Cepák slouží v AČR už desítky let a po odpočinku je zase hojně využíván. I pro dnešní vojáky jde o neodmyslitelnou záležitost.
Dělostřelci se mohou připravovat ke střelbě různými způsoby. Problém netvoří přímá střelba, kdy je cíl vidět, ale nepřímá. Tu začali používat Britové za války v jižní Africe, která je známá rovněž jako Búrská válka (1899 – 1902). Obecným a dlouhodobým trendem je omezování nákladů na výcvik v ostré střelbě, avšak bez snížení kvality. K tomu slouží v AČR desítky let úspěšně „cepák.“
Zavedení si vyžádal jiný způsob bojů
V té době vládly v evropských armádách kanony, které střílí spodní skupinou úhlů na viditelné cíle. Historicky byly zbraně určeny k ničení pěchoty či jezdectva, které útočilo zpravidla v rovném terénu, případně ke střelbě na opevnění nad úrovní terénu. Jejich účinek zvyšovala především jednotná (granát/střela a nábojka jsou spojené) šrapnelová munice s časovacími zapalovači, která vybuchovala nad nekrytou pěchotou a zasypávala ji smrští kuliček.
Jenže za búrské války se již vojáci kryli v zákopech a bojiště nebylo vždy přehledné, stromy, kopci a budovami počínaje.
Jednou z takticko-technických novinek války na jihu Afriky bylo využití přesné nepřímé střelby z houfnic s využitím nezávislých dělových zaměřovačů na základě výpočtů využívajících přesné mapy terénu.
Houfnice jako druh zbraně určené především ke střelbě vrchní skupinou úhlů v té době již nebyly novinkou. Avšak kombinace mapy, nezávislého dělostřeleckého zaměřovače a střeleckých tabulek vycházejících z konstrukce děla a jeho munice, zcela změnila situaci z hlediska účinnosti střelby.
Nezávislé dělové zaměřovače společnosti Armstrong Whitwort vybavené periskopickými dalekohledy pracovaly na zcela novém principu. Zjednodušeně se v rámci přípravy ke střelbě dělo následující. Mířič musel na mapě zjistit přesné postavení děla a zároveň cíle. Poté s pomocí dělostřeleckého dalekohledu zaměřil několik bodů v okolí a s využitím mapy, kompasu a tabulek vypočítal prvky, které se nastavily na nezávislém zaměřovači děla.
Následně byly pomocí náměrového a odměrového řididla (mechanizmus k nastavování náměru a odměru hlavně) vynulovány rozdíly mezi stupnicemi na nezávislém zaměřovači a stupnicemi na mířidech děla. V takovém případě byla hlaveň nastavena tak, že střely měly dopadat na cíl. Dostřel mohl být upravován ještě vyjímáním dílčích prachových náplní z nábojky dělené munice. Tento faktor byl rovněž zahrnut do tabulek.
Uvedený způsob přípravy k nepřímé střelbě se v praxi zachoval dodnes. Novinkou je pouze využití systému GPS při určování vlastní pozice a různých dominantních bodů v terénu a nahrazení tabulek dělostřeleckým počítačem v rámci systému řízení palby jednotky, nejčastěji baterie. Problém může nastat ve chvíli, kdy se vybije baterie, dojde k poruše elektroniky, nebo neodpoví družice. Potom se hodí i klasický způsob přípravy. Naši dělostřelci se připravují na veškeré možnosti, a popravdě řečeno nejsou zdaleka sami.
Trenažér z minulosti starý téměř 90 let
V naší armádě se používá Cvičný přístroj vzor 34, známý pod populární či spíše slangovou přezdívkou „cepák.“ Ta vychází z prvních písmen oficiálního názvu, tedy cp. Používal se masově k výcviku našich dělostřelců od konce druhé světové války do devadesátých let minulého století. Jedná se o původně německý přístroj z roku 1934, ale naše armáda, stejně jako řada dalších, používala již v období mezi světovými válkami obdobná výcviková zařízení.
Podobné výcvikové pomůcky se ostatně používaly již v době první světové války, jen se na ně místy pozapomínalo. Nicméně, i v současnosti používají například dělostřelci německého Bundeswehru koncepčně shodný přístroj vyráběný společností Rheinmetall. Jako u všech výcvikových prostředků a trenažérů je u „cepáku“ hlavním cílem úspora nákladů na výcvik ostré střelby. Cena i nejlevnějšího dělostřeleckého granátu a nábojky se pohybuje v rozmezí od tisíců do desetitisíců korun.
Na druhé straně měla naše armáda, do exploze ve Vrběticích v přecpaných skladech munici, která by stačila pro celou armádu na pořádnou válku. Podle služebního předpisu Děl-22-23 je cvičný přístroj určen pro provádění dělostřeleckých nácviků na dělostřeleckých redukovaných střelnicích a k výcviku mířičů jednotek pozemního dělostřelectva. Jako redukované střelnice sloužily v řadě případů střelnice, které byly využívány pro pěchotní výcvik a ostrou střelbu z pěchotních zbraní.
K tomu je třeba uvést, že na rozdíl od současnosti, kdy naše armáda disponuje pouze jedním dělostřeleckým plukem v Jincích, bývalá ČSLA s 217 000 uniformovaných příslušníků (v roce 1987) měla hlavňové nebo raketometné prostředky dělostřelecké podpory u každého vševojskového pluku a k nim se připočítávaly dělostřelecké útvary divizí, armád, okruhů a těžká dělostřelecká brigáda.
Jak funguje cvičný přístroj vz. 34
„Cepák“ a jemu podobná zařízení vycházejí z jednoduché filosofie. Místo skutečného děla se využije zminiaturizovaná zbraň. Něco podobného používají tankisté ve formě takzvaných vložných hlavní. Do hlavně tanku ráže například 125 mm se zasune pouzdro, které obsahuje hlaveň se závěrem menší ráže, například 20 mm i méně. Z té se potom střílí na bližší a menší terč.
Výsledný efekt je v podstatě srovnatelný se střelbou plnou ráží. Existují samozřejmě trenažéry, které umožňují vysoce realisticky střílet v elektronickém světě v místnosti, ale ukázalo se, že ostrá střelba, byť menší ráží, má na vojáky pozitivnější vliv než nějaká obrazovka. Mimo to je přece jen rozdíl mezi výcvikem v terénu a pohodlným sezením ve vytopené místnosti.
Právě proto se „cepáky“ po mnoha letech pobytu ve skladech vrátily i do služby naší armády. Naštěstí, či spíše kupodivu, je nestihl nikdo rozprodat nebo sešrotovat. Unikátními sběratelskými raritami jsou školní řezy. Název, jenž tvoří nadpis kapitoly, si můžeme přečíst rovněž na deskách výše uvedeného služebního předpisu z roku 1962. K němu patří další o rok mladší předpis Děl-11-89, a to TABULKY STŘELBY pro 14,5mm cvičný přístroj vz. 34.
Již dříve však existoval zatímní předpis rozmnožený opisováním na stroji. Je tedy evidentní, že „cepák“ působil v podstatě ilegálně ještě před vydáním předpisu k vlastní obsluze. Cvičný přístroj se skládá z nosiče, hlavně, zaměřovače s dalekohledem (dalekohledy) a stojanu. Uvedené díly se s výjimkou stojanu přepravují v rozměrném dřevěném přepravním truhlíku.
Pod názvem nosič se ukrývá základní část zbraně, která spojuje ostatní komponenty a umožňuje nastavování náměru a odměru pomocí řídidel. Stojan je technicky trojnožka, na které je při střelbě upevněn nosič. Zaměřovač se otáčí na svislém čelu nosiče, což umožňuje nastavování odměru v rozsahu 360°. Náměr je možné nastavovat pomocí unášecího bloku, který tvoří horní část zaměřovače.
Nastavování se provádí otáčením náměrového či odměrového kolečka, která byla převzata z kohoutků technických vodovodů. Obecně lze přístroj popsat tak, že na čepu stojanu spočívá nosič, ke kterému je připevněna vpravo konzole. V té je uchycen takzvaný nosný segment s vodorovným čepem, ke kterému je shora upevněna hlaveň a zleva polonezávislý dělostřelecký (nebo minometný) zaměřovač.
V zaměřovači je při střelbě upevněn původně sovětský dělostřelecký periskopický dalekohled PG nebo jeho modernizovaná verze PG-2. Hlaveň se skládá z vlastní hlavně, pouzdra závěru, závěru, který je řešen jako běžný puškový závěr opakovačky s klikou, jednoduchého spušťadla a nosné desky ke které je hlaveň upevněna pomocí čepu. Závěr je opatřen úderníkem se zápalníkem a vytahovačem nábojek.
Nabití se děje otočením kliky závěru z vodorovné do svislé polohy, stažením závěru vzad (při tom je po výstřelu vyhozena vystřelená nábojka), vložením nábojky do prostoru nábojové komory, zasunutím závěru vpřed a otočením kliky do vodorovné polohy. Při tom dochází zároveň k zachycení úderníku v zadní poloze ozubem spoušťové páky a stlačení jeho pružiny. Po stisknutí spoušťové páky je úderník vypuštěn vpřed a iniciuje zápalku nábojky.
Popisovat střelbu je vcelku zbytečné. Principielně se jedná o nastavení zaměřovače pomocí mapy a dalekohledu do hodnot odpovídajících náměru a odměru přesné střelby na zadaný cíl. Poté je do směru cíle zaměřena hlaveň tak, že vlastně dojde k vynulování rozdílu, který vznikl při nastavení nezávislého zaměřovače vůči nastavení hlavně.
Proto se zaměřovač označuje jako nezávislý, neboť jej lze nastavovat do hodnot palby na cíl bez ohledu na náměr, odměr a sklon hlavně. Podobné zaměřovače se užívají prakticky u všech tažených a samohybných děl, která vedou nepřímou střelbu.
Munice určená pro „cepák“
Pro střelbu z „cepáku“ se používá 14,5 mm redukovaný náboj. Není jasné, proč se nazývá redukovaný, protože jiný náboj obdobné konstrukce (neredukovaný) není známý. Náboj se skládá z nábojky a střely. Proč se používá název nábojka nikoli nábojnice, když se z hlediska ráže, jedná spíše o pěchotní munici, rovněž není zcela jasné, pravděpodobně pro dodržení dělostřelecké terminologie při výcviku. Dělostřelecká munice, má obvykle ráži až od 20 mm výše.
Krátká mosazná nábojka s obrubou je naplněná výmetnou složí bezdýmného střelného prachu o hmotnosti 0,28 g a ve středu dna osazena zápalkou. Její obvod je zalisován do olověné vodicí obroučky střely. Tu lze v podstatě označit za miniaturní dělostřelecký granát plněný dýmovou a zábleskovou složí.
V přední části válcového těla je našroubován nárazový zapalovač, který na rozdíl od všech jiných dělostřeleckých zapalovačů nemá označení. V předpisu se o něm píše pouze jako o zapalovači pro 14,5 mm redukovaný náboj. Jednoduchou konstrukcí připomíná zapalovače pro minometnou munici nebo granáty malorážových automatických kanonů. Jeho činnost je následující.
Při výstřelu posouvá setrvačná síla sestřeďovací objímku vzad. Ta přestřihne pojistku. Rotace střely/granátu roztáhne čelišťové segmenty od jehly (úderníku) proti odporu odvinovací kovové pásky. Tím je umožněn pohyb jehly, která se při dopadu na zem zarazí do roznětky, která iniciuje náplň střely. Záblesková a dýmová slož vyrazí tlakem plynů zátku, která tvoří dno střely a signalizuje místo dopadu.
Jako zajímavost lze uvést, že nedostatečné zásoby munice pro CP a fakt, že její vodicí obroučka je z toxického olova vedly nedávno k vývoji nové ekologičtější munice ve Vojenském technickém ústavu výzbroje a munice ve Slavičíně. Problém je nákladnost sériové výroby pro potřeby naší armády. Originální náboje jsou baleny po deseti v papírových krabičkách, pro něž se v předpisu používá označení kartony, a jsou opatřeny červeným pruhem. Celkem 56 kartonů tvoří náplň dřevěného muničního truhlíku.
Hlavní takticko-technická data cepáku (vz. 34):
- Ráže: 14, 5 mm
- Délka hlavně: 400 mm
- Hmotnost cp v přepravním truhlíku: 102 kg
- Hmotnost stojanu: 15 kg
- Rozsah náměru: -5°až 45°
- Úsťová rychlost střely: 155 m/s
- Dostřel: 1 086 m
Znáte i jinou, stále využívanou zbraň?
Zdroj: MVK
Události
|
PŘEČTENÍ: 152257
Události
|
PŘEČTENÍ: 154985
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 153170
