Iráčtí Kurdové postavili vlastní 25tunové bojové vozidlo B70. Vyvolává ale více otázek než dává odpovědí

Kurdská zbrojovka z Dohúku ukázala fyzický prototyp pásového obrněnce. Klíčové parametry ale tají.

B70 i Zdroj fotografie: SHIELD
                   

V polovině srpna 2026 se v průmyslovém areálu na okraji Dohúku, třetího největšího města iráckého Kurdistánu, stalo něco, co region dosud nezažil. Soukromá firma SHIELD, oficiálně Anwar Atroshi Company, stáhla plachtu z masivního pásového stroje a před kamerami Kurdistan24 prohlásila, že jde o první domácí bojové vozidlo pro pešmergy. Hmotnost kolem 25 tun, ocelová korba, pásy místo kol. Jenže co přesně se pod tou korbou skrývá, firma neprozradila, a právě to dělá z B70 fascinující i znepokojivý projekt zároveň.

Od kolových přestaveb k pásovému skoku

Aby bylo jasné, proč je samotná existence B70 pozoruhodná, je třeba podívat se na to, odkud SHIELD přichází. Firma vznikla v roce 2014, disponuje areálem o rozloze přes 15 900 metrů čtverečních se dvěma výrobními halami a CNC laserovou dílnou. Dosud ale veřejně ukazovala výhradně kolové platformy: čtyřkolový UROK A s osmimístnou kapacitou a dieselovým V8 o výkonu 195 koní (145 kW), větší UROK S BR7 pro jedenáct lidí s automatem a 360 koňmi (265 kW), nebo těžší M500 v konfiguraci 8×4 pro třináct osob s turbodieselem o výkonu 340 koní (250 kW).

Všechno kolové, všechno konstrukčně jednodušší. Přechod na pásové ústrojí u 25tunového stroje je kvalitativně jiná disciplína, vyžaduje jiné zavěšení, jiný přenos výkonu, jinou úroveň integrace. Že to firma z Dohúku vůbec zkusila, je samo o sobě signál. Že to dotáhla k fyzickému prototypu, je ještě silnější signál. Otázka zní, kam až ten signál sahá.

Co víme, a co ne

Veřejně doložených údajů o B70 je překvapivě málo. Majitel firmy Anwar Saeed v rozhovoru pro Kurdistan24 uvedl, že vozidlo váží kolem 25 tun, je vybaveno senzory a laserovými systémy a prošlo zkouškami v horském terénu, na vodě i na otevřených plochách. Deklarovaná výrobní kapacita činí přibližně jeden kus měsíčně, tedy maximálně dvanáct vozidel ročně.

Tím ale seznam končí. Chybí:

  • ráže a typ hlavní zbraně,
  • počet členů osádky a kapacita pro výsadek,
  • úroveň balistické a minové ochrany (žádný standard typu STANAG 4569),
  • typ a výkon motoru,
  • maximální rychlost a dojezd,
  • způsob překonávání vodních překážek,
  • nezávislé protokoly ze zkoušek.

Polský odborný server Altair navíc upozornil, že část vizuálů výzbroje v prezentačním videu působí jako výtvor umělé inteligence, tedy že marketing v některých bodech předběhl technickou realitu. Bez zveřejněného datasheetu a nezávislého ověření nelze B70 bezpečně zařadit ani jako bojové vozidlo pěchoty, ani jako vozidlo palebné podpory, ani jako lehký tank. Hmotnostně se pohybuje na spodní hraně rodiny švédsko-britského CV90 od BAE Systems (20–38 tun), jenže CV90 má za sebou desítky let vývoje, nasazení v sedmi armádách NATO, modulární výzbroj od 30mm kanónu po 120mm hlaveň a veřejně komunikované standardy ochrany. Turecký Otokar TULPAR, regionálně bližší srovnání, nabízí pásovou platformu s variantami od BVP po střední tank a integrací zbraní od 7,62 mm po 120 mm, opět s plnou technickou dokumentací.

Proti tomu B70 zatím stojí jako stroj bez veřejně známé ráže.

Proč zrovna teď, a proč to dává smysl

Načasování projektu není náhodné. Ministerstvo pešmergů koncem září 2026 vydalo prohlášení, v němž otevřeně varovalo před důsledky odchodu amerických sil z Iráku a Kurdistánu plánovaného k 30. září 2026, a to bez náhradního systému protivzdušné obrany. Region přitom čelí kombinaci hrozeb: turecké operace proti PKK zasahují přímo oblast Dohúku, íránsky podporované milice představují trvalé riziko a v roce 2026 území Kurdistánu opakovaně zasáhly drony a balistické střely.

V tomto kontextu má i nedokončený prototyp politickou váhu. Říká: umíme si něco postavit sami. Saeed sám přiznal, že u dřívějších kolových vozidel bral motory a pneumatiky z Německa, tvrzení o „zcela domácí“ výrobě je proto přesnější číst jako lokální návrh a integraci, ne jako stoprocentně kurdský dodavatelský řetězec. Ale i to je v regionu, kde pešmergové tradičně závisí na darované nebo nakoupené technice ze zahraničí, výjimečné.

Česko má k pešmergům vlastní vazbu: na základě memoranda s ministerstvem pešmergů přijímalo v letech 2017–2018 zraněné kurdské bojovníky na léčbu do Ústřední vojenské nemocnice v Praze a čeští vojáci slouží v rámci nebojové poradní mise NATO Mission Iraq. Přímé zapojení do projektu B70 se nám ale dohledat nepodařilo.

Demonstrátor, nebo zárodek sériové výroby?

Podle nás je B70 dnes blíž technologickému demonstrátoru než hotovému sériovému programu. Pozitiva jsou reálná: firma existuje přes deset let, má výrobní zázemí, doloženou historii produkce a fyzický prototyp. Negativa jsou ale stejně reálná: nedokončený pojezd, absence zveřejněných parametrů, chybějící nezávislé testy, neznámý stav financování a přiznání samotného výrobce, že rozšíření výroby vyžaduje větší institucionální podporu od vlády Kurdistánu.

Dvanáct vozidel ročně, to je v optimistickém scénáři malá série pro omezené domácí použití, ne regionální průlom. Kurdové by potřebovali nejen fungující stroj, ale celý ekosystém kolem něj: certifikaci, servisní síť, zásoby náhradních dílů, výcvik osádek, armádní objednávku a politickou vůli za to platit. Nic z toho zatím není veřejně doloženo.

Nejdůležitější otázka kolem B70 proto nezní, jestli jezdí. Zní, jestli kolem něj Kurdové dokážou postavit všechno ostatní, a na tu zatím odpověď nemá ani sám SHIELD.

B70

Proč si Kurdové staví obrněnec?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Aleš Kratochvíl

Zobrazit další články