Polsko nakupuje vojenská letadla jako o život, ale nemá piloty. Na 47 „ef-šestnáctek“ má jen 40 pilotů a F-35 situaci ještě zhorší

Čísla jsou nemilosrdná. Na každý letoun by mělo připadat zhruba 1,5 vycvičeného pilota, kvůli rotacím, průběžnému výcviku, nemocím a neočekávaným situacím. Při 47 strojích to znamená potřebu nejméně 70 až 71 lidí v kokpitu. Polské ministerstvo obrany sice 29. října 2026 údaj o čtyřiceti pilotech formálně napadlo a tvrdí, že kvalifikovaných je více, protože část slouží mimo operační jednotky. Vlastní číslo ale nezveřejnilo. A právě to ticho mluví hlasitěji než jakýkoli komunikát.

Nákupy, které berou dech

Formulace „jako o život“ není přehnaná. Stačí se podívat na seznam toho, co Varšava v posledních letech objednala nebo už přebírá:

• 32 stíhaček F-35A za 4,6 miliardy dolarů (zhruba 107 miliard korun). První tři přistály na základně Łask 22. května 2026.
• 48 lehkých bojových letounů FA-50 od jihokorejského KAI, první dvanáctka dorazila už v roce 2023, dalších 36 od roku 2025.
• Modernizace celé flotily F-16 C/D Block 52+ na standard F-16V za 3,8 miliardy dolarů (asi 88 miliard korun).

Polsko tedy souběžně zavádí novou generaci, rozšiřuje flotilu o korejské stroje a zároveň přestavuje stávající F-16 na vyšší úroveň. Původně jich bylo 48, ale jeden se ztratil při nehodě během přípravy na leteckou show v Radomi v srpnu 2025, odtud číslo 47. Objem investic je v rámci středoevropského státu bezprecedentní. Problém je v tom, že letadla se dají koupit za dva roky, ale pilota za dva roky nevychováte.

Kde se bere úzké hrdlo

Cesta od civilisty k bojově hotovému pilotovi F-16 je dlouhá a plná sít. Začíná pětiletým studiem na Vojenské letecké akademii v Dęblinu (LAW), pokračuje praktickým výcvikem na cvičných letounech M-346 a teprve na konci přichází přeškolení na F-16, které podle Vojenského ústavu leteckého lékařství (WIML) trvá asi dva roky a stojí kolem 120 milionů korun.

Jenže systém se zasekává už na začátku. Kontrola polského Nejvyššího kontrolního úřadu (NIK) odhalila, že 41. výcviková letecká základna měla jen 12 instruktorů pro M-346, kteří dokázali ročně vycvičit přibližně šest pilotů. Systém přitom zvládal získat jen asi dva nové instruktory za rok. Část absolventů nedolétala předepsané hodiny ani do promoce a musela je doplňovat dodatečně.

V roce 2026 se do Dęblinu hlásilo rekordních téměř 1 400 uchazečů na 213 míst, z toho 95 pro letecký obor. Zdravotní komise jela na hraně kapacity, nejčastějšími důvody vyřazení byly vady zraku a problémy s páteří. A pro akademický rok 2026/27 byly limity přijímaných studentů dokonce sníženy oproti předchozímu roku. Bez reformy se deficit prostě nebude dohánět.

Proč F-35 problém krátkodobě prohloubí

Polsko plánuje vyškolit pro své F-35 celkem 24 pilotů v USA. Podle veřejně dostupných materiálů k programu Harpia byli mezi prvními kandidáty zkušení stíhací piloti, instruktoři nebo kandidáti na instruktory, tedy ti nejcennější lidé z existujícího ekosystému F-16. Každý takový přesun okamžitě oslabuje komunitu, která už teď funguje pod minimem.

Ministerstvo obrany samo přiznává, že počáteční operační schopnost (IOC) polských F-35 bude možná až po dodání alespoň osmi kusů a vyškolení potřebného počtu pilotů i pozemního personálu. Osm strojů už Polsko podle pozdějších materiálů MON má. Ale lidé nejsou stroje, nedají se objednat s dodací lhůtou.

Bývalý náměstek ministra obrany Michał Dworczyk to na platformě X popsal bez obalu: politici se chovají jako nezodpovědné děti, raději se fotí s novou technikou, než aby opravovali systém. Nákup letadla je mediálně vděčný, reforma výcviku nikoliv. Tlak politiků míří na akvizice, protože jsou viditelné a rychle „prodejné“ voličům. Kapacity instruktorů, simulátorů a lékařské selekce takový efekt nemají.

Polsko není samo, problém má celá aliance

Nedostatek pilotů při přechodu na novou generaci stíhaček není jen polská bolest. Kanada oficiálně přiznává, že její letectvo čelí rostoucímu nedostatku vycvičených pilotů a techniků právě v kontextu přechodu na F-35. Americké letectvo v rozpočtovém dokumentu pro fiskální rok 2027 výslovně píše o řešení nedostatku pilotů a potřebě zvýšit produkci na 1 500 pilotů ročně.

Česko má v tomto ohledu jednu výhodu: méně stlačený harmonogram. Praha pořizuje 24 F-35 a zároveň prodloužila pronájem Gripenů do roku 2035, takže nemusí řešit souběžný provoz tří typů bojových letounů najednou. Přesný poměr českých pilotů k letounům veřejný není, ale přechodová křivka vypadá plošší.

Letadla bez pilotů nejsou jen na papíře, ale rezerva chybí

Důležité je říct, co polský nedostatek pilotů neznamená. Neznamená, že F-16 stojí na zemi. Polské stíhačky v roce 2026 reálně chránily vzdušný prostor nad vlastním územím, páry F-16 operovaly u východní hranice během nočních misí. Polsko navíc vedlo rotaci NATO Baltic Air Policing ze základny Šiauliai v Litvě, nepřetržitě, 24 hodin denně, sedm dní v týdnu.

Problém tedy není v tom, že by stroje existovaly jen na papíře. Problém je v hloubce. Při čtyřiceti pilotech na 47 letounů nemáte rezervu pro delší rotace, pro náhlé navýšení tempa operací, pro zástupy za nemocné, pro průběžný výcvik. Matematický strop je prostý: v jedné vlně můžete obsadit maximálně 40 kokpitů, reálně méně, protože část pilotů musí plnit instruktorskou roli.

Kdyby systém čistě hypoteticky přidával šest nových pilotů ročně a nikdo neodcházel ani se nepřesouvat na F-35, dorovnání deficitu třiceti lidí by zabralo pět let. Jenže současně běží výcvik pro F-35, limity přijímaných studentů klesají a zdravotní selekce vyřazuje desítky uchazečů. Polsko dnes nenaráží na limit peněz za letadla. Naráží na limit instruktorů, nalétaných hodin a lidí, kteří musí projít dlouhou selekcí, než vůbec poprvé usednou do kokpitu stíhačky.