Rusové chtějí radary S-300 a S-400 vyzdvihnout na 32metrové věže. Aby odolaly ukrajinské dronové taktice

Koncem června 2026 se na telegramovém kanálu Vojennaja chronika objevil návrh, který rychle obletěl ruské vojenské prostředí: vzít univerzální mobilní věže 40V6MD, vyzdvihnout na ně radarové antény systémů S-300 a S-400 do výšky zhruba 32 metrů nad terén a vytvořit tak pás senzorů schopných zachytit drony a střely s plochou dráhou letu dřív, než zmizí v terénním stínu. Myšlenka zní logicky. Problém je v tom, co logicky následuje hned za ní.

Proč výška pomáhá, a proč nestačí

Ukrajinské bezpilotní prostředky létají extrémně nízko. Podél říčních koryt, v záhybech krajiny, za lesními pásy, všude tam, kde se radar umístěný pár metrů nad zemí dívá do horizontu a nevidí nic. Fyziku nelze obejít: radiolokační horizont závisí na výšce antény. Čím výš stojí, tím dál a tím níž dokáže sledovat.

Právě proto ruský návrh počítá s vyzdvižením elektrického středu antény na 32 metrů. Podle propočtů uváděných v diskusi by takto umístěný radar dokázal zachytit cíl letící kolem 15 metrů nad terénem až do vzdálenosti přibližně 40 kilometrů. Pro systémy protivzdušné obrany to znamená víc sekund na reakci, na předání dat, výpočet dráhy, odpálení střely nebo zapojení prostředků krátkého dosahu typu Pancir.

Jenže „odolat dronové taktice“ neznamená totéž co „být odolný“. Radar na věži lépe vidí. Současně ale víc svítí, doslova i přeneseně.

Co je 40V6MD a co to obnáší

Nejde o žádnou novinku z vývojové laboratoře. Rodina univerzálních mobilních věží 40V6 existuje od éry systému S-300 a byla navržena přesně pro tento účel: zlepšit práci radarů proti nízko letícím cílům v členitém nebo zalesněném terénu. Vyšší varianta 40V6MD dosahuje podle otevřených zdrojů celkové výšky kolem 39 metrů díky přídavné třináctimetrové sekci. Konstrukce je tažená, používá výsuvnou nosnou část, opěry a hydrauliku.

Na věž se nestaví celý komplet S-300 či S-400, ale radarové a anténní části, konkrétně radary rodin 30N6 (ozařovací radar S-300), 92N6 (ozařovací radar S-400) nebo přehledový nízkovýškový 96L6 s dosahem 5 až 300 kilometrů a schopností rozvinutí do pěti minut. Samotná věž 40V6MD je ovšem jiná disciplína: její rozvinutí zabere zhruba den a vyžaduje těžký jeřáb. To je zásadní rozdíl oproti mobilním radarům, které se přesunou a rozloží během desítek minut.

Že Rusko tento koncept skutečně provozuje i dnes, potvrdily satelitní snímky publikované v červnu 2026 investigativním serverem The Insider, které zachytily pozici S-400 u Moskevské státní univerzity s univerzální věží 40V6MR.

Radar, který svítí, je radar, který je terčem

Tady se dostáváme k jádru problému. Každý radar, který vysílá, prozrazuje svou polohu. Americká vládní agentura GAO to popsala už v osmdesátých letech: radary jsou zranitelné právě proto, že emitují signály, na které se mohou navádět protiradiolokační zbraně. Tento princip platí dodnes, a na Ukrajině se potvrzuje v praxi.

Ukrajinská vojenská rozvědka v červenci 2026 oznámila zničení odpalovače S-400 a právě radaru 96L6 na Krymu. Cenný senzor, který měl chránit ostatní, se sám stal cílem.

Věž 40V6MD tento problém násobí hned třemi způsoby:

• Vizuální silueta. Třicetidvoumetrová konstrukce s anténou na vrcholu je v ploché krajině viditelná na kilometry, opticky, na satelitních snímcích i na radarových obrazech.
• Doba rozvinutí. Zhruba den na postavení znamená, že věž stojí na místě dlouho předtím, než začne plnit úkol. A dlouho poté, co by měla zmizet.
• Elektromagnetická stopa. Vysílající radar na vyvýšeném bodě je ideální navigační bod pro protiradiolokační střely i pro drony s pasivním naváděním na zdroj záření.

Ruský návrh s tímto rizikem počítá, proto výslovně hovoří o nasazení v hlubokém týlu, nikoli u přední linie. Plán předpokládá síť deseti věží rozmístěných po 50 až 80 kilometrech, což by teoreticky pokrylo pás o šířce 550 až 880 kilometrů. Na papíře to vypadá působivě. V praxi to znamená deset vysoce hodnotných, statických a nápadných cílů, které je třeba jednotlivě chránit dalšími prostředky krátkého dosahu.

Západ řeší stejný problém, ale jinak

Hrozba nízko letících dronů není výlučně ruský problém. Státy NATO na ni reagují, ovšem zpravidla odlišnou architekturou. Švédský Saab u rodiny radarů Giraffe 4A používá sklápěcí stožár, který zvedá anténu nad překážky, funkčně podobný princip, ale v mobilnějším a rychleji rozvinutelném provedení. Americký systém NASAMS staví na distribuované síti senzorů Sentinel a otevřené architektuře efektorů, kde žádný jednotlivý radar není nenahraditelný.

Česká republika pořizuje mobilní radary MADR integrované do alianční sítě NATINAMDS. Ministerstvo obrany uvádí pokrytí malých a středních výšek od 100 do 3 000 metrů a výslovně zdůrazňuje schopnost detekovat i malé cíle včetně moderních dronů. Přesný ekvivalent ruské 32metrové věže pro hlavní radar PVO v českém arzenálu veřejně doložen není, a pravděpodobně ani být nemusí, protože NATO sází spíš na síťování mnoha menších senzorů než na jeden vysoký stožár.

Výměna jedné slabiny za druhou

Podle nás nejde o zoufalou improvizaci ani o průlomovou inovaci. Je to technicky smysluplná, ale riskantní výměna: Rusko získá lepší výhled na nízko letící cíle, ale zaplatí za to vyšší viditelností, delší dobou rozvinutí a vznikem lákavých statických terčů. V hlubokém týlu, daleko od dosahu ukrajinského dělostřelectva a FPV dronů, může přínos převážit. Blíž k frontě by třicetidvoumetrová věž s radarem za stovky milionů rublů byla drahá a nápadná oběť.

Válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, opakovaně ukazuje jedno pravidlo: každé řešení vytváří nový problém. Vyzdvižený radar uvidí dron dřív. Ale dron, nebo střela s pasivním naváděním, uvidí vyzdvižený radar taky.