První světová válka, druhý nejstrašnější konflikt historie lidstva. I v rámci tohoto běsnění je možné najít situace, kde vítězila lidskost a vzájemná sounáležitost obyčejných lidí, kteří byli dočasně vojáky a nepřáteli.
Navzdory válečným hrůzám se 25. prosince 1914 stalo něco zvláštního, něco, čeho se představitelé válčících mocností děsili, spontánní sblížení obyčejných vojáků, bojujících proti sobě. Německo zahájilo válku v srpnu 1914. Poté, co dobyli větší část Belgie a ve Francii se dostali až k Paříži, o které byli přesvědčeni, že jí rychle obsadí a do Vánoc bude po válce. Mýlili se. Dohoda odrazila německý postup. V první bitvě na Marně od 5. do 12. září byli Němci donuceni ustoupit za řeku Aisne, kde se obě strany zakopali.
250 kilometrů zákopů
Němci chtěli provést obchvat ze severu, kde nebyla vybudována francouzská obrana, tak obě strany, ve snaze se navzájem obejít, kopali zákopy stále více na sever, až se dostali k moři. Území mezi zákopy, které často dělilo jen několik desítek metrů, se říkalo země nikoho. Vojáci Dohody blokovali Němce kopáním zákopů dále i na jih a Němci dělali totéž, dokud se válka nestala zákopovou.
Do začátku prosince každá strana vykopala přes 250 kilometrů zákopů a v prvních měsících války oba národy utrpěly těžké ztráty. Británie, vstoupivší do války po boku Francie, ztratila téměř 100 000 mužů. Jen v srpnu přišla země galského kohouta o dvojnásobek tohoto počtu, Německo taktéž. Ne všechna úmrtí byla způsobena bojem. V mrazu, ve stísněných a nehygienických podmínkách, v bahně a vodě se šířily různé nemoci. Nepříliš známým termínem je „zákopová noha“, onemocnění chodidel z vytrvalé vlhkosti a chladu, často vrcholící gangrénou .
Těsné smrtící zákopy
Zákopy se často propadaly a pohřbily muže, které měly chránit. Ale i ten sebelépe vybudovaný zákop mohl být pro muže smrtelnou pastí, v případě přímého zásahu granátem, který v uzavřeném prostoru zvýšil svou účinnost. Podobně chemické útoky byly smrtící, protože těžký plyn zůstával v zákopech a nějakou dobu trvalo, než vojáci pochopili, že odpískání útoku neznamená sundat si plynovou masku. Muži se často mohli jen bezmocně dívat na to, jak na ně padají bomby, nemohli utéct, nebylo kam.
Válka se neočekávaně protahovala a obě strany postupně začaly využívat veškeré prostředky, jak porazit nepřítele. Jedním z nich byla propaganda, která protivníka líčila v nejhorších barvách, aby ve vojácích vyvolala pocit, že nezabíjí člověka, ale zrůdu. Navzdory tomu občas docházelo k hodinovým příměřím, aby obě strany mohly pohřbít mrtvé. Večer 24. prosince však bojová nálada náhle ustoupila. Dodnes není jisté, kde přesně „vánoční zázrak“ začal, ale první sblížení vojáků nastala ve Flandrech, poté se rozšířila ve zbytku západní fronty.
Vánoční příměří
Němci začali zpívat vánoční koledy. Pak rozsvítili baterky a přestali skrývat cigarety, což bylo pochopitelně nebezpečné, protože to Britům umožnilo přesně určit nepřátelské pozice. I když většina Britů neuměla německy, poznali melodie písniček. Někteří dokonce zpívali v angličtině. Žádný z Britů neměl to srdce začít střílet. Na Štědrý den ráno seržant J.J. Noby Hall nalepil na hůl cedulku s nápisem „Veselé Vánoce“ a zamával Němcům.
V poledne téhož dne jeden německý voják přeskočil kraj zákopu a přes mířící britské pušky se vydal s rukama za hlavou a beze zbraně přes území nikoho. Vojín Ike Sawyer mu vyšel vstříc a uprostřed si podali ruce. U německé linie stáli další vojáci s rukama za hlavou a vstříc jim vyšli i další Britové.
Anglicky mluvící Němce nikdo neprokoukne
Někteří Němci zapichovali svíčky do malých borovic a používali je jako bílou vlajku, když vstupovali do země nikoho. Proběhla výměna dárků, vojáci si vyměňovali jídlo, cigarety, oblečení a artefakty. Hrály se fotbalové zápasy a Němci, kteří hráli proti Skotům, se nemohli přestat smát, když zjistili, že Skoti pod kilty nic nemají. K tomuto sblížení však došlo pouze v britských sektorech. Francouzi neměli chuť se bratřit s nepřítelem, který se zmocnil části jejich země.
Protože mnoho Němců pracovalo v Británii před válkou, většina mluvila anglicky. Došlo k mnoha setkáním, podobných tomu kapitána Cliftona Stockwella, který podle svých slov najednou zjistil, že si potřásá rukou s německým vojákem, jenž pracoval jako číšník v restauraci, kterou kapitán navštěvoval. Jiný Brit nechal svého předválečného německého holiče ostříhat mu vlasy a holit vousy.
Mír nepřicházel v úvahu
I přes vzniklá kamarádství bylo jedno nevyslovené pravidlo a to, že ani jeden nesměl vidět zákop toho druhého, aby se tím zabránilo šíření informací o systému obrany. Ne na všech úsecích britsko-německé fronty se uskutečnila smíření a ustaly boje na Štědrý den. Právě tato smíření měla následky a jednotky, které dočasně složily zbraně, byly trestány. Vlády měly strach, že by válka na západní frontě skončila a nepřicházelo v úvahu, že by došlo ke spontánnímu usmíření obyčejných vojáků. Establishment se obával důsledků.
Příměří většinou trvalo do 26. prosince, nicméně, na některých úsecích fronty vydrželo déle. Pro vojína Archibalda Stanleyho však skončilo hned den po Vánocích. Jeho velící důstojník povolil, v obavách před vzpourou, příměří v průběhu Vánoc. Dalšího dne nařídil mužům střílet na všechny Němce v zemi nikoho. Byl však ignorován. Později toho dne, obávajíce se, že přichází o velení, zastřelil onen důstojník bezbranného německého vojáka. Od té chvíle se spontánní příměří začalo hroutit.
11. listopadu 2008 byl postaven památník této události ve francouzském Frelinghienu. Ceremonie se účastnili potomci těch, kteří se o svátcích „nakazili“ duchem Vánoc a přestali na čas bojovat.
Znáte další projevy lidskosti ve válečných útrapách?
Zdroj: Warhistoryonline
Galerie
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 13220
Události
|
PŘEČTENÍ: 14339
