Bitevní letoun Iljušin Il-2 je druhé nejvyráběnější vojenské letadlo na světě. Útočilo hlavně na pozemní cíle a tanky

Když začal německý útok v roce 1941 na Sovětský svaz, sovětské letectvo se nacházelo právě v průběhu poněkud opožděné modernizace svého letadlového parku. Nezkušení piloti, nová, ještě nezvládnutá letadla bez střeliva a náhradních dílů, a často i bez vycvičených mechaniků, mizerné velení a zoufalá snaha nic nedělat, dokud to nenařídí velitel vyústili spolu s momentem překvapení do naprosté katastrofy ruského vojenského letectva.

SSSR přicházelo o letouny ve vzduchu i na zemi

Prvních 24 hodin bojů přineslo sovětskému vojenskému letectvu ztrátu podle vlastních moderních ruských pramenů 1472 letadel (z toho 1150 na zemi)! Znamenalo to prakticky úplné vyhlazení letectva na „západní frontě“ a nastolení jasné vzdušné nadvlády německé Luftwaffe. Němci za to zaplatili dle svých údajů spolu se svými spojenci odepsáním 92 letadel (sestřelených, zničených nebo odepsaných pro těžké poškození z boje) a ztrátou cca 200 letců a pilotů (včetně zranění).

Ruské prameny tvrdí, že bylo dosaženo cca 200 sestřelů německých letadel. Na první pohled německé ztráty nepůsobí nijak hrozivě v porovnání s ruskými, ale je dobré si uvědomit, že ani v nejprudších bojích v Bitvě o Anglii neměla nikdy Luftwaffe za jediný den tak vysoké ztráty.

Jedním z nových letounů, které rudé letectvo začalo těsně před napadením Německem zařazovat do výzbroje, byl i speciální letoun pro podporu pozemních sil Iljušin Il-2 Šturmovik. K rudému letectvu ale dorazil do 22.června 1941 v počtu jen 249, z toho jen cca stovka se skutečně dostala na letiště svých bitevních jednotek, a to často ještě v týlu. Výroba první jednomístné verze se teprve rozbíhala.

Původní projekt počítal se dvoumístnou verzí, ale letecká doktrína letectva SSSR tehdy nepřipouštěla, že by sovětské bitevní letouny neměly mít v boji dostatečné letecké krytí a proto velení letectva považovalo střelce v bitevních letadlech za nadbytečného. To si ale nemyslel jeho konstruktér Sergej Iljušin, od roku 1926 velitel 1. sekce vědeckotechnického výboru Správy VVS RA (vojenských vzdušných sil Rudé armády).

iZdroj fotografie: Alan Wilson / Creative Commons / CC BY-SA

Ve své funkci byl svědkem řady neúspěšných pokusů svých kolegů zkonstruovat účinný bitevní letoun pro VVS RA, a když neuspěly ani nákupy licencí (např. z USA Vultee V-11-GB), nechal se z této funkce dobrovolně v roce 1938 odvolat, aby mohl zkonstruovat bitevní letadlo dle svých představ.

Dodatečně pancéřovaný letoun byl těžký, myšlenka Sergeje Iljušina však tento problém řešila

Ve světě bylo do té doby běžné, že bitevním letadlem se stávaly často zastaralé stroje, třeba druholiniové bývalé stíhačky, které dostaly závěsníky pum, někdy i nové zbraně a hlavně přídavný pancíř. To většinou značně zatížilo tato letadla, jejich výkony byly pak doslova mizerné a v bojích byly jednoduchou kořistí protivníkových stíhaček.

Sergej Iljušin přišel ale v tomto směru s naprosto revoluční myšlenkou, kterou navíc dokázal dotáhnout do konce. Navrhl použít pancéřování letounu jako integrální nosnou část draku letounu. Tuto převratnou myšlenku od té doby využívají i konstruktéři všech moderních bitevních letadel včetně známého amerického letounu A-10 Thunderbolt.

Iljušin to neměl vůbec jednoduché, protože do té doby v SSSR nikdo neuměl vyrobit pancíř formovaný ve dvou rovinách. Teprve když se našel výrobce, mohl Iljušin dostat zelenou. První jeho prototyp s motorem AM-35, označen CKB-55, byl dvoumístný, měl jen 4 kulomety ŠKAS 7,62 mm, aerodynamicky tvarovaný pancíř chránil motor a kabinu pilota i střelce, křídla byla celokovová, zadní část trupu dřevěná.

Po zkouškách vojáci ale chtěli zesílit pancéřování, zvětšit výzbroj a zvýšit i výkony, především rychlost a dolet. Konstruktér musel odstranit kabinu střelce a instalovat nový silnější motor, aby požadavkům dostál. Nový prototyp CKB-57 byl již jednomístný, s novým motorem AM-38, a byl vyzbrojen dvěma kanóny PTB ráže 23 mm. Vojákům naprosto vyhovoval. Chybějící obranný střelec se však později vymstil.

iZdroj fotografie: Depositphotos

V roce 1940 se konstruktér Iljušin obrátil dopisem přímo na Stalina s prosbou, aby letoun směl být dán do výroby ještě před ukončením státních zkoušek, které se i z byrokratických důvodů neúnosně vlekly. S ohledem na mezinárodní situaci souhlas dostal. V lednu 1941 byl dohotoven první kus pro vojskové přejímací zkoušky.

Byl celokovový, měl nové kanony ŠVAK ráže 20 mm, dva kulomety ŠKAS, náklad pum ve vnitřních pumovnicích v křídle zůstal na hodnotě 400 kg, přibylo ale osm závěsníků na křídlech pro rakety RS-82 nebo RS-132, známé z pozemního použití při odpalování z raketometů na nákladních autech jako Kaťuše. Sériová výroba byla zahájena v březnu 1941 a letoun dostal ještě výkonnější kanony typu VJa-23 mm místo ŠVAKů. Šlo na svoji dobu o neobvyklý stroj. Vpředu až po kabinu pilota měl pancéřování od 5 do 12 milimetrů.

To letoun chránilo proti palbě zbraní až do ráže 20 milimetrů. Jeho samosvorné nádrže se napouštěly výfukovými plyny, aby po zásahu nehrozil výbuch palivových par. Jeho nejvyšší rychlost byla 433 km/hod těsně nad zemí a unesl celkem 600 kilogramů pum, rakety nebo kontejnery se speciálními protitankovými granáty s kumulativní náloží typu PTAB 2,5 kg.

Začátek války byl pro piloty masakr

Piloti jednomístných bitevních Il-2, kteří se v létě 1941 dostali do boje se stíhačkami Luftwaffe, neměli mnoho šancí. Chybějící obranná výzbroj, rozměrný a pomalu manévrující těžký stroj, špatná taktika, to vše umožňovalo nacistickým stíhačům útočit na samostatně letící Šturmoviky poměrně snadno.

Zpočátku, i když Němci měli ve vzduchu velikou převahu, měli před těmito pancéřovanými stroji značný respekt, říkali jim Zement flugzeug. Ale v okamžiku, kdy nalezli achilovu patu Il-2ky, totiž choulostivý chladič oleje a zjistili, že mohou na tento ruský stroj bez starostí střílet zezadu z bezprostřední blízkosti, kdy pancéřování nefungovalo tak efektivně, ztráty bitevníků prudce rostly.

iZdroj fotografie: Uživatel Marko M / Creative Commons / CC BY-SA

Také sami piloti Il-2 nebyli zpočátku dostatečně proškoleni v ovládání pro ně nových strojů, takže pro mnohé z pilotů Il-2 v roce 1941 i v roce 1942 kombinace všech těchto příčin znamenala rychlou smrt. Na druhou stranu, v sestřelování pomalých Ju-87 nebo německých transportních letadel, například při jejich pokusech zásobovat Paulusovu armádu obklíčenou u Stalingradu, byly Il-2 docela úspěšné.

Díky přeživším pilotům a jejich zkušenostem začalo sovětské letectvo měnit a vylepšovat taktiku nasazení těchto letadel. Protože se ukázalo, že odstranění zadního střelce byla chyba, novější typy již byly dvoumístné. Střelec měl vzadu k dispozici kulomet ráže 12,7 milimetru. Piloti také vyvinuli novou taktiku útoku.

K cíli přiletěli nízko nad zemí, tím eliminovali do značné míry protivzdušnou obranu Němců. Proti napadení stíhačkami zase fungovala kruhová formace nad cílem, kdy se mohly IL-2 navzájem krýt svými zbraněmi, a z kruhu se vždy mohl oddělit letoun, na kterém byla řada, aby zaútočil.

Speciální protitankové pumy

Nakonec asi třetina letadel, které Sovětský svaz vyprodukoval za války, byly Il-2. Ne nadarmo se traduje, že tehdejší vůdce SSSR Josip Stalin prohlašoval o letounu Il-2, že: „Je pro Rudou Armádu stejně potřebný jako vzduch nebo chleba“. Němci to brzy pocítili a jejich jednotky byly neustálým terčem útoků jednotek Šturmoviků.

Ty byly vyzbrojeny i speciálními kumulativními bombičkami 2,5 kilogramu těžkými pumičkami PTAB, které byly schopné po zásahu propálit svrchní pancíř jakýchkoli pancéřovaných vozidel, zapálit uvnitř munici a tím zničit i tanky jako Tiger nebo Panther.

Letadlo mohlo nést 4 kontejnery každý s 48 malými pumami a protože jejich taktikou bylo letět ve formaci často celé jednotky, byly schopné pokrýt těmito „pumičkami“ i velkou plochu. Pokud se na ní pohybovaly či soustřeďovaly německé pancéřové jednotky, zásahy pumičkami PTAB vykazovaly velkou efektivitu.

iZdroj fotografie: Autor neznámý / Creative Commons / CC BY-SA

Il-2 postupně při hromadném použití a dobrém stíhacím krytí prokázal, že původní myšlenky jeho konstruktéra Iljušina byly správné, IL-2 se ukázal jako velmi efektivní zbraň proti obrněné technice nepřítele i jiným pozemním cílům, a dokonce jako torpédový i proti lodím. Němečtí vojáci se letounu začali bát, z té doby je známá přezdívka „Černá smrt“. Sovětští velitelé pozemních jednotek a útočících tankových divizí jejich podporu naopak často přímo vyžadovali.

Bojovat v přízemních výškách bylo pro všechna útočící letadla za druhé světové války značně nebezpečné, a to i pro pancéřované IL-2. Jejich statistiky jsou ale zajímavé. Ve druhé polovině války v Rusku bylo sice v boji poškozováno až cca 50% útočících bitevních iljušinů zásahy německou protivzdušnou obranou, často i velmi těžce, jejich přímé bojové ztráty od roku 1943 činily ale jen 2,8%!

Skoro všechny i těžce poškozené Šturmoviky se vracely z boje na svá letiště či alespoň na svoji stranu. Přesto svoje služby Šturmoviky za války zaplatily celkem více než 10 tisíci zničenými stroji a velkým počtem zabití či zranění členů jejich posádek. Zvláště ohrožení byli zadní střelci, jejichž prostor nebyl tak dobře pancéřovaný, jako kabina pilota. Ztráty střelců byly až 7x větší, než pilotů, a své by o tom mohl vyprávět i známý český spisovatel Filip Jánský (Nebeští jezdci), který létal jako střelec na jednom z Il-2m3.

Ty byly na konci války ve výzbroji 3.bitevního pluku československé smíšené letecké divize v SSSR. Vlastním jménem Richard Husmann jako střelec dokázal při bojích o Ostravu sestřelit Fw-190 útočící na jeho Il-2, ale sám přitom utrpěl těžké zranění. Nouzové přistání však přežil, mimochodem, bylo to jeho už osmé.

iZdroj fotografie: : RIA Novosti archive / Creative Commons / CC BY-SA

Celkem bylo vyrobeno 36 163 exemplářů tohoto letounu. Co do počtu jej překonal pouze jiný sovětský letoun, a to dřevěný a plátěný dvouplošník Polikarpov Po-2/U-2. Těch bylo vyrobeno kolem 40 000, a to i v licenci v Polsku (dodnes jsou v Česku dva kusy Po-2, z toho jeden létající v Muzeu Metoděje Vlacha v Mladé Boleslavi). Po válce pak stroj Il-2 sloužil u letectev řady států východní Evropy včetně Československa.

Zachovalo se jich ale velice málo, naštěstí pro české zájemce si jeden úplný, kompletní a původní exemplář po celkem nedávné generální opravě mohou prohlédnout v Expozici letectva a kosmonautiky vojenského muzea v Praze ve Kbelích. Pokud by chtěli vidět i další, jeden je vystaven v Polsku ve Varšavě ve vojenském muzeu, další v Bulharsku.

Existuje dnes i létající exemplář, který byl zrekonstruován z nalezených trosek v Rusku. A bonbónek nakonec. Kola hlavního podvozku Il-2 lze vidět ve velkém množství dodnes, byly totiž použity v konstrukci podvozku známých aeroklubových letadel Antonov An-2 a vyrábí se údajně jako náhradní díly ještě dnes.

Jak povedený byl podle vás koncept letadla Il-2?

Zdroj: Warhistoryonline

Galerie