Dvouměsíční podzemní operace u Kupjansku zatlačila Rusy zpět. Ukrajinci lezli 5 km plynovodem o průměru 1 metr

Když drony a dělostřelectvo proměnily každý metr povrchu severně od Kupjansku v smrtelnou zónu, obě strany se začaly přesouvat tam, kam kamery nedohlédnou, do starého magistrálního plynovodu Šebelynka–Ostrohožsk. Rusové ho měsíce využívali jako infiltrační koridor k městu. Ukrajinci se rozhodli jim ho vzít. Výsledkem je operace, která nemá v této válce mnoho paralel: regulérní bitva vedená uvnitř trubky o průměru jednoho metru, kde se nedá ani postavit.

Operace se dvěma jmény

Zmatek kolem názvů má jednoduché vysvětlení. Širší podzemní kampaň nese označení „Veles“ a řídí ji 2. sbor Národní gardy Ukrajiny „Chartija“. Podle vyjádření velitelů sboru z 22. a 23. října 2026 probíhala několik měsíců, podle některých zdrojů až půl roku. Uvnitř tohoto rámce pak 425. samostatný útočný pluk „Skelia“ vedl vlastní dílčí akci, kterou interně nazývá „Impasibl“, dvouměsíční fázi zaměřenou na vyčištění konkrétního úseku potrubí mezi prostorem Lymanu Peršoho a Radkivky.

Právě tato dvouměsíční fáze je jádrem příběhu. Skupina zhruba deseti vojáků „Skelie“ vstoupila do plynovodu a za tři dny překonala asi pět kilometrů. Pak začala systematicky vytlačovat ruské pozice z trubky a současně držet vstupy u Radkivky, aby se protivník nemohl vrátit.

Tři dny v bahně a tmě

Představte si trubku o průměru kolem jednoho metru. Stát se v ní nedá. Pohyb probíhá vleže, po kolenou, plazením. Pět kilometrů takového terénu znamená tři dny nepřetržitého přesunu, v bahně, tmě, se špatným vzduchem a špinavou vodou pod tělem.

Vojáci „Skelie“ ve svém videu publikovaném 22. října 2026 popsali podmínky bez příkras:

• Spánek „parovozem“, několik lidí natlačených vedle sebe v horizontální poloze uvnitř roury.
• Střídání chladu a horka, žádná možnost se protáhnout nebo normálně najíst.
• Smetí, mrtvá těla, trvalé napětí z možného průniku nepřítele z opačného směru.

„Chartija“ zajišťovala logistiku, která celou operaci vůbec umožnila. Do potrubí natáhla spojení a internet, nasadila elektrické vozíky a improvizované samokolky pro dopravu munice, jídla a vody. Vojáci používali kyslíkové masky, protimasky a plynové analyzátory. Odvážel se i odpad. Podle rozhovoru velitele roty bezpilotních systémů s volacím znakem „Druid“ pro Ukrajinské rádio existovaly úseky, kde se o pouhých sto metrů trubky bojovalo dva až tři týdny. Rusové stavěli barikády z pytlů s pískem, nasazovali kulomety a obě strany se pokoušely zavalit potrubí výbušninami.

Proč nestačilo trubku prostě vyhodit do vzduchu

Nabízí se logická otázka: proč Ukrajinci neodstřelili celý plynovod a neušetřili si měsíce podzemního pekla? Viktor Trehubov z „Chartije“ to pro Suspilne Charkiv vysvětlil přímo: magistrální plynovod je dlouhý, větvený a technicky členitý. Má odbočky, ventily, technické uzly. Některé bylo nutné fyzicky obkopávat, protože nešly ani otevřít, ani zbourat. Jednorázový odstřel by problém nevyřešil, Rusové by našli jinou větev.

Proto se hrál jiný scénář. Vyčistit úseky, kontrolovat vstupy a výstupy, zasáhnout protivníka tam, kde vylézá na povrch. Rusové totiž nepoužívali jednu rouru, ale minimálně dvě hlavní trubky, „tisícovku“ o průměru jednoho metru a širší 1 200mm potrubí, plus celou soustavu odboček. Šlo o větvený systém, ne o jednu izolovanou cestu.

Jak moc byl plynovod pro Rusy důležitý, ukazuje epizoda z 27. září 2026. Ukrajinské drony tehdy zachytily, jak ruští vojáci vedou stejnou trasou přes Holubivku civilisty, zřejmě jako živý štít při nuceném přesunu. Když armáda začne do podzemního koridoru posílat civilní obyvatele, svědčí to o zoufalé snaze trasu udržet za každou cenu.

Co přesně znamená „zatlačit Rusy zpět“

Důležité je říct, co operace dokázala, a co ne. „Skelia“ vyčistila několik kilometrů potrubí a znemožnila jeho další využívání na svém úseku. V širší operaci „Veles“ ukrajinské jednotky podle „Chartije“ postoupily přes 15 kilometrů podzemními komunikacemi do ruského týlu, zajaly více než 30 vojáků a způsobily protivníkovi ztráty přesahující podle ukrajinských tvrzení stovku mužů.

Nejde o kolaps ruské fronty u Kupjansku. Jde o něco jiného: Rusům byla výrazně ztížena skrytá infiltrace na severní přístupy k městu a na pravý břeh řeky Oskil. V sektoru, kde otevřený pohyb znamená téměř jistou detekci dronem a následnou palbu, může právě takový podzemní koridor rozhodovat o tom, zda se malá skupina dostane do města nepozorovaně. Teď se to stalo výrazně těžším.

Kontext potvrzuje i lednová fáze bojů. Už v lednu 2026 Trehubov hovořil o závěrečné čistce Kupjansku od ruských sil. Podzemní operace na sebe navazovaly, od městských bojů přes osvobozování lesů mezi Kupjanskem a Dvořičnou až po systematické osekávání ruských logistických tras severně od města.

Nová podzemní doména

Plukovník Volodymyr Lysjuk z „Chartije“ v rozhovoru pro NV přiznal, že Ukrajinci se podzemní taktiku naučili od Rusů, a pak ji obrátili proti nim. „Chartija“ dnes mluví o „nové podzemní doméně“ jako o dalším taktickém prostoru vedle země, vzduchu a kybernetického prostředí.

Není to nová podoba celé války. Je to specifikum míst, kde existuje vhodná podzemní infrastruktura a kde je pohyb po povrchu téměř sebevražedný. V éře všudypřítomných dronů se ale takových míst stává víc. Opuštěný plynovod, kanalizace, důlní štola, cokoliv, co nabízí krytí před kamerou a střepinou, se mění v plnohodnotný bojový koridor. A kupjanský sektor právě ukázal, že o takový koridor se dá vést dvouměsíční bitva s barikádami, kulomety a logistickým zázemím včetně internetu.

Deset vojáků, kteří se tři dny plazili bahnem v metrovém potrubí, aby na druhém konci začali střílet, nezměnili průběh celé války. Změnili ale rovnici jednoho konkrétního sektoru a Rusům vzali zkratku, na které závisela jejich schopnost pronikat ke Kupjansku ve stínu.