovala zákon. Prostě přestala používat slovo „agresor“ a nahradila ho slovem, které má v bezpečnostní politice úplně jinou váhu: nepřítel. „Bezstarostný mír je velmi daleko,“ dodala. A právě tím posunula evropskou debatu o kus dál, od popisu toho, co Rusko dělá na Ukrajině, k pojmenování toho, čím Rusko je pro Evropu.

Co přesně v Haagu zaznělo

Přesná formulace podle stenozáznamu Tweede Kamer zní: „Rusko už není ‚agresor’… Rusko je náš nepřítel.“ Yeşilgözová-Zegeriusová okamžitě upřesnila, že tím neříká, že je Nizozemsko ve válce. Ministr zahraničí Berendsen její slova politicky podržel. Veřejnoprávní stanice NOS pak doplnila, že nejde o „jiný přístup“ ani o nový právní režim, jde o změnu slovníku.

A právě na tom záleží. „Agresor“ je popis činu: Rusko napadlo Ukrajinu. „Nepřítel“ je popis vztahu: Rusko ohrožuje nás. Ten posun není kosmetický. Říká, že hybridní útoky na evropské území, sabotáže, kybernetické operace a špionáž už nejsou vedlejší produkt války na Ukrajině, ale přímá konfrontace s evropskými státy.

Proč právě teď a proč právě Nizozemsko

Ministryně se neopírala o pocit. Opírala se o zpravodajské hodnocení, které nizozemské služby AIVD a MIVD zveřejnily v únoru 2026 pod názvem „Mezi mírem a válkou“. Dokument říká věci, které v oficiálním zpravodajském výstupu členské země NATO nemají obdobu svou přímočarostí:

• Rusko se připravuje na možnost konfliktu s NATO a testuje eskalační ochotu Západu.
• V nejméně příznivém scénáři může po skončení války na Ukrajině potřebovat méně než rok k vybudování kapacit pro omezenou vojenskou operaci s omezenými geografickými cíli.
• V Evropě narůstají sabotáže, od žhářství přes narušování letecké dopravy drony po zápalné balíčky v leteckém provozu.
• Přímo v Nizozemsku byly zaznamenány přípravy sabotáží, kybernetický útok na firmu z kritické infrastruktury a mapování sítí ambasád v Haagu na žádost ruské státem podporované skupiny.

V červenci 2026 pak AIVD oznámila, že ruská špionážní operace hackla IP kamery na nizozemských vojensko-logistických trasách, tedy na cestách, kudy proudí vojenský materiál směrem k východnímu křídlu NATO. Skupina LAUNDRY BEAR ukradla pracovní kontakty nizozemských policistů. Ruský zájem o nizozemskou infrastrukturu přestal být abstraktní hrozbou a stal se dokumentovanou realitou.

Yeşilgözová-Zegeriusová v debatě také řekla, že nechce „dělat nepřítele chytřejším“, a právě proto odmítla sdílet některé detaily veřejně. Samo o sobě je to signál, jak vážně Haag hodnotí situaci.

Proč ostatní země EU zatím mlčí

Polsko, Česko i pobaltské státy mluví o Rusku tvrdě. Ale jinak.

Polský ministr zahraničí Radosław Sikorski po sabotážním incidentu v listopadu 2025 prohlásil v Sejmu, že jde o „akt státního terorismu“, a řečnicky se zeptal, „kdo je nepřítelem Polska“. Ale zůstal u otázky, neudělal z toho přímý státní výrok. Česká bezpečnostní strategie z roku 2023 označuje Rusko za „zásadní hrozbu pro naši bezpečnost“ a mluví o „nepřátelském působení“ v kybernetické, informační i zpravodajské oblasti. Obsah je ostrý. Ale slovo „nepřítel“ v něm nenajdete.

Důvod není zbabělost. Je to strategická přesnost. „Nepřítel“ je silnější politicko-vojenský rámec než „hrozba“ nebo „agresor“. Implikuje vztah přímé konfrontace, a pokud ho stát použije bez odpovídajících praktických kroků (vyšších výdajů, mobilizačních plánů, přesunu jednotek), riskuje, že slovo zůstane prázdné. Nizozemsko si to mohlo dovolit právě proto, že mělo v ruce zpravodajské hodnocení, které přímou konfrontaci dokumentuje na vlastním území.

I mimo Evropu zůstává slovník opatrnější. Japonská obranná bílá kniha z roku 2026 mluví o „ruské agresi proti Ukrajině“ a o opakovaných projevech, které lze chápat jako jaderné hrozby. Slovo „nepřítel“ v ní ale nenajdete. Haag šel ve slovníku dál než Tokio, Varšava i Praha.

Kreml odpověděl po svém

Reakce přišla ještě tentýž den. Ruská ambasáda v Haagu podle agentury TASS požadovala „oficiální a jednoznačné vysvětlení“ a tvrdila, že ministryně „fakticky přiznala“, že si Nizozemsko přeje ozbrojený konflikt s Ruskem. Ambasáda varovala, že Moskva nestrpí „jazyk hrozeb a ultimát“ a že odpověď bude „přímá a drtivá“.

Formulace je typická pro ruský odstrašovací slovník, dostatečně hrozivá na to, aby se dostala do titulků, dostatečně vágní na to, aby za ní nemusel následovat žádný konkrétní krok. Žádný odvetný diplomatický akt (vyhoštění, stažení velvyslance, přerušení styků) oznámen nebyl. Zapadá to do vzorce, který nizozemské služby popisují jako hybridní zastrašování: Moskva testuje, kde je hranice, a zároveň se snaží odradit od dalšího zostřování.

Podle nás je právě tato kombinace, rétorika „drtivé odpovědi“ bez jakéhokoli reálného kroku, nejlepším důkazem toho, proč Yeşilgözová-Zegeriusová mohla svůj výrok pronést. Kreml na něj nemá odpověď, která by nebyla buď eskalací, nebo přiznáním vlastní bezmoci.

Co se reálně mění, a co ne

Ministryně sama řekla, že se „v podstatě“ nemění politika. Žádný válečný stav. Žádný nový právní režim. Žádné automatické dodávky zbraní navíc. Praktický dopad je jinde: v politickém rámci, který umožňuje argumentovat vyššími obrannými výdaji, přísnějším utajováním citlivých informací, větší pozorností vůči hybridním hrozbám a pokračující podporou Ukrajiny jako součástí vlastní obrany.

Pro český kontext to znamená jediné: tlak na ostřejší slovník poroste. Praha už dnes Rusko kvalifikuje jako zásadní hrozbu a popisuje jeho nepřátelské působení. Nemusí nutně přebírat právě slovo „nepřítel“. Ale po Haagu bude těžší tvářit se, že pojmenování věcí pravým jménem je něco, co si Evropa nemůže dovolit.

Nizozemsko nevyhlásilo válku. Přestalo předstírat mír.