Íránské rakety zasypaly americké základny, letci zůstali uvězněni v bunkru. Šéf letectva popsal 38 dní pekla

Generál Kenneth S. Wilsbach, náčelník štábu amerického letectva, vystoupil v září 2026 na konferenci AFA Air, Space & Cyber v Marylandu a udělal něco neobvyklého. Místo strategických abstrakcí vyprávěl příběhy z první linie: o letcích zavřených v bunkru, o hořícím letounu v hangáru, o záchranné operaci, která trvala přes padesát hodin. Každý z těch příběhů měl stejné poselství: americké základny v regionu přestaly být bezpečným zázemím a staly se součástí bojiště.

Operace, která přepsala pravidla

Dne 28. února 2026 v 1:15 východního času zahájily americké a spojenecké síly operaci Epic Fury. Prvními cíli byla velitelství Íránských revolučních gard, systémy protivzdušné obrany, raketové a dronové odpalovací pozice a vojenská letiště. Prezident Donald Trump schválil úder po kolapsu jaderných rozhovorů a Írán odpověděl masivní odvetou.

Ta odveta nebyla symbolická. Podle bývalého velitele amerických vzdušných sil pro Střední východ, generálporučíka Dereka C. France, vypálil Írán v průběhu širšího konfliktu více než 1 500 balistických střel a nasadil přes 6 000 útočných dronů. Terčem se staly základny Al Udeid v Kataru, Ali Al Salem v Kuvajtu, Al Dhafra ve Spojených arabských emirátech, Muwaffaq Al Salti v Jordánsku i námořní základna v Bahrajnu. Hlavní bojová fáze trvala od konce února do počátku dubna 2026, oněch 38 dní, během nichž koaliční letadla zasáhla přes 13 000 vojenských cílů a uskutečnila zhruba 10 000 bojových vzletů. To je průměrně 250 denně.

Pro srovnání: operace Desert Storm v roce 1991 přinesla za šest týdnů přes 116 000 bojových vzletů, Iraqi Freedom v roce 2003 pak více než 40 000 za čtyři týdny. Epic Fury je v absolutních číslech menší, ale americké letectvo ji označuje za nejintenzivnější leteckou kampaň od roku 2003, a to především kvůli souběhu ofenzivních úderů s nutností bránit vlastní základny pod přímou palbou.

Uvězněni v bunkru

Jeden z nejdrsnějších momentů Wilsbach popsal krok za krokem. Při vyhlášení stavu Alarm Red, signálu bezprostředního raketového útoku, vběhli letci na jedné z amerických základen v regionu do ochranného bunkru. Nedaleký zásah zapálil letoun v hangáru. Tlaková vlna zdeformovala dveře krytu natolik, že nešly otevřít.

Uvnitř byli uvězněni. Poddůstojník bezpečnostních sil se pokusil dveře vypáčit páčidlem a částečně se mu to podařilo. Pak ale explodovala vystřelovací sedačka hořícího letounu a rozeslala střepiny do okolí. Teprve poté se dveře podařilo uvolnit a letci vyběhli do dalšího krytu. Minuty dělily přežití od tragédie.

Tato epizoda nebyla ojedinělá. Za 38 dní zaznamenaly americké základny 1 200 stavů Alarm Red, pyrotechnici absolvovali 420 samostatných průzkumů nevybuchlé munice a ženisté provedli 48 oprav letištních ploch. Piloti víceúčelových F-15E Strike Eagle startovali v režimu „launch to survive“, tedy vzlétali pod palbou, aby zachránili stroje před zničením na zemi.

Padesát hodin na íránském území

Nejdramatičtější příběh celé kampaně nese kódové označení DUDE 44. Dvoumístný F-15E Strike Eagle, víceúčelový stíhací bombardér s doletem přes 3 700 km, bojovým dostupem 18 000 metrů a schopností nést přes osm tun výzbroje, zasáhla íránská protiletadlová řízená střela s infračerveným navedením. Oba členové posádky se katapultovali nad nepřátelským územím.

Pilota vyzvedla záchranná skupina už první den. Nasazeny byly bitevníky A-10 Thunderbolt II, transportní HC-130J Combat King II, vrtulníky HH-60W Jolly Green II, drony i speciální síly, to vše pod blízkou nepřátelskou střelbou. Navigátor zbraňových systémů ale dopadl asi osm kilometrů od pilota. S poškozeným padákem tvrdě narazil na zem, zlomil si záda, ruku i rameno a podvrtnul kotník. Přesto vystoupal na hřeben ve výšce přes 2 100 metrů a vydržel do vyzvednutí následující den.

Celá záchranná operace trvala přes 50 hodin a koordinovala 176 letadel různých typů. Wilsbach na konferenci oznámil mimořádná bojová povýšení deseti letců, kteří se na záchraně DUDE 44 podíleli. Je to jeden z největších záchranných podniků amerického letectva za poslední dvě dekády.

Co Epic Fury odhalila

Síla operace nespočívá jen v hrdinství jednotlivců. Epic Fury veřejně odkryla zranitelnost i těch nejmocnějších amerických základen proti kombinaci balistických střel a levných útočných dronů. Sám Wilsbach přiznal, že s robustnější obranou by základny možná neutrpěly takové škody. Klíčové systémy protivzdušné obrany typu Patriot PAC-3, s dosahem kolem 70 km a schopností ničit balistické cíle, patří pozemní armádě a není jich dost pro každou leteckou základnu.

Americké letectvo proto po Epic Fury rozjíždí zásadní změny:

• Vznik nového odborného směru pro obranu základen a zřizování takzvaných Point Defense Flights na každé základně.
• Tlak na pořízení systémů protivzdušné obrany přímo pod velením letectva.
• Hledání nástupce pro bezpilotní MQ-9A Reaper, který se v kampani osvědčil (Wilsbach mu připsal přes 800 přímo zasažených cílů), ale je zranitelný a jeho výroba skončila. Reaper s výdrží přes 27 hodin, rychlostí kolem 440 km/h a nosností 1 750 kg byl v Epic Fury nepostradatelný pro průzkum i údery, ale letectvo nyní hledá levnější a masověji vyrobitelnou náhradu.

Do operace se zapojili i spojenci. Británie po íránském útoku na svou základnu na Kypru umožnila americkým bombardérům využít základnu RAF Fairford a podílela se na omezených obranných akcích. Australský letoun včasné výstrahy E-7 Wedgetail poskytoval vzdušné velení. Přímá česká účast se ve veřejných zdrojích neobjevuje, ale útok na britskou základnu na Kypru ukázal, že íránský dosah se může dotknout i evropského prostoru, a debata o ochraně základen proti dronům je dnes relevantní pro celou alianci.

Konflikt nekončí

Na konci září 2026 mluvil generálporučík France o konfliktu, který vstoupil do sedmého měsíce. Írán pokračoval v útocích na lodní dopravu v Hormuzském průlivu. Americké základny v regionu zůstávají v dosahu íránských střel. Veřejně potvrzených je třináct padlých amerických vojáků v širším konfliktu k červnu 2026, a skutečné číslo může být vyšší.

Wilsbachův projev na zářijové konferenci AFA nebyl jen vzpomínkou na hrdinství. Byl varováním. Éra, kdy americké letectvo operovalo z nedotknutelných základen daleko za frontovou linií, skončila někdy mezi prvním Alarm Red a 1 200. dalším.