Afghánský ministr zahraničí v srpnu dvakrát oslovil americká média s nabídkou, kterou Washington dosud veřejně ignoruje.
Amír Chán Muttakí, šéf tálibánské diplomacie, si v polovině srpna 2026 sedl v Kábulu před novináře The New York Times a řekl něco, co by ještě před pár lety znělo absurdně: pojďte zpátky, otevřete si velvyslanectví, investujte. Na stole leží nerostné bohatství, přehrady, silnice. O dva týdny později zopakoval totéž pro Financial Times a nabídku rozšířil o zemědělství a obchod. Bílý dům na obě vystoupení veřejně nereagoval. Administrativa Donalda Trumpa přitom Tálibán stále neuznává jako legitimní vládu a ještě na začátku roku 2026 přiznala, že její afghánská politika prochází interní revizí. Mlčení ale neznamená nezájem, spíš ukazuje, jak těžko se hledá odpověď na nabídku, která mluví jazykem obchodu v zemi, kde Washington vidí především bezpečnostní hrozbu.
Co přesně je na stole
Muttakího nabídka cílí na tři pilíře: diplomatickou přítomnost, kapitál a infrastrukturu. V rozhovoru pro The New York Times mluvil o znovuotevření amerického velvyslanectví a o investicích do těžby nerostů, přehradních staveb a silniční sítě. V rozhovoru pro Financial Times pak záběr rozšířil, přidal zemědělství a obecný obchod. Konkrétní doly, přehrady ani silniční tahy veřejně nejmenoval. Žádný seznam projektů s čísly a lokacemi doložen není.
To je podstatné. Afghánistán bývá označován za jednu z geologicky nejbohatších zemí světa: lithium, měď, vzácné zeminy. Jenže geologie nestačí. Americký Zvláštní generální inspektor pro obnovu Afghánistánu (SIGAR) ve svém auditu z ledna 2023 shrnul více než sedmnáct let americké podpory těžebního sektoru jedním slovem: neúspěch. Korupce, nelegální těžba, chybějící infrastruktura, nestabilní regulace a bezpečnostní rizika pohřbily stovky milionů dolarů investic. Pokrok byl podle SIGAR zanedbatelný a neudržitelný. Tálibán dnes nabízí totéž bohatství, ale žádnou z těchto překážek mezitím neodstranil.
Proč právě teď, a proč právě Trumpovi
Načasování není náhodné. Tálibán vládne Afghánistánu pátým rokem, od pádu Kábulu 15. srpna 2021. Ekonomika podle Světové banky sice mírně roste, ale životní úroveň klesá, investice jsou slabé a zahraniční granty vysychají. Téměř 22 milionů lidí, včetně 11,6 milionu dětí, potřebuje podle UNICEF humanitární pomoc. Tálibán potřebuje peníze a legitimitu. Obojí může dodat Washington.
Muttakí přitom ví, komu mluví. Trumpova administrativa komunikuje jazykem transakcí: suroviny, obchody, návratnost. Stačí se podívat na americký zájem o grónské nerosty: dánská geologická služba GEUS tam eviduje přítomnost 24 z 34 kritických surovin Evropské unie. Afghánistán by mohl nabídnout srovnatelný potenciál, ale v jurisdikci bez právní jistoty, bez fungující infrastruktury a s bezpečnostním rizikem, které české ministerstvo zahraničí dodnes hodnotí jako „vysoce rizikové a nepředvídatelné“. Českou diplomatickou agendu pro Afghánistán přitom pokrývá velvyslanectví v pákistánském Islámábádu, přímo v zemi Česko zastoupení nemá.
Washington mlčí, ale nemá prázdné ruce
Trumpovo osobní mlčení neznamená, že administrativa nemá pozici. Zpráva Kongresové výzkumné služby (CRS) z března 2026 shrnuje americkou linii jasně: Tálibán USA neuznávají, v zemi nemají diplomatický ani vojenský personál a jakékoli kroky, které by režim finančně posílily, jsou nežádoucí. Americké ministerstvo zahraničí v říjnu 2026 potvrdilo, že Tálibán zůstává na seznamu „entit vzbuzujících zvláštní obavy“ kvůli porušování náboženské svobody.
Proti normalizaci stojí čtyři okruhy podmínek:
- Žádné bezpečné útočiště pro teroristické skupiny na afghánském území
- Propuštění zadržovaných amerických občanů
- Zásadní změna politiky vůči ženám a dívkám, dnes je dívkám zakázáno vzdělávání nad primární stupeň a ženy jsou téměř zcela vytlačeny z formální práce
- Širší politická inkluzivita režimu
Bez posunu v těchto oblastech je plná normalizace z dnešních dat málo realistická. Otevření velvyslanectví by sice nemuselo automaticky znamenat formální uznání, ale politicky by šlo o krok tak blízko normalizaci, že by ho Washington jen těžko mohl prezentovat jako „pouhý pragmatismus“.
Tálibán nečeká jen na Ameriku
Muttakího srpnová ofenziva směrem k USA je součástí širší strategie. Tálibán systematicky buduje regionální vazby, a daří se mu. Rusko jako jediná země režim formálně uznalo. Čína přijala tálibánského velvyslance a označila to za „normální diplomatické uspořádání“. Spojené arabské emiráty v srpnu 2024 přijaly tálibánského ambasadora. Katar funguje jako hlavní komunikační uzel mezi Kábulem a zbytkem světa, ještě v červnu 2026 tam probíhala jednání.
Se Střední Asií Tálibán obchoduje čím dál intenzivněji. Sám Muttakí na dubnovém dialogu Afghánistán–Střední Asie uvedl, že vzájemný obchod dosáhl v roce 2025 zhruba 2,7 miliardy dolarů (asi 62 miliard korun). Kazachstán v únoru 2026 svolal regionální kontaktní skupinu, která s Kábulem řešila tranzit, obchod a bezpečnost. Tálibán zkrátka nevisí ve vzduchoprázdnu, ale to, co mu stále chybí nejvíc, je západní legitimita a americký kapitál.
Český otisk a český pohled
Česká republika má k afghánské otázce vlastní, nezanedbatelnou vazbu. V letech 2002 až 2021 bylo na území Afghánistánu nasazeno 11 675 českých vojáků, údaj, který potvrzuje Ministerstvo obrany ČR. Nasazení skončilo evakuací zastupitelského úřadu v polovině srpna 2021, v týdnech, kdy se Kábul hroutil. Tálibánská nabídka investičního ráje zvláštně kontrastuje s tím, co o zemi říká české ministerstvo zahraničí: vysoce riziková, nestabilní, nepředvídatelná.
Případné americko-afghánské sblížení by se do evropské a české bezpečnosti propsalo spíš nepřímo, přes migraci, teroristickou hrozbu a otázku, zda Afghánistán znovu nezačne fungovat jako zázemí extremistických skupin. Návrat aliančního nasazení z toho automaticky neplyne; NATO misi ukončilo v roce 2021 a spolupráci s Afghánistánem pozastavilo.
Muttakího nabídka je testem, zda Washington dokáže oddělit surovinovou geopolitiku od bezpečnostních a lidskoprávních překážek. Zatím všechno nasvědčuje tomu, že nedokáže, a že Trumpovo mlčení je výmluvnější než jakákoli odpověď.