Trump znovu zrazuje Ukrajinu, aby se udržel v prezidentském křesle. Je to nejslabší prezident USA za desítky let

Dne 9. října ve 14:32 washingtonského času se na webu amerického ministerstva financí objevil nenápadný dokument: licence GL 135, která dočasně povoluje transakce s ruskými dodávkami nafty do Spojených států. O pár minut později Donald Trump na Truth Social oznámil, že Rusko „okamžitě“ pošle přes 300 tisíc tun dieselu, dalších 500 tisíc v listopadu a milion tun poté. Kyjev se o tom dozvěděl ze zpráv. Nikdo se ho neptal.

Ústupek bez protihodnoty

Mechanismus je prostý. Bílý dům potřeboval levnější diesel před kongresovými volbami 3. listopadu 2026. Už 5. října Trump podepsal exekutivní opatření ke zlevnění pohonných hmot a Bílý dům z toho vybudoval celou agendu „cenové dostupnosti dieselu“. Čtyři dny nato přidal ruskou naftu jako další nástroj.

Problém není v tom, že americký prezident hledá způsob, jak snížit ceny na čerpacích stanicích. Problém je v tom, co za to dostal, respektive nedostal. Kremelský poradce Jurij Ušakov tentýž den novinářům sdělil, že okamžité obnovení jednání s Ukrajinou po telefonátu Putin–Trump nepřijde. Moskva inkasovala sankční úlevu a nový odbytový kanál pro svůj diesel. Washington inkasoval příslib dodávek, jejichž reálný dopad na americké ceny je podle analytiků citovaných agenturou AP nanejvýš marginální. Rusko na tom vydělá víc, protože zpeněží export a uleví vlastním zásobám před zimou.

Tohle není vyjednávání. Tohle je předplacený dárek.

Zelenskyj jako obětní beránek

Den po oznámení dohody Trump přitvrdil. 10. října řekl novinářům, že Ukrajina by měla mít „nového vůdce“, který dohodu uzavře. Obvinil Zelenského, že dělá problémy světu, americkým farmářům i dopravcům. Válku přerámoval přes domácí energetiku: dlouhodobě tlačí, aby Ukrajina přestala útočit na ruské rafinerie, protože to podle něj zdražuje diesel.

Z rétoriky amerického prezidenta tak zmizela klasická logika agresor–oběť. Nahradila ji logika „kdo mi kazí ceny a dohodu“. Zelenskyj v exkluzivním telefonátu pro Axios označil Trumpův krok za „nefér a nepoctivý“ a mluvil o pocitu zrady. Tentýž den řešil s finským prezidentem Stubbem právě problém dodatečných ruských příjmů z ropných produktů, příjmů, které mohou přímo financovat pokračování války.

Trump přitom opakovaně tvrdil, že Putin chce dohodu a urovnání. Souběžná fakta to nepotvrzují. NATO i EU nadále používají formulaci „ruská válka agrese“. Kreml neohlásil žádný konkrétní mírový krok. Bezprostřední realita ukazuje spíš na politické přikrášlení Moskvy než na ověřený mírový obrat.

Nejslabší za desítky let, a proč

Označení „nejslabší prezident“ není formální titul. Je to hodnotící soud, který ale stojí na tvrdé asymetrii. Srovnejme:

• Obama 2014: Po anexi Krymu rozšířil sankce, mluvil o „dalších nákladech“ pro Rusko, odmítl uznat změnu hranic.
• Biden 2022: Zakázal dovoz ruské ropy a ropných produktů do USA, odřízl Rusko od miliard dolarů americké poptávky.
• Trump 1.0 (2017–2021): Držel rozpočtovou linii USAI s 250 miliony dolarů pro Ukrajinu včetně letální pomoci. Viceprezident Pence v srpnu 2019 ve Varšavě veřejně slíbil, že USA budou stát za ukrajinskou suverenitou a územní celistvostí.
• Trump 2.0 (říjen 2026): Otevřel ruskému dieselu americký trh, tlačil na výměnu ukrajinského prezidenta a obviňoval napadenou zemi z problémů s cenami pohonných hmot.

Každý z předchozích prezidentů, včetně Trumpa samotného v prvním období, kombinoval tlak na Rusko s podporou Ukrajiny. Říjnový krok 2026 tlak v klíčovém bodě obrací. Slabost tu není vojenská. Americká armáda je pořád nejsilnější na světě. Slabost je vyjednávací: prezident USA udělil Moskvě ústupek předem a teprve dodatečně si za něj zkouší koupit politický efekt doma.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Bezprostřední energetický šok pro EU z dostupných dat neplyne; Evropská komise 2. října uváděla, že dodávky dieselu v unii jsou stabilní, i když ceny zůstávají vysoké. Strategický dopad je ale jiný. Víc ruských příjmů z ropných produktů může znamenat víc zdrojů pro válku. A Evropě zůstává stále větší břemeno.

Kongresová rešerše CRS z května 2026 uvádí, že Trumpova administrativa veřejně neoznámila žádnou novou bezpečnostní pomoc Ukrajině. Dřívější závazky sice běží dál, americká technika proudí přes alianční mechanismus PURL, ale přímá americká role slábne. Generální tajemník NATO Mark Rutte v září 2026 zdůraznil, že tok vybavení pokračuje „nepřerušeně“, a výslovně zmínil českou muniční iniciativu jako jeden z kanálů, které pomáhají pokrývat ukrajinské potřeby.

Čísla mluví jasně. Ukrajinské potřeby od dárců pro rok 2026 přesahují 60 miliard dolarů. NATO na summitu v Ankaře v červenci 2026 slíbilo 70 miliard eur vojenské podpory a Evropská rada schválila úvěrový rámec 90 miliard eur na roky 2026–2027. Evropa už není doplněk USA, je hlavním pilířem. Ale každý americký výkyv zvyšuje tlak na evropské rozpočty, výrobu a logistiku.

Na papíře se přitom nic nezměnilo: ankarská deklarace znovu potvrdila závazek kolektivní obrany podle článku 5. Politicky ale přibývá nejistota, protože Trump už v srpnu 2026 veřejně řekl, že ho možný ruský útok na NATO „vůbec neznepokojuje“, a současně podřizuje část ukrajinské agendy domácím cenám pohonných hmot.

9. října 2026 americký prezident dal Vladimiru Putinovi něco hmatatelného, nový trh pro ruský diesel. Co dostal zpátky, se vejde do jednoho slova: nic.