Němci se třásli strachy. Nejničivější houfnice americké armády ve 2. světové válce: Černý drak střílel 160kg granáty na 23 km

30. ledna 1944 obsluha 697. dělostřeleckého praporu u italského městečka Mignano natočila hlaveň své 240mm houfnice směrem k nepřátelským pozicím na cassinské frontě. Každý výstřel znamenal koordinovanou práci čtyřiadvaceti mužů kolem jediného kusu. Granát o hmotnosti kolem 160 kilogramů opustil hlaveň a letěl na cíl vzdálený až 23 kilometrů, silniční uzel, fortifikaci, dělostřelecké postavení. Tohle nebyla zbraň pro běžnou podporu pěchoty v první linii. Tohle bylo největší kladivo, po kterém americká armáda v poli sáhla, když všechno ostatní selhalo.

Proč právě 240 milimetrů

Americká armáda vstupovala do druhé světové války s přesvědčením, že letecká podpora dokáže z velké části nahradit těžké dělostřelectvo. Itálie ji z toho vyléčila. Boje u Cassina ukázaly, že bombardéry nedokážou spolehlivě zničit opevněná postavení v horském terénu a že k destrukci fortifikací, mostů a komunikačních uzlů v hloubce nepřátelského území je potřeba něco jiného.

M1 byla přesně ta odpověď. Podle oficiální organizační historie amerického polního dělostřelectva střílela nejtěžší projektil, jaký mělo tehdejší americké polní dělostřelectvo k dispozici, a byla určena pro všechny typy palebných úkolů kromě přímé blízké podpory, tedy pro přerušování silničních uzlů, ničení dělostřeleckých baterií, rozbíjení komunikací a demolici těžkých fortifikací. Právě proto nesla dobovou přezdívku „Černý drak“, i když v oficiálních armádních manuálech figurovala prostě jako „240-MM Howitzer M1″.

Šest hlavní na celý prapor

Kdo si představuje řady děl pálících salvu za salvou, musí si obraz opravit. Prapor 240mm houfnic čítal v roce 1944 pouhých šest kusů a celkovou sílu asi 475 mužů. Na každou houfnici připadala sekce čtyřiadvaceti vojáků s detailně rozpracovanou procedurou obsluhy, od nabíjení přes zaměřování až po koordinaci s nadřízeným velitelstvím sboru nebo armády.

Šlo o nedivizní zbraň. To znamená, že nebyla organicky přidělena žádné konkrétní divizi, ale přiděloval ji vyšší stupeň velení tam, kde byl potřeba mimořádný destrukční účinek. Při operaci Diadem v květnu 1944 mířily 240mm granáty na silniční uzly v prostoru Itri a Pico, klíčové body, jejichž přerušení mělo zpomalit německý ústup a zásobování. Přesun a zaujetí palebného postavení byly časově náročné, takže Černý drak sedl spíš na plánované, předem připravené úkoly než na rychlé přesuny v manévrové bitvě. Právě proto o něm běžná pěchota v první linii často ani nevěděla, ale nepřítel v hloubce ano.

Černý drak versus Anzio Annie

Srovnání s německou stranou se nabízí. U Anzia Němci nasadili železniční kanón Krupp K5(E), který si vysloužil přezdívku „Anzio Annie“. Ráže 280 mm, granáty o hmotnosti přes 250 kilogramů, maskování v železničních tunelech. Psychologický efekt na spojenecké vojáky na předmostí byl obrovský. Jenže sami Američané později hodnotili jeho skutečný fyzický přínos jako omezený, šlo o železniční monstrum vázané na koleje s omezenou flexibilitou nasazení.

M1 byla jiná kategorie. Ne větší, ne spektakulárnější, ale praktičtější. Tažená těžkými tahači, nasaditelná v rámci sborových a armádních palebných plánů na široké spektrum cílů. Kde K5 představovala divadelní hrozbu, Černý drak byl pracovní nástroj. A právě to bylo na něm nejnebezpečnější: nepřítel věděl, že když na jeho pozici dopadne 160kilogramový granát z M1, Američané tím vědomě sáhli po největším kalibru, který v poli měli. A že to nebude jednorázová záležitost.

Dědictví, které přežilo studenou válku

Zkušenost z Itálie a následných bojů v Evropě změnila americké uvažování o dělostřelectvu. Armáda po Cassinu přestala spoléhat na to, že letectvo dokáže plně nahradit těžkou palbu, a začala posilovat nedivizní těžké dělostřelecké jednotky. M1 stála u zrodu tohoto přehodnocení, ne jako samostatný vítěz bitev, ale jako systémový argument pro to, že těžký projektil dopadající na tvrdý cíl z dvaceti kilometrů je nenahraditelný.

A její příběh neskončil v roce 1945. Na tchajwanských ostrovech Kinmen a Matsu slouží 240mm houfnice dodnes. Ještě v červenci 2024 byly součástí cvičení Han Kuang na Kinmenu a ostrých střeleb obrany Matsu. Na předsunutých ostrovech v Tchajwanském průlivu plní roli levného, těžkého a psychologicky silného nástroje pobřežní obrany, osmdesát let po Cassinu.

Kde Černého draka uvidíte

Dochované exempláře M1 nejsou v muzeích běžné. Spolehlivě ověřený veřejně přístupný kus stojí u historické expozice Yuma Proving Ground v Arizoně, kde ho armáda ještě v květnu 2025 dočasně přesouvala kvůli stavbě silnice a plánuje ho vrátit na prominentní místo. Evropský veřejně dostupný exemplář se v otevřených zdrojích potvrdit nepodařilo. Kdo chce Černého draka vidět naživo, musí zatím do Ameriky.

Šest kusů na prapor, čtyřiadvacet mužů na hlaveň, 160 kilogramů na výstřel. M1 nebyla zbraň, která by rozhodovala bitvy jedinou ranou. Byla zbraní, která přesvědčila celou armádu, že některé cíle prostě vyžadují to nejtěžší kladivo, jaké máte.