Tunelování stěn nebo cementové podlahy. Rozpouštění kovových tyčí salsou či broušení mříží drsným koncem pilníku na nehty. Tak vypadal útěk z tábora Papago.
Je možné, aby vězni dokázali zmizet z cel vězení a z dohledu ostrahy a nikdo si toho delší dobu nevšiml? Takovýto téměř magický útěk z vězení by se určitě stal legendou a pro mnoho dalších vězňů inspirací. Případ „Velkého útěku z Papaga“ válečných zajatců se této definici velmi přiblížil. To když roku 1944 utekla skupina 25 zajatých německých vojáků ze zajateckého tábora ve Phoenixu v Arizoně s velmi ambiciózním cílem dostat se zpátky do bojujícího Německa.
Nacistický útěk z vězení
Nešlo o běžný útěk jako v jiných věznicích po celém světě. Provedli ho němečtí váleční zajatci v USA, naplánován a organizován byl fanatickým německým důstojníkem, kterého sami Američané nazývali „supernacistou“. Tento útěk je dnes známý pod názvem „Velký útěk z Papaga“ a byl to největší útěk válečných zajatců mocností Osy během války.
Roku 1943 postavila americká armáda vlastní rekreační tábor Papago Park ve Phoenixu v Arizoně. Místo bylo navrženo a používáno jako rekreační oblast i pro obyvatele města. S vypuknutím 2. světové války se však Papago park změnil na střežený tábor, ve kterém byli drženi italští váleční zajatci. V lednu 1944 byli Italové přesunuti a místo nich do něj byli umístěni němečtí váleční zajatci.
Povinnost práce zde neplatila
Tábor Papago fungoval stejně jako mnoho jiných zajateckých táborů po celé Americe a dalších zemích. Vězni byli drženi v táboře ohraničeném ploty z ostnatých drátů a se strážními věžemi. Tábor měl pět částí, z nichž jeden byl určen pro německé důstojníky, ostatní pro mužstvo. Na zajaté Němce dohlíželo přibližně 370 amerických strážných včetně velitelského sboru.
Tábor byl však poněkud neobvyklý v tom, že žádný z jeho vězňů nemusel pracovat, neboť v Papago platilo pravidlo, že se zajatí vojáci sami rozhodovali, zda chtějí pracovat, či ne. V době, kdy byl tábor nejobsazenější, bylo v Papago drženo celkem asi 3 100 německých vězňů. Jeden z těchto mužů byl známý kapitán Jürgen Wattenberg. Býval velitelem U-162, ponorky, která byla potopena roku 1942.
Výstavba únikového tunelu
Britové kapitána Wattenberga zajali, ale důvodně se obávali, že v zajateckých táborech v Británii by tento fanatický a prominentní nacista mohl dělat mezi německými zajatci problémy, proto jej předali Američanům. Ukázalo se, že Britové měli pravdu a z toho důvodu kapitán Wattenberg putoval z jednoho zajateckého tábora do druhého, až zakotvil v Papago. Žádný velitel tábora předtím nechtěl ve svém vězení „supernacistu“, protože působil potíže všude, kde byl.
The Not-So- Velký útěk: Němečtí váleční zajatci Největší útěk válečných zajatců se odehrál jen dva dny před Vánocemi 1944 Tunelování…
Zveřejnil(a) Fakta o starověké a moderní válce dne Sobota 23. prosince 2017
Když byl přesunut do Papaga, Američané věřili, že se Wattenberg konečně přestane v pusté arizonské poušti pokoušet organizovat spoluvězně a vést je k odporu a snaze uniknout z tábora za každou cenu. Jenže velitel tábora udělal touto úvahou vážnou chybu. A když místo toho, aby rozdělil do různých vzájemně izolovaných sektorů tábora ty známé nejproblematičtější zajatce, kteří byli nejvíce náchylní k útěku, ponechal je dál pohromadě, na neštěstí bylo zaděláno.
Wattenberg začal plánovat útěk hned, jakmile se v táboře aklimatizoval a pečlivě ho prozkoumal. Poměrně brzy zjistil, že zajatecký důstojnický sektor měl jedno slepé místo, na které vojáci ze strážních věží neviděli. To bylo místo, kde se Wattenberg rozhodl začít s výstavbou únikového tunelu.
Dokonalý plán k útěku
Wattenberg využil toho, že řada vězňů nepracovala, nudila se a rychle je zapojil do přípravy útěku. Jakmile bylo vybráno místo pro zahájení stavby tajného tunelu, on a jeho spoluvězni se dali do práce. Nekontrolovatelný prostor tábora byl blízko baráku koupelen, kde se muži myli a sprchovali. A právě to byla nejbližší budova k východnímu obvodu tábora, takže pokud měl být tunel veden z ní, nemusel být tak dlouhý, aby ho zajatci zvládli v rozumném čase prokopat pod ostnatým plotem a nakonec ven na svobodu.
Kdykoliv pak Wattenberg a jeho muži navštívili lázeňský dům pod záminkou sprchování, pracovali na svém tunelu. Pod bednou uhlí byl skrytý vchod, když chtěli pracovat, bednu odsunuli, a vklouzli do tunelu, aby pokračovali v hloubení. Nástroje pro ně byly snadno dostupné, dozorci byli více než ochotni dát Němcům lopaty a motyky, když se spokojili s vysvětlením, že si staví hřiště na volejbal.
Ostatní vězni se pokusili pomoci těm, kteří utíkali tunelem
Němci na tunelu pracovali každou noc, 90 minut v kuse na směny. Když odstraňovali kamenitou arizonskou půdu, splachovali ji do záchodů, tajně ji vysypávali na různých místech tábora. Používali k tomu například vlastní kalhoty. Do nich, když je měli oblečené, nabrali z tunelu vykopanou zeminu, přičemž kalhoty měli zavázané u kotníků tkaničkou.
Když vyšli „na procházku“ po táboře, tkaničku rozvázali a začali „trousit“. Jenže, jak tunel rostl, přestalo to stačit, a tak začali přebytečnou půdu ukládat strážcům přímo na očích, když z ní skutečně začali stavět „volejbalové hřiště“. Stavbu tunelu zahájili němečtí zajatci opatrně v září 1944, ale jejich úsilí se rychle stupňovalo a brzy měřil vykopaný tunel 54 metrů na délku. Když bylo jasné, že tunel bude brzy dokončen, Wattenberg začal připravovat plán, jak se vrátit do Německa.
Vydíráním i podplácením některých strážců všem svým mužům sehnal civilní oblečení a falešné doklady. Němci v Papago o pokusu o útěk vybrané skupiny svých kolegů téměř všichni věděli, ale nikdo nic neprozradil. Naopak, byli připraveni k útěku napomoci. Plánovali v kritickou noc uspořádat hlasitou oslavu v táboře a předpokládali, že tím odlákají pozornost stráží.
Úspěšně neúspěšný útěk
Wattenberg naplánoval provést útěk v sobotu 23 prosince. Se svými kolegy úspěšně unikli z tábora tunelem do arizonské pouště. Po útěku z tábora se rozdělili do malých skupin, a vydali se na cestu údajně k východnímu pobřeží USA, záměrně se vyhýbajíc jakékoliv formě veřejné dopravy.
Jejich štěstí však netrvalo dlouho. Jeden z důstojníků táborové stráže, kapitán Parshall, si všiml, že někteří vězni chybí. Byl vyhlášen poplach. Jen o několik hodin později američtí vojáci, agenti FBI a dokonce indiánští stopaři zahájili pátrání po uniklých zajatcích. Naštěstí pro tyto pátrací týmy se ukázalo, že výběr místa tábora byl správný, unikající němečtí váleční zajatci museli řešit nepředpokládané problémy, způsobené samotnou pouští, které vedly k jejich rychlému dopadení. Do 8. ledna byli všichni muži zajati.
Méně vody, Méně jídla
Když byli všichni uprchlí Němci bezpečně zpět ve vězení, očekávali, že budou za své činy potrestáni. Sami Němci v podobných případech dokonce pro výstrahu ostatním popravovali v Německu dostižené zajatce, což byl mimochodem, dle ženevských protokolů, velký válečný zločin. Wattenberg a jeho muži byli přesvědčeni, že jejich osud bude stejný a ve svém nacistickém fanatismu se cítili být předurčeni stát se jakýmisi „mučedníky“. Američané jim však nic takového neudělali, pouze jim snížili dávky chleba a vody na určitou dobu.
Zvláště ale omezení přístupu k pitné vodě byl v poušti Arizony citelný trest. Válka pokračovala velmi daleko od tábora Papago, ve kterém byli němečtí váleční zajatci nadále drženi až do konce druhé světové války. Dnes z parku Camp Papago zůstaly jen malé zbytky a z historie velkého úniku jeho nucených obyvatel za II. sv. v. zbylo jen pár vzpomínek a archívních listin. Tábor dnes patří Arizonské národní gardě a je v něm i Arizonské vojenské muzeum, ve kterém ještě dnes ožívá příběh Wattenbergova Velkého útěku z Papaga .
Jak pohlížíte na útěk německých vězňů vy?