Ke konci června zůstalo u jedenácti největších ruských dopravců na zemi 130 letadel z celkových 673, téměř dvojnásobek toho, co je v oboru považováno za normální letní odstávku.
Deník Kommersant spočítal stav flotil k 28. červnu 2026 a dospěl k číslu, které ruský letecký trh v hlavní sezoně ještě nezažil: 19,3 % parku mimo provoz. Standardní plánovaná údržba přitom v létě obvykle nepřesahuje deset procent. Nejde o zničená letadla, stroje stojí v hangárech nebo na odstavných plochách, protože na ně chybí díly, certifikované opravy motorů a přístup k technické podpoře výrobců. Čtyři roky sankcí se poprvé tak výrazně propsaly do období, kdy aerolinky potřebují každý dostupný stroj.
Kdo přišel o kolik a proč to bolí nerovnoměrně
Skupina Aeroflot se drží relativně blízko oborovému průměru. Samotnému Aeroflotu neletělo 7 ze 171 strojů, nízkonákladová Poběda vzlétla se všemi 42 Boeingy 737 a chlubí se nejmladší flotilou na ruském trhu. Jenže za branami státního giganta začíná jiný svět.
Soukromá S7 Airlines měla odstavenu třetinu flotily, 33 z 66 letadel. Hlavním viníkem jsou Airbusy A320neo a A321neo s motory Pratt & Whitney PW1100G-JM. Tyto úzkotrupé stroje pro 150 až 220 cestujících s doletem kolem 6 300 až 7 400 km (3 400 až 4 000 námořních mil) tvoří páteř střednětraťové sítě S7, a právě jejich motory čelí od roku 2023 celosvětové krizi. Americký výrobce RTX tehdy oficiálně potvrdil vadu v práškové metalurgii, kvůli níž musí motory PW1100G na zrychlené kontroly a zvýšený počet dílenských návštěv až do konce roku 2026. Kommersant už v listopadu 2024 psal, že u S7 stálo 31 z 39 neo a u více než dvaceti motorů byly zdroje fakticky vyčerpané.
Nordwind hlásil 12 odstavených z 27 letadel, Ural Airlines 10, Utair 9. Nejhůře dopadla charterová Azur Air: z 23 strojů létalo pouhých šest. Regulátor Rosaviacíja jí po sérii technických incidentů omezil certifikát, boroskopie odhalila u tří letadel odchylky parametrů motorů a zbytek flotily zůstal na zemi.
Bez skupiny Aeroflot jde o 93 odstavených strojů z 322, skoro třetina parku menších a soukromých dopravců.
Proč nestačí mít hangáry a techniky
Rusko údržbovou infrastrukturu má. Firma S7 Technics na svých stránkách veřejně uvádí schopnost provádět liniovou i bazální údržbu rodiny A320neo a generální opravy motorů CFM56. Jenže klíčový motor PW1100G-JM v jejím veřejně deklarovaném portfoliu chybí. A právě ten je teď úzkým hrdlem.
Sankce totiž nepůsobí jen zákazem dodávek nových letadel. Evropská unie zakázala export leteckého zboží, technologií i poskytování technické pomoci pro ruské letectví. Americký úřad BIS zavedl licenční režim a výslovně upozorňuje, že servis vybraných ruských letadel bez povolení porušuje americká exportní pravidla. Výpadek se tak netýká jen šroubů a turbínových lopatek, ale i dokumentace, softwarových aktualizací, podpory výrobce a certifikovaných opravních postupů Airbusu, Boeingu a jejich dodavatelů.
Ruské aerolinky se pokoušejí sankce obcházet. Finská veřejnoprávní stanice Yle na základě celních dat zmapovala dovoz leteckých dílů do Ruska v hodnotě téměř miliardy eur od začátku sankcí, a to přes Spojené arabské emiráty, Čínu, Turecko a další země. Investigate Europe doložila přes 700 zásilek z USA a Evropy přes indické prostředníky. Jenže takové toky jsou roztříštěné, dražší, právně rizikové a hlavně nenahrazují plnohodnotný servis od výrobce. Motory PW1100G nelze opravit podle improvizovaného návodu.
Dálkové stroje bolí nejvíc
Zvláštní kapitolou jsou širokotrupá letadla pro dálkové lety. Rossija, dceřiná společnost Aeroflotu, měla mimo provoz 6 z 8 Boeingů 747 a 6 z 10 Boeingů 777. Tyto stroje jsou na světovém trhu méně rozšířené než úzkotrupé řady a náhradní díly se na sekundárním trhu shánějí podstatně hůř.
Výpadek několika širokotrupých letadel přitom bolí nepoměrně víc než stejný počet odstavených úzkotrupých strojů. Jeden Boeing 777 pojme přes 300 cestujících a pokrývá trasy, které kratší letadlo nezvládne. Pro charterový a dálkový segment ruského trhu (turistické lety do Turecka, Egypta, jihovýchodní Asie) je každý chybějící širokotrupý stroj citelnou ranou.
Evropské srovnání: stejný motor, jiný výsledek
Krize motorů PW1100G není ruské specifikum. Maďarská nízkonákladovka Wizz Air řeší identický problém, ale bez sankcí. K 31. březnu 2026 měla Wizz Air 30 odstavených letadel z 262, tedy zhruba 11,5 %. Do června číslo kleslo na 24 strojů z 267, tedy kolem devíti procent. Wizz přitom dostává od Pratt & Whitney kompenzace a zůstává v legálním servisním ekosystému.
Ruských 19,3 % je tedy výrazně horší číslo, a to i přesto, že zahrnuje i typy s jinými motory. Rozdíl mezi sankcionovaným a nesankcionovaným prostředím je tady vidět v čistých číslech: stejná technická závada, dvojnásobný dopad.
Co to znamená pro bezpečnost a pro Česko
Přímý důkaz systémového kolapsu bezpečnosti ve zdrojích není. Ale varovných signálů přibývá. U Azur Air zasáhla Rosaviacíja po sérii technických incidentů. U menší regionální IžAvie šel regulátor ještě dál, nejprve nařídil změny v systému řízení bezpečnosti a údržby, později certifikát úplně zrušil. Téměř 46 tisíc prodaných letenek museli převzít jiní dopravci. Bezpečnostní riziko nezačíná havárií, ale ve chvíli, kdy dopravce přestává zvládat prokázat letovou způsobilost.
Pro české cestující je přímý dopad omezený. Charterové lety z Česka do Turecka v létě 2026 zajišťují podle veřejně dostupných podkladů Smartwings, Freebird, Corendon a SunExpress, Azur Air v tomto přehledu nevystupuje. Český trh na ruských dopravcích nestojí.
Léto 2026 není bodem zhroucení ruského letectví. Je to ale okamžik, kdy se sankční opotřebení poprvé výrazně propsalo do hlavní sezony, a oborové zdroje už teď čekají, že od roku 2027 bude hůř, protože flotila stárne rychleji, než ji domácí výroba dokáže nahradit.