Ruský průmysl podle více nezávislých zdrojů překročil hranici šesti tisíc jednorázových útočných dronů měsíčně, a každý z nich stojí zlomek ceny střely, kterou ho má Západ sestřelit.
Když nizozemský F-35 v nočním přehmatávání nad Ukrajinou vypálí naváděnou střelu AIM-120 za více než 30 milionů korun na klamný dron z překližky a pěny za půl milionu, není to selhání pilota. Je to selhání celého systému, který desítky let počítal s tím, že nepřítel pošle málo drahých cílů, ne tisíce levných. Přesně tuto asymetrii si Rusko vybudovalo v továrně Alabuga v Tatarstánu a v síti menších závodů, a právě na ni Evropa teprve hledá odpověď. Ta odpověď už existuje v prototypech, testech a prvních výrobních linkách, ale zatím ne v ruském tempu sériové války.
Tisíce měsíčně, ale čeho přesně?
Veřejná čísla o ruské dronové produkci se liší podle toho, co všechno počítají. Analytici z RUSI v červenci 2026 uváděli více než šest tisíc jednorázových útočných dronů měsíčně. Analýza amerického Institutu pro vědu a mezinárodní bezpečnost (ISIS) z konce roku 2025 pracovala s číslem kolem 5 375 šáhidovských startů měsíčně, z nichž jen zhruba 59 procent tvořily skutečné úderné Gerany-2, tedy vrtulové drony s doletem až 2 500 kilometrů, hlavicí kolem 40 kilogramů a rychlostí přibližně 250 km/h. Zbytek připadal hlavně na klamné Gerbery, jednoduché stroje z překližky a pěny za odhadovaných 250 tisíc korun za kus, které mají jediný úkol: saturovat radary a vynucovat si drahé reakce obrany.
Jenže směs se mění. Ukrajinští prezidentští poradci na konci října 2026 hovořili už o třech tisících proudových dronů měsíčně, variant odvozených od íránského Šáhidu-238, s rychlostí kolem 600 km/h, doletem přibližně tisíc kilometrů a padesátikilogramovou hlavicí. Pět modifikací rodiny Geran, od pomalého vrtulového Geranu-2 přes klamnou Gerberu až po proudové Gerany-3 a 4, vytváří vícevrstvou hrozbu, kterou nelze řešit jedním typem zbraně. Přesný poměr variant Rusko nezveřejňuje, ale objem „tisíců měsíčně“ potvrzují shodně ukrajinské, britské i americké zdroje.
Proč NATO „nemá čím odpovědět“ a co to skutečně znamená
Aliance samozřejmě není bezbranná. Disponuje stíhačkami, pozemními systémy, námořními vrstvami i prvními protidronovými jednotkami. Problém není v absenci techniky, ale v ekonomice boje. Studie RUSI z května 2026 spočítala, že sestřelit jednu Gerberu střelou AIM-120 AMRAAM z F-35 vyjde na více než 30 milionů korun jen za munici, proti cíli za čtvrt milionu. Ukrajinská Rada národní bezpečnosti a obrany uvádí, že zásah interceptorovým dronem vychází více než pětadvacetkrát levněji než západní protiletadlovou střelou. Stíhačka zůstává nezbytná proti složitějším a rychlejším cílům, ale jako hlavní vrstva proti levné mase je ekonomický nesmysl.
NATO si to uvědomuje. Proto v roce 2026 přestavělo starší model Air Policing, v podstatě hlídkování vzdušného prostoru, na širší Air Defence, která už výslovně zahrnuje protidronovou vrstvu. Spustilo program Eastern Sentry po opakovaných průnicích ruských dronů do aliančního prostoru. Rozjelo Innovation Scale-Up Package a veřejný „poptávkový signál“ pro průmysl. Jenže to vše přišlo pozdě vzhledem k tempu, jakým Rusko navyšuje výrobu; podle ukrajinské vojenské rozvědky plánovala Moskva dovézt do Alabugy dalších dvanáct tisíc severokorejských pracovníků jen do konce roku 2025.
Fatální podcenění: tři vrstvy jednoho selhání
Formulace „fatálně podcenila“ není nadsázka. České ministerstvo obrany ji de facto potvrzuje vlastními slovy, když píše, že protivzdušná obrana byla od devadesátých let podfinancovaná a zastaralá, což mělo „fatální dopad“. Evropští spojenci NATO byli v roce 2014 na úrovni pouhých 1,4 procenta HDP na obranu. Teprve válka na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky, donutila výdaje prudce zvednout; do roku 2025 se dostali na 2,3 procenta.
Peníze ale samy o sobě nestačí. Studie RUSI o válečné průmyslové mobilizaci identifikuje tři brzdy: chybějící mobilizační plán a data o výrobních kapacitách, krátké nebo jednorázové kontrakty bez jistoty pokračování a nejistotu států, zda se jim dlouhé investice do levných výrobních linek vyplatí. Výsledek? Evropa uměla vyvinout chytrou zbraň, ale neuměla ji dost rychle a dost levně vyrobit v tisícových sériích. Přesně to je jádro problému, ne laboratorní inovace, ale průmyslový překlad „prototyp → kontrakt → kapacita“.
Náprava běží, ale v řádu let. Roadmap 2030 Evropské komise stanovuje milníky pro Evropskou dronovou obrannou iniciativu a Eastern Flank Watch; počáteční kapacitu chce do konce roku 2026, plnou funkčnost do konce roku 2027. Pobaltské státy mezitím budují vlastní „zeď z dronů“: Estonsko představilo koncept Baltic Drone Wall postaveného na autonomním dohledu, umělé inteligenci a vícevrstvých senzorech, Lotyšsko investuje do akustické detekce podél celé východní hranice, radarů Giraffe 1X a vývoje vlastních interceptorů.
Česká stopa: Narwhal, Skyfox a cesta od prototypu k sérii
Česká republika nepřihlíží, i když její role je zatím spíš v testování, senzorech a průmyslových nižších vrstvách než v masové výrobě. Ministerstvo obrany uvádí cvičení Drone Shield 2026, plánovaný nákup přibližně tří tisíc dronů do roku 2028 a vedení pražské podskupiny ESSI pro pasivní senzory v rámci aliančního systému NATINAMDS.
Zajímavější je domácí průmysl. Pražská firma LPP vyvinula podzvukovou střelu s plochou dráhou letu Narwhal, proudový efektor s rychlostí až 750 km/h, doletem 772 kilometrů a hlavicí 40 až 200 kilogramů. Podle firmy byly testy úspěšně dokončeny a vzniká první várka v řádu stovek kusů pro nezveřejněného zákazníka; veřejně potvrzená objednávka Armády ČR ale zatím chybí. V září 2026 Narwhal zvítězil v 19. NATO Innovation Challenge s důrazem na škálovatelnost a odolnost. Nejde o protidronový systém v úzkém slova smyslu, ale o levný efektor pro údery do hloubky, který by mohl doplnit kategorii, v níž Evropa dosud závisela na drahých řešeních.
Druhou českou kartou je L-39 Skyfox od Aero Vodochody, lehký proudový letoun s maximální rychlostí 780 km/h a praktickým dostupem 4 000 metrů, který Aero nabízí v konfiguraci „Drone Hunter“. Protidronový balíček zahrnuje elektrooptický a infračervený senzor s laserovým značkovačem, laserem naváděné 70mm rakety a volitelně 12,7mm kulometné kontejnery. Klíčový parametr: provozní náklady pod 50 tisíc korun za letovou hodinu, tedy zlomek ceny stíhačky. Platforma je reálná; do ledna 2026 Aero dodalo LOM Praha šest kusů a sériová výroba běží. Protidronová konfigurace je ale pokročilý demonstrátor bez veřejně známého bojového uživatele.
Evropa se učí ruskou logiku levné masy
Průlom nepřijde z jednoho projektu, ale ze sítě výrobních linek. Lotyšský Frankenburg otevřel v červnu 2026 v Rize montážní závod na levné protidronové střely s cílem vyrobit 1 500 kusů do konce roku a postupně dosáhnout kapacity sto střel denně. V květnu 2026 oznámil partnerství s Colt CZ Group pro Česko a střední Evropu. Britsko-francouzský MBDA u systému CROSSBOW, jednorázového efektoru určeného pro „masové bojové nasazení“, hovoří o možnosti výroby ve velkém už od roku 2026. Německý Helsing u dronu HX-2 výslovně pracuje s pojmy „masově vyrobitelný“ a „schopný rojového nasazení“.
Evropa tedy nechystá jen obranu, ale i vlastní levné úderné prostředky. Problém je v měřítku: Frankenburgových sto střel denně je řádově méně než ruské tisíce dronů měsíčně. Bez dlouhých víceletých kontraktů, bez sdílených dat o kapacitách a bez politické vůle přejít od prototypů k průmyslové logice se mezera nezavře, i kdyby prototypů přibývalo seberyčleji.
Válka na Ukrajině ukázala, že budoucnost vzdušného boje nepatří jen drahým stíhačkám páté generace, ale i překližkovým dronům za čtvrt milionu korun. Evropa to pochopila. Teď musí dokázat, že umí nejen vymyslet, ale i chrlit.