Čínské námořnictvo dnes disponuje více než 370 bojovými plavidly a ročně spouští na vodu víc lodí, než kolik jich Rusko provozuje v celém Pacifiku. Přesto by případný střet nebyl jednoduchý.
Bezpečnostní analytik Brandon J. Weichert publikoval začátkem února 2026 na stránkách The National Interest rozbor hypotetické námořní války mezi Čínou a Ruskem. Jeho závěr je jednoznačný: v delším konvenčním konfliktu na moři by Peking pravděpodobně zvítězil díky drtivé početní převaze, moderní výzbroji a především schopnosti nahrazovat ztráty tempem, které je pro ruský průmysl nedosažitelné. Jenže „pravděpodobně zvítězil“ neznamená „snadno smetl“. Ruské ponorky, tiché, vyzbrojené střelami s dosahem stovek kilometrů a v některých případech nesoucí jaderné hlavice, by podle Weicherta představovaly jedinou, ale mimořádně nebezpečnou pojistku, která by cenu čínského vítězství vyhnala do výšin, jež si Peking možná nechce dovolit. Weichert přitom není admirál ani činitel Pentagonu; jde o bezpečnostního komentátora a bývalého pracovníka amerického Kongresu, jehož analýzy vycházejí z dlouhodobého publicistického záběru, nikoli z institucionální autority. To neznamená, že jeho scénář nemá váhu, opírá se o veřejně dostupná data, která mluví sama za sebe.
Vladivostok: ruská brána do Pacifiku s čínskou minulostí
Proč by se případný střet točil právě kolem tohoto města? Vladivostok je sídlem velitelství ruské Pacifické flotily, hlavním logistickým uzlem pro projekci ruské síly v celé severozápadní části Tichého oceánu a bránou do Japonského moře. Bez něj by Rusko v regionu prakticky přestalo existovat jako námořní mocnost.
Jenže Vladivostok má i druhou vrstvu, historickou. Oblast dnešního Přímoří patřila po staletí k mandžuskému a čínskému civilizačnímu prostoru. Na základě Ajgunské smlouvy z roku 1858 a Pekingské konvence z roku 1860, uzavřených v období, kdy oslabená dynastie Čching čelila tlaku evropských mocností, připadlo celé území Rusku. Vladivostok byl jako ruská vojenská základna založen právě v roce 1860. Čínská historická paměť tuto ztrátu nezapomněla. Podle čínské mapové normy z roku 2023 se u Vladivostoku v závorce stále uvádí historický název Chaj-šen-wej, doslova „záliv mořských okurek“.
Důležitá korekce: Peking dnes oficiálně nevznáší územní nárok. V roce 2004 obě strany oznámily úplné určení průběhu společné hranice, jak potvrzuje i prohlášení čínského ministerstva zahraničí. Nejde tedy o aktivní státní požadavek, ale o historický resentiment a symbolické dědictví, které pod povrchem „bezhraničního přátelství“ tiše doutná.
Nerovný souboj na hladině
Čísla jsou nemilosrdná. Ruská Pacifická flotila měla podle australského Sea Power Centre k září 2023 přibližně 24 ponorek, 10 hlavních hladinových bojových lodí a 34 pobřežních či hlídkových plavidel. Námořní letectvo flotily provozovalo 107 letounů a vrtulníků. Proti tomu stojí čínské námořnictvo, jehož jen Severní flotila (geograficky nejblíže Vladivostoku) disponovala v roce 2024 jednou letadlovou lodí, čtyřmi velkými torpédoborci/křižníky třídy 055 Renhai, dvanácti torpédoborci, jedenácti fregatami, deseti korvetami a devatenácti ponorkami. A to je jen třetina čínských námořních sil.
Modernita rozdíl ještě prohlubuje. Podle švédského Institutu obranného výzkumu (FOI) bylo v roce 2024 přes 90 % hlavních čínských bojových lodí a ponorek zavedeno do služby po roce 2000. Značná část ruských velkých hladinových plavidel naopak pochází ze sovětské éry. Třetí čínská letadlová loď Fu-ťien vstoupila do služby v listopadu 2025, čímž Peking získal tři nosné platformy; Rusko nemá v Pacifiku ani jednu.
Pro ilustraci technologického kontrastu: čínský torpédoborec Type 055 Renhai má výtlak kolem 12 000 až 13 000 tun a nese 112 univerzálních vertikálních odpalovacích buněk pro protivzdušné střely HHQ-9B s doletem přes 185 km a protilodní střely YJ-18 s doletem kolem 540 km. Ruský těžký raketový křižník Admirál Nachimov po vleklé modernizaci disponuje 80 buňkami UKSK pro střely Kalibr (dosah přes 1 500 km), Oniks (přes 600 km) a hypersonický Cirkon (údajně přes 1 000 km). Papírově má Nachimov brutálnější úderný potenciál na jednu loď, jenže je to jeden jediný kolos sovětského původu, navíc přiřazený k Severní flotile, tedy přes půl světa od Vladivostoku. Čína mezitím sériově vyrábí Type 055 jako standardní platformu.
Zbývající ruské hladinové síly v Pacifiku, převážně starší torpédoborce třídy Udaloj a fregaty, by v přímém střetu s čínskou flotilou čelily drtivé přesile. A co je horší: ruský loďařský průmysl nemá kapacitu ztráty nahrazovat. Podle analýzy Chatham House trpí ruské loděnice nedostatkem kvalifikovaných pracovníků, chybějícími západními technologiemi pro motory, turbíny a elektroniku a přesměrováním zdrojů do pozemní války na Ukrajině, která trvá už více než čtyři roky.
Pod hladinou se karty mění
Právě tady vstupují do hry ponorky, a s nimi i jediná oblast, kde Rusko drží kvalitativní náskok. Strategické ponorky třídy Borej nesou šestnáct balistických střel Bulava, každou s až šesti jadernými hlavicemi, a představují páteř ruského námořního jaderného odstrašení. Víceúčelové útočné ponorky třídy Jasen-M, vyzbrojené střelami Kalibr, Oniks a Cirkon, patří k nejmodernějším na světě a jsou schopné operovat tiše, udeřit na vzdálenost stovek kilometrů a vynutit si opatrnost celé nepřátelské flotily.
Naproti tomu čínské jaderné ponorky stále zaostávají. Strategické Type 094 jsou podle studie Carnegie Endowment relativně hlučné a lépe využitelné v bastionové obraně blízko vlastního pobřeží než v otevřeném oceánu. Útočné Type 093A se podle britského RUSI kvalitativně blíží spíše sovětské třídě Victor III z osmdesátých let než moderní ruské nebo západní špičce. Čína investuje obrovské prostředky do nových generací, ale v podhladinové válce zatím nedohnala ani Rusko, ani NATO.
Pro Moskvu to znamená jedinou realistickou strategii: ne kontrolu moře, ale zvyšování ceny čínského vítězství. Ruské ponorky by mohly na začátku konfliktu zasadit nepoměrně tvrdé ztráty, potápět čínské hladinové lodě a nutit Peking k opatrnosti při každém přesunu. Nebylo by to vítězství. Byl by to způsob, jak přežít dostatečně dlouho na to, aby se konflikt stal pro Čínu příliš drahým.
Přátelství bez limitů, a bez důvěry
Scénář námořní války mezi Čínou a Ruskem zůstává v roce 2026 teoretický. Obě země v únoru 2022 deklarovaly partnerství „bez limitů“ a „bez zakázaných oblastí spolupráce“. Pod povrchem ale roste nerovnováha, která má potenciál přátelství rozložit. Rusko po invazi na Ukrajinu ekonomicky i technologicky oslabilo a stále více se opírá o Čínu, od nákupu čipů přes energetické kontrakty až po diplomatickou podporu. Peking mezitím tiše prohlubuje ekonomickou přítomnost v ruském Dálném východě, jak dokumentuje National Bureau of Asian Research.
Otevřené soupeření by pravděpodobně nevzešlo z ideologie, ale z nerovnováhy moci a kontroly nad regionem. Právě proto má Weichertův scénář smysl ne jako předpověď, ale jako rentgenový snímek: ukazuje, co by se stalo, kdyby fasáda přátelství praskla.
Co to znamená pro Evropu
Pro Česko a evropské spojence NATO se tím nemění základní fakt: nejbezprostřednější vojenskou hrozbou zůstává Rusko, jak konstatuje i česká Bezpečnostní strategie z roku 2023. Mění se ale širší obraz. Čína se profiluje jako námořní a průmyslový soupeř globálního formátu a každý americký torpédoborec, který hlídkuje v Jihočínském moři, chybí v Atlantiku. Evropská bezpečnost a Indo-Pacifik už nelze oddělovat, a hypotetický čínsko-ruský střet u Vladivostoku by to potvrdil nejdrsnějším možným způsobem.
Vladivostok dnes vypadá jako klidný přístav na konci Transsibiřské magistrály. Ale pod hladinou Japonského moře i pod povrchem čínsko-ruského partnerství se skrývá napětí, které žádná diplomatická formulace nedokáže natrvalo utlumit.