Epická bitva, jež poprvé v historii zastavila mongolskou expanzi aneb Jak neporazitelná armáda nájezdníků naletěla na vlastní lest

Bitva u Ain Jalutu představovala pro Mongoly drtivou porážku. Zároveň se také jedná o první bitvu v historii, ve které se povedlo odrazit nájezd dosud neporažených mongolských nájezdníků. Rozprášení mongolských sil měli na svědomí káhirští Mamlúkové, sultanát, který disponoval děsivou armádou otroků, před jejímiž elitními zabijáky nebylo úniku.

Mongolská expanze

Mongolské invaze do Persie, Iráku a Levantanu začaly v roce 1256, kdy Velký chán, Möngke Khan, nařídil svému bratrovi Hulagu dobýt území západně od Mongolské říše a rozšířit tak jejich hranice. S národy, které se vzdaly rychle, zacházeli Mongolové shovívavě. Pokud se však národ vzdát odmítal, jako tomu bylo například v případě chalífátu Abbásovců, byla jejich města vypálena a lidé nemilosrdně povražděni.

Mongolové řádili na Blízkém východě až do roku 1260, zničili mnoho mocností v regionu a téměř všechny ostatní přiměli ke kapitulaci. Všechny kromě jediné. V roce 1260 byl Mamlúcký sultanát pravděpodobně poslední velkou mocností na Blízkém východě, která Mongolům úspěšně vzdorovala.

Persie byla dobyta a její nechvalně proslulý cech Asasínů, kterého se křesťanští křižáci tak báli, byl zcela vyhlazen. Abbásidský chalífát byl rozdrcen a během dobývání hlavního města Bagdádu zemřeli stovky tisíc civilistů. Dokonce i slavná dynastie Ayyubid, kterou založil renomovaný sultán Saladin, byla zničena. Zdálo se, že Mongolové jsou opravdu nezastavitelní.

Kuráž mamlúckého sultána

Když vůdce Mongolů poslal své vyslance k mamlúckému sultánovi Sajfovi ad-Dínovi Qutuzovi se vzkazem, že pokud se podrobí mongolské vládě, bude on i jeho lid ušetřen, rozhodně nečekal odpověď, které se mu dostalo. Sultán poslal mongolského vůdce i jeho armádu, slušně řečeno, do patřičných míst, když nechal pozabíjet všechny mongolské velvyslance a jejich hlavy vystavil na branách Káhiry. A tak započala Mongolská invaze do Mamlúckého sultanátu.

Mongolští nájezdníci, rozzuření vzdorovitostí Mamlúků, se rozhodli ukázat světu, proč by se jich měli všichni bát, a neustále posílali sultánovi další a další výhružné vzkazy. Mongolové slibovali Mamlúkům, že se jim nedostane žádné milosti a všichni, dokonce i staří, slabí, ženy a děti, budou chladnokrevně povražděni. Ano, sultánův vzdor by pravděpodobně skončil vypleněním Káhiry a smrtí statisíců Egypťanů, nebýt osudu, nebo dokonce šťastné náhody.

Osud, nebo šťastná náhoda?

Naštěstí pro Mamlúky, Velký chán Möngke zemřel při tažení proti dynastii Song v roce 1259 a jeho bratr Hulagu se rozhodl opustit Levantu s většinou své armády. Pod vedením svého nejlepšího generála, Kitbuqa Noyana, za sebou potenciální nový vůdce Mongolů zanechal na obranu Levanty pouze nedostatečný vojenský útvar čítající kolem 10 000 mužů.

Mamlúcký sultán, jásající nad svým štěstím, mezitím shromáždil v Káhiře velkou část svého vojska a započal dobývání Palestiny, aby tak zahnal mongolskou okupační armádu. I když měl mamlúcký sultán velmi špatné vztahy s křesťanskými křižáckými armádami, které stále okupovaly značné části Levanty, pod hrozbou mongolské nadvlády povolili křižáci Mamlúkům využívat své přístavy a zásobiště.

Poraženi svou vlastní lstí

Jedním z hlavních důvodů, proč Mamlúkové Mongoly porazili, byla jejich početní převaha. Mamlúkové čelili pouhému zlomku celkové síly Mongolské říše. Dne 3. září 1260 se Mamlúkové a mongolští nájezdníci střetli v údolí Jezreel, v severní části dnešního Izraele/Palestiny. Muslimské historické prameny uvádějí, že celé mamlúcké vojsko čítalo kolem 20 000 mužů, zatímco mongolské vojsko mělo ve svých řadách nanejvýš polovinu. Mongolové však čelili obřím přesilám již mnohokrát a v minulosti rozdrtili daleko větší armády. Co tedy bylo tentokrát jinak?

Právě tady přichází na řadu druhý hlavní faktor mongolské porážky. Mongolové byli v bitvě u Ain Jalutu příliš arogantní. Povzbuzeni četnými vítězstvími proti enormním armádám, Mongolové jednoduše nebrali vůbec v potaz, že by mohli být poraženi. Doposavad ani jedinkrát neprohráli, a tak věřili, že Mamlúkové se prostě přidají na seznam poražených. Tentokrát se však velice mýlili.

Mamlúkové využili mongolskou taktiku, která se zakládá na předstíraném ústupu a následném napadení nepřátelské armády, která se chystá na útok. Aniž by si velitel Kitbuqa uvědomil, že Mamlúkové chystají stejnou lest, kterou Mongolové využívali během posledních padesáti let stále dokola, rozhodl se ustupující nepřátelské vojsko pronásledovat. Netušil však, že za pahorkatinou, na kterou své vojsko vyslal, se skrývá druhá polovina mamlúcké armády. Vyčerpaní Mongolové tak padli pod neúprosnou palbu šípů.

Náročné pouštní podmínky

Posledním důvodem velké prohry Mongolů bylo prostředí, ve kterém se boje odehrály. Mamlúkové byli zvyklí na náročný pouštní terén, nedostatek vodních zdrojů i horké ovzduší. Mongolští nájezdníci byli však bojem v těchto podmínkách naprosto vyčerpaní a stejně tak jejich koně, kteří byli v minulosti životně důležitým prvkem jejich mnohých vítězství.

Generál Kitbuqa byl zabit v boji a celá mongolská jednotka byla nakonec vyhlazena, což natrvalo roztříštilo neporazitelnou auru mongolských nájezdníků. Porážka u Ain Jalutu pravděpodobně stála na počátku mongolského úpadku a blížícího se konce mongolské expanze na západ. Přestože Mamlúcko-mongolská válka pokračovala ještě mnoho let, Mongolové si již nikdy nevedli tak dobře jako dřív a utrpěli řadu dalších porážek.

Zdroj: SAUNDERS. The History of the Mongol Conquests. University of Pennsylvania Press, 2001. ISBN: 978-0812217667, Wearethemighty, Wikipedia