Rusko po 30 letech oživuje D-30F6, který žene MiG-31 na trojnásobek rychlosti zvuku. Technologii muselo složitě rekonstruovat

Permský motorářský závod po třech dekádách znovu skládá výrobu turbíny pro jediný motor, bez kterého nejrychlejší bojový letoun světa nemůže vzlétnout.

D-30F6 i Zdroj fotografie: UAC
                   

Šéf ODK-Permské motory Sergej Popov v roce 2024 agentuře TASS potvrdil, že obnovení výroby horké části motoru D-30F6 zabralo tři až čtyři roky. Kompresorovou sekci je podle něj možné obnovit „podle potřeby“. Zní to jako technická marginálie, jenže za tím stojí příběh o tom, jak se rozpadl celý výrobní řetězec jednoho z nejpozoruhodnějších proudových motorů studené války a proč ho Rusko dnes zoufale potřebuje zpátky. Ne kvůli rychlostním rekordům, ale kvůli roli, kterou žádný jiný ruský letoun nedokáže převzít.

Motor, který definuje letoun

D-30F6 je dvouproudový dvouhřídelový motor s přídavným spalováním a regulovatelnou nadzvukovou tryskou. Suchá hmotnost činí 2 416 kilogramů, maximální tah dosahuje 9 500 kgf a na plném forsáži vystoupá na 15 500 kgf. Průtok vzduchu je 150 kilogramů za sekundu. Dvojice těchto motorů dává MiGu-31 maximální rychlost 3 000 km/h, tedy Mach 2,83 (přibližně 3 000 km/h) ve výšce kolem 17,5 kilometru.

Na svou dobu nešlo o primitivní konstrukci. Univerzitní technický text Samarské státní univerzity uvádí, že D-30F6 jako první sovětský motor používal elektronicko-digitální regulační soustavu RED-48, čímž podle autora předběhl analogické systémy amerických F-15 a F-14 z poloviny osmdesátých let. Motor byl navržen výhradně pro MiG-31, konstrukční návaznost draku na pohonnou jednotku je natolik těsná, že žádný jiný ruský motor ho nedokáže jednoduše nahradit. Rusko sice vyrábí modernější AL-41F-1 pro Su-57, ale to je úplně jiná kategorie pohonu pro úplně jiný typ letounu.

Třicet let ticha a rozpad řetězce

Výroba nových D-30F6 se zastavila v první polovině devadesátých let. Historický regionální zdroj z roku 2001 popisuje rozpad unikátní technologické linky permského motorářského komplexu: ztrátu licencí, odchod klíčového personálu, rozbití kooperačních vazeb. Ještě v roce 2009 tehdejší vedení Permského motorového závodu agentuře Interfax sdělilo, že obnovu výroby neplánuje: po omezení výzbroje mělo k dispozici zhruba dvě stě motorů po opravách, které nikdo nepoptával.

Jenže čas běžel. Modernizace MiGů-31 na verze BM a K zvýšila intenzitu provozu. Zásoby opravených motorů se tenčily. A žádná rychlá náhrada nepřicházela. Deník Kommersant v roce 2019 psal o tom, že Proton-PM vyrábí díly a sestavy pro D-30F6 a že se po roce 2018 kvůli boji s padělky přecházelo zpět na historické dodavatele. Nešlo o novou sérii, šlo o udržení opravárenského řetězce při životě.

Teprve v posledních letech se situace posunula dál. Popovův výrok z roku 2024 potvrzuje, že obnovená výroba se zatím týká turbíny, tedy horké části motoru. Přesné datum plné sériové výroby kompletně nových D-30F6 veřejně potvrzeno není. Oficiální materiály Rostecu zároveň přiznávají, že některé díly jsou dávno stažené z výroby a že se musí rozšiřovat kapacity pro obnovu a importní substituci. Celý proces navíc probíhá pod americkými i evropskými sankcemi: holding United Engine Corporation figuruje na sankčních seznamech jak OFAC, tak Evropské unie.

Proč rychlost dnes není vše

MiG-31 je bezesporu nejrychlejší operační bojový letoun na světě. Pro srovnání: Eurofighter Typhoon oficiálně uvádí maximální rychlost Mach 2,0, Boeing u rodiny F-15 hovoří o rychlosti přesahující Mach 2,5. Jenže moderní vzdušný boj se nerozhoduje v závodech na přímce.

  • F-15EX Eagle II – Boeing ho prezentuje jako „bitevního manažera“ s důrazem na radar, elektronický boj, obrovskou nosnost a síťové velení, nikoli na maximální rychlost.
  • Eurofighter Typhoon FGR4 – britská RAF zdůrazňuje radar, infračervené vyhledávání IRST, střelu Meteor s aktivním naváděním a víceúčelovost.
  • Su-57 s motorem AL-41F-1 – ruský letoun páté generace se sníženou odrazivostí, který staví na jiných principech než MiG-31.

Skutečná hodnota MiGu-31 dnes neleží v samotném čísle na tachometru. Letoun disponuje radarem Zaslon schopným automaticky sledovat více cílů, datalinkem pro koordinaci skupiny strojů a především rolí nosiče hypersonické střely Ch-47M2 Kinžal. Podle analýzy CSIS může systém MiG-31K s Kinžalem pracovat s celkovým dosahem kolem 2 000 kilometrů. Rychlost letounu přitom slouží hlavně k tomu, aby střele dodala výhodnou startovní energii a aby nosič dokázal rychle pokrýt obrovské vzdálenosti.

Kinžal není nezastavitelný a MiG-31 není nenahraditelný

Ruská propaganda ráda prezentuje Kinžal jako absolutní zbraň, kterou nelze sestřelit. Fakta říkají něco jiného. Ukrajinské ministerstvo obrany v červnu 2026 uvedlo, že jen v květnu byly zničeny dva Kinžaly, a to systémy Patriot s interceptory PAC-3. Válka na Ukrajině, která trvá již přes čtyři roky, opakovaně ukazuje, že ani cíle označované za hypersonické nejsou mimo dosah moderní protivzdušné obrany.

Zároveň platí, že MiG-31K nese pouze jednu střelu Kinžal. Počet nosičů je omezený. Nejde o platformu pro masové útoky, ale o nástroj přesných, obtížně předvídatelných úderů z bezpečné vzdálenosti. Více funkčních motorů proto znamená spíš jistější dostupnost nosičů než skok k masovým hypersonickým kampaním.

Důležité je i rozlišení: D-30F6 není „hypersonický motor“ v dnešním slova smyslu. Je to klasický proudový motor s forsáží pro nosný letoun. Hypersonickou část letu zajišťuje až samotný Kinžal po odpoutání od MiGu-31K, podobně jako americký ARRW využívá bombardér B-52 jen jako nosič a hypersonický let obstarává vlastní raketový systém, nebo jako program DARPA HAWC, kde nadzvukový náporový motor pohání přímo střelu.

Co to znamená pro Evropu a Česko

Obnova výroby D-30F6 není vznik nové zbraně. Je to snaha udržet při životě sovětskou niku, pro kterou Rusko stále nemá jednoduchou náhradu. Více provozuschopných MiGů-31 znamená stabilnější schopnost držet v pohotovosti údery Kinžalem z bezpečné vzdálenosti, a s uváděným dosahem systému kolem 2 000 kilometrů spadá do teoretické zóny ohrožení i střední Evropa včetně České republiky. Reálná hrozba by ale závisela na konkrétním letišti vzletu, trase, eskortě a zásobách střel, ne jen na existenci motorů.

Podle nás je nejdůležitější zpráva jiná, než jak ji rámuje ruská strana. Rusko neoživuje „zázračný motor“, skládá zpět výrobní kompetence pro úzce specializovaný pohon, bez něhož přijde o jedinou platformu schopnou plnit roli rychlého dálkového přepadového nosiče. Starý sovětský motor je pod sankcemi snazší znovu poskládat než vyvíjet úplně nový, ale sankce pravděpodobně zhoršují tempo, náklady i kvalitu celého řetězce. Nejde o důkaz technologické převahy, spíš o přiznání, že bez třicet let staré konstrukce se ruské letectvo neobejde.

K čemu budou Rusku starší motory?

Diskuze Vstoupit do diskuze
Autor článku

Oto Dufek

Zobrazit další články