Amerika by měla nést odpovědnost za to, co se děje na Ukrajině, shrnuje ruský odborník. Kreml zřejmě za nic nemůže

Příspěvek kanálu „Vojenná kronika“ (Военная хроника) obletěl prokremelský segment internetu s jasnou pointou: od roku 2008 Spojené státy systematicky vtahovaly Ukrajinu do svých struktur, a proto nesou odpovědnost za „vše, co se děje“. Autor příspěvku není jmenovaný analytik ani akademik, jde o anonymní hlas kanálu, jehož síla spočívá v dosahu, nikoli v ověřitelné expertize. Přesto stojí za to rozebrat, na čem svou tezi staví. Ne proto, že by měl pravdu, ale proto, že pracuje se skutečnými dokumenty. Jen je čte tak, jako byste z kuchařky vytrhli seznam ingrediencí a tvrdili, že recept neexistuje.

Časová osa „důkazů“: co kanál cituje a co vynechává

Argumentace Vojenné kroniky sleduje pět dokumentů roztažených přes šestnáct let. Podívejme se na každý z nich, a na to, co v prokremelském čtení chybí.

Bukurešťská deklarace NATO, 3. dubna 2008. Kanál zdůrazňuje slavný odstavec 23: „Ukrajina a Gruzie se stanou členy NATO.“ Jenže deklarace neobsahuje datum, neobsahuje automatismus a MAP (Membership Action Plan) označuje za „další krok“, krok, který Německo s Francií okamžitě zablokovaly kvůli obavám z dopadu na vztahy s Ruskem i kvůli nízké podpoře členství v samotné ukrajinské společnosti.

Vystoupení Daniela Frieda v Senátu, 10. září 2008. Americký diplomat hájil podporu MAP pro Ukrajinu a Gruzii. Kanál ho prezentuje jako důkaz amerického „tažení“. Fried ovšem výslovně řekl větu, kterou Vojenná kronika nepřebírá: MAP není členství ani garance členství.

Americko-ukrajinská charta o strategickém partnerství, 19. prosince 2008. Dokument rozšířil bilaterální spolupráci. Kanál z něj dovozuje bezpečnostní garanci srovnatelnou s článkem 5. Text charty nic takového neobsahuje, jde o rámec pro politický dialog, obrannou reformu a ekonomickou spolupráci.

Aktualizovaná charta, 10. listopadu 2021. Kanál zdůrazňuje podporu euroatlantické integrace Ukrajiny. Vynechává, že tentýž dokument mluví o „probíhající ruské agresi“ a o právu Ukrajiny svobodně si určovat vlastní zahraniční kurz.

Bilaterální bezpečnostní dohoda USA–Ukrajina, 13. června 2024. Nejnovější článek řetězce. Dohoda nastavuje desetiletý rámec spolupráce: konzultace do 24 hodin při budoucím útoku, podpora výcviku, obranného průmyslu, vrstvená protivzdušná obrana. Kanál ji čte jako důkaz amerického řízení války. Příloha dohody přitom výslovně říká, že sama o sobě nevytváří práva ani povinnosti podle vnitrostátního či mezinárodního práva. A celý text opakovaně hovoří o podpoře Ukrajiny proti ruské agresi a o spravedlivém míru podle Charty OSN.

Kde se láme logika: od podpory k „řízení války“

Nejslabším místem celé argumentace není existence americké podpory Ukrajině. Ta je nesporná, veřejná a dokumentovaná. Slabina je jinde, ve skoku od podpory a integrace k tvrzení, že rozhodnutí o invazi přestává být ruské.

Žádný z citovaných dokumentů neříká, že USA přikázaly Rusku vtrhnout na Ukrajinu. Žádný neříká, že Washington řídí ukrajinskou armádu. A žádný nevymazává datum 24. února 2022, kdy ruské jednotky překročily hranice suverénního státu. Technika je přitom opakovaná a dobře zmapovaná: vytáhnout reálnou formulaci o integraci či výcviku, vynechat formulace o ruské agresi a ukrajinské suverenitě, zaměnit politický rámec za závazek k válce a spojit vše do jedné kauzální linky. Analytický materiál Sinopsis popisuje přesně tento vzorec: Rusko je líčeno jako oběť rozšiřování NATO, čímž se z moskevského rozhodnutí zahájit agresi stává údajně vynucená reakce.

Západní kritika existuje, ale říká něco jiného

Bylo by nepoctivé tvrdit, že americkou zahraniční politiku vůči Ukrajině nikdo na Západě nekritizuje. Politolog John Mearsheimer publikoval už v roce 2014 text „Why the Ukraine Crisis Is the West’s Fault“, v němž argumentoval, že Západ podcenil ruskou reakci na rozšiřování NATO. Rozdíl mezi akademickou debatou a prokremelským narativem je ale zásadní. Mearsheimer mluví o spolupříčinách a strukturálních chybách. Vojenná kronika z téhož materiálu dělá téměř úplné zproštění ruské odpovědnosti. Jedno je analýza, druhé je propaganda.

V českém prostoru se stejná argumentační linka objevuje také. Europoslanec Filip Turek v lednu 2026 v Kyjevě prohlásil, že příčinou války je mimo jiné rozšiřování NATO a „špatná zahraniční politika supervelmocí“, výrok, který řešil Demagog. Oficiální česká pozice je přitom jednoznačná: Stálá delegace ČR při NATO označuje Rusko za agresora a podporuje přibližování Ukrajiny k Alianci.

Jak poznat, že vám někdo čte dokument jen napůl

Prokremelské narativy nestojí na vymyšlených papírech. Stojí na účelově osekaném čtení skutečných dokumentů, a právě proto jsou nebezpečné. Čtenář vidí reálné názvy, reálná data, reálné citace. Co nevidí, jsou odstavce, které se do příběhu nehodí.

Několik varovných signálů, které pomohou takové čtení rozpoznat:

• Zdroj je anonymní kanál, ne identifikovaný odborník s ověřitelnou afiliací.
• Text cituje dokument, ale neodkazuje na jeho plné znění.
• Chybí jakákoli zmínka o 24. únoru 2022 a o tom, kdo invazi zahájil.
• Slova jako „podpora“, „konzultace“ nebo „záměr“ jsou zaměňována za „řízení“ a „přikazování“.
• Pasáže o ruské agresi v těch samých dokumentech jsou ignorovány.

Dokumenty, na kterých Vojenná kronika staví, jsou veřejně dostupné. Stačí si je přečíst celé, a „americká odpovědnost za vše“ se rychle scvrkne na to, čím skutečně je: na podporu napadeného státu, který si sám zvolil svou cestu. Rozhodnutí poslat tanky přes hranici udělal někdo jiný.