Kreml pohřbívá vlastní průmysl a nemá to jak zastavit. Bankrotují závody pro Su-57, strategické loděnice i výrobci munice

Ruský obranně-průmyslový komplex drží pohromadě, ale stále víc připomíná pacienta na kapačkách. Kreml ho nezabíjí úmyslně, dusí ho vlastním válečným modelem. Drahé úvěry, minimální marže na státních zakázkách, přetížené kapacity a zásahy, které přicházejí teprve ve chvíli, kdy už hoří střecha. Nejde o kolaps jednoho závodu. Jde o řetěz signálů, že strategická výroba se drží nad vodou jen díky nouzovým injekcím a odkládaným platbám.

Motor pro Su-57 vyrábí podnik se ztrátou 14 miliard

V červenci 2026 zveřejnilo PAO ODK-UMPO výsledky valné hromady. Číslo, které z dokumentu vyskočilo, mluví jasně: ztráta za rok 2025 činila 14,33 miliardy rublů. Nejde o žádnou okrajovou fabriku. ODK-UMPO je klíčovým uzlem programu stíhačky páté generace Su-57, právě přes jeho filiálku OKB A. M. Ljulky vzniká perspektivní motor „Izdělije 177″, s nímž Su-57 poprvé vzlétl v prosinci 2025.

A přesto se proti tomuto podniku v srpnu 2026 objevil návrh na bankrot. Firma Interstankoservis požadovala uhrazení dluhu zhruba 438 500 eur. ODK-UMPO reagovalo splácením až poté, co byl návrh podán, tedy v režimu hašení, ne prevence. Podle Kommersantu nešlo o ojedinělý případ; věřitelský tlak na podnik narůstal minimálně od druhé poloviny roku 2025.

Důležité je rozlišovat: ODK-UMPO nebylo pravomocně prohlášeno za úpadce. Ale podnik, který nese jeden z nejdůležitějších leteckých programů Ruska, operuje s miliardovou ztrátou a odráží bankrotové návrhy doplacením na poslední chvíli. To není známka zdraví.

Loděnice v insolvenci, muniční závod na hraně pádu

V březnu 2026 zahájil soud řízení o bankrotu Jaroslavské loděnice (JSZ). Příčinou byl neuhrazený dluh pouhých 14,4 milionu rublů, částka, která by u zdravého strategického podniku neměla způsobit existenční problém. Přesto stačila k tomu, aby soud přizval do řízení i ministerstvo průmyslu jako účastníka. Loděnice přitom vyrábí plavidla pro ruské ministerstvo obrany i záchranné složky.

O kus dál na mapě, v Kaliningradu, loděnice Jantar dál staví dvě velké výsadkové lodě projektu 11711 a dvě fregaty projektu 11356, plavidla přímo navázaná na ruské námořní kapacity. Otevřený bankrot u Jantaru doložený není, ale celé odvětví sdílí stejné systémové tlaky: drahé peníze, pozdní platby od státu, vytlačení civilních kontraktů.

Ještě dramatičtější scénář se odehrál u Klimovského specializovaného patronového závodu (KSPZ). Když ho v roce 2024 přebíral Rostech, podnik nesl dluhy přesahující 500 milionů rublů. Státní korporace musela splatit daňové nedoplatky, odblokovat účty a restrukturalizovat přes 250 milionů rublů dluhů vůči energetickým firmám. V prosinci 2025 Rostech výslovně uvedl, že „zabránil bankrotu“ závodu. Výrobce munice přežil. Ale jen díky tomu, že stát přišel s plnou záchrannou operací.

Marže čtyři procenta, jak válečné zakázky ničí bilance

Nejpřesnější rentgen celého problému nabídl soudní spor Tatněfti s firmou Tupolev. U soudu v Kazani v létě 2025 zástupce Tupoleva otevřeně řekl, že 85 % práce firmy tvoří státní obranná zakázka, a ta nese ziskovost pouhá čtyři procenta. Tupolev přitom provozuje Kazaňský letecký závod, kde se vyrábějí strategické bombardéry Tu-160M i civilní Tu-214.

Čtyřprocentní marže při plném vytížení obrannými zakázkami znamená jediné: podnik může vyrábět naplno a současně finančně krvácet. Tatněfť mezitím v květnu 2026 vysoudila 11,7 miliardy rublů, což cash-flow Tupoleva dál přitížilo.

K tomu přidejte makroekonomický rámec. Ruská centrální banka ve svém měnověpolitickém dokumentu pro roky 2025–2027 počítala s průměrnou klíčovou sazbou 17–20 % v roce 2025 a 12–13 % v roce 2026. Drahé peníze nejsou dočasný výkyv, jsou součástí plánu. Pro podniky s tenkými maržemi a pozdními platbami od státu to znamená spirálu, ze které se samy nevyhrabou.

Stát hasí požáry, ale zapaluje nové

Kreml umí vybraný podnik zachránit. KSPZ je toho důkazem. Jenže každá záchrana přichází pozdě a draze, a hlavně neodstraňuje příčiny. Nízké marže obranných kontraktů, vysoké úrokové sazby a přetížení kapacit jsou systémové vlastnosti ruského válečného hospodářství, ne jednorázové nehody.

Paralelně se ukazuje i další prasklina: tlak na „dovozní suverenitu“ vede k podvodům. Firma RS Group zbankrotovala v únoru 2026 poté, co vyšlo najevo, že dodávala zahraniční elektroniku vydávanou za ruskou. Objem dodávek přesáhl 100 milionů rublů. Místo skutečné lokalizace výroby vznikla potěmkinovská fasáda.

Co to znamená pro válku

Nic z toho neznamená, že Rusko zítra přestane vyrábět zbraně. Stát má nástroje, jak kritické podniky podržet, a zatím je používá. Ale každá další sanace je dražší, každý odložený dluh se vrací s úrokem a každý závod tlačený na maximum obranných zakázek ztrácí schopnost fungovat bez státní infuze.

Podle nás je nejsilnější pointa jednoduchá: ruský obranný průmysl nevypadá jako stroj, který se zastavil. Vypadá jako stroj, který běží na přehřátých otáčkách, a jehož údržbu platí někdo, kdo sám nemá dost peněz. Pro Ukrajinu a NATO to není důvod k euforii, ale k trpělivosti. Cena, kterou Kreml za udržení výroby platí, roste s každým měsícem. A zastavit ten růst by znamenalo buď nalít další miliardy, nebo uvolnit válečné tempo. Obojí jde proti kurzu, který si Moskva zvolila.