Brutální španělská občanská válka sloužila jako test zbraní SSSR a Třetí říše. Franco nemilosrdně likvidoval své odpůrce

Španělská občanská válka započala 17. července 1936, kdy generálové Manuel Goded y Llopis, Francisco Franco, Emilio Mola, Gonzalo Queipo de Llano a José Sanjurjo vyvolali povstání ve Španělském Maroku proti republikánské vládě v Madridu. Hlavním vůdcem vzpoury byl generál Sanjurjo, ten však později zahynul při leteckém neštěstí a hlavním představitelem a velitelem rebelujících vojáků se pak stal na dalších téměř 40 let generál Franco.

Němci i Sověti zdokonalovali ve Španělsku svoji vojenskou taktiku

Španělská občanská válka se odehrávala na moři, ve vzduchu i na souši. Jednou z prvních zahraničních vojenských jednotek ve španělské občanské válce byla Legie Condor, expediční jednotka, kterou Hitler vyslal na pomoc Frankovým nacionalistům hned v okamžiku vypuknutí povstání.

Vyslané síly zahrnovaly bojové jednotky dělostřelectva, tanků i letadel, které měly možnost testovat a zdokonalovat techniku, jež byla později využita v bleskové válce. Mnoho významných německých důstojníků druhé světové války získalo své první válečné zkušenosti právě ve Španělsku. Následovala Itálie a nakonec i Sovětský svaz.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

Španělská obloha posloužila německému letectvu jako pomyslná aréna, v níž testovalo svoji novou leteckou techniku (první jednoplošné stíhačky Messerschmitt Bf 109 a Heinkel He-112, první Štuky, bombardéry Heinkel He-111B), taktiku leteckých soubojů (poprvé v historii stíhacích leteckých útvarů němečtí stíhači začali používat formaci volné dvojice a čtveřice namísto těžkopádných trojic stíhaček, kde se piloti báli hlavně toho, že se vzájemně srazí) i zásady spolupráce letectva s pozemními vojsky.

Také německá pozemní vojska, dělostřelectvo a tankové jednotky dokázaly analyzovat průběh a následky svých prvních a často neúspěšných střetů s vojsky republikánů s technikou, dovezenou i ze SSSR. Také tehdejší dovážená vojenská technika ze SSSR byla technicky na špičce světového vývoje, tanky T-26, bombardovací letadla Tupolev SB-2 a jednoplošníky I-16 zpočátku vykazovaly nad používanou vojenskou technikou Němců i Italů viditelnou převahu.

Špičkové výkony Legie Condor

Jak už bylo výše napsáno, jádrem německé účasti na letecké válce ve Španělsku byla letecká část Legie Condor, která bojovala na straně Frankových nacionalistů. Prvním úkolem Legie Condor, která se zodpovídala pouze samotnému Frankovi, byl po vypuknutí povstání a ovládnutí Španělského Maroka povstalci v červenci 1936 především rychlý transport vojsk a posil španělských vzbouřenců do samotného Španělska z ovládnutého zámoří.

Povstalci potřebovali přesunout svá vojska z Maroka co nejrychleji do jimi ovládaných měst (Pamplona, Cádiz, Cordóba, Zaragóza atd.). Dne 30. června 1936 dvacet dopravních německých letadel Junkers Ju-52m3 Legionu Condor tento legendární přesun zvládlo. Legion Condor jako vojenská jednotka se ale v první fázi svého působení ve službách generála Franka směla jen bránit v případě napadení.

To se však změnilo 13. srpna 1936, kdy dva německé Junkersy Ju-52 vyzbrojené jako bombardéry zaútočily na republikánskou bitevní loď Jaime I. O jedenáct dní později pak dorazily na španělské bojiště první dva stíhací letouny Heinkel He-51.

Na podzim roku 1936 bylo již na území Španělska přes formální protesty evropských zemí kromě značného počtu fašistických italských jednotek a letadel v rámci Corpo Truppe Volontarie celkem 146 německých letadel. Tvořily dvě formace – Gruppe Eberhardt se zastaralými stíhacími dvouplošníky Heinkel He-51 a Gruppe Moreau s dvaceti transportními Junkersy Ju-52, které bylo možné rychle adaptovat na bombardovací letouny, a dvěma moderními jednomotorovými Heinkely He-70F, užívanými na letecký průzkum.

Jedotka stále navyšovala své počty

Legion Condor se rychle změnil z podpůrné dopravní letecké skupiny na regulérní válečnou údernou leteckou jednotku ve službách generála Franka. Legie, vedená generálem Hugem Sperrlem, původně sestávala z 5 136 mužů, ale nakonec měla 12 000 aktivních příslušníků, letců, tankistů, dělostřelců, protiletadlovců a příslušníků jiných vojenských odborností. Jednotka se postupně zúčastnila všech významných bojů, včetně střetnutí a bitev v Teruelu, Aragonu, Brunete a na Ebru.

iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY- SA

A protože i SSSR se rozhodl aktivněji vstoupit do španělských bojů a od 12. října 1936 začal sám dodávat zbraně i s „dobrovolníky“ legální španělské vládě, regulérní boje s pomocí moderní techniky nabyly vzápětí ve Španělsku na intenzitě.

Vzestup a pád anarchismu ve Španělsku

Je důležité vědět, že španělská občanská válka představuje i jeden z nejvýznamnějších momentů v dějinách anarchismu. Již dlouho před vypuknutím občanské války kralovalo ve Španělsku politické násilí, které nebralo ohledy na nikoho. Vraždy civilistů, politiků, kněží i obyčejných zastánců té či oné politické linie byly na denním pořádku.

Chaos zvyšovaly různé stávky dělníků a horníků (např. násilně vojskem potlačená stávka horníků zvaná Španělská revoluce v r. 1934) a regionální povstání rolníků, přičemž obecně na španělském venkově docházelo k velké radikalizaci obyvatelstva. Po zahájení povstání v roce 1936 se z roztříštěného a vzájemně rozhádaného společenského a politického spektra ve Španělsku vyprofilovaly dvě zapřisáhle nepřátelské skupiny.

První převážně levicoví republikáni bojující na straně oficiální vlády Španělské republiky byli tvořeni socialisty, komunisty, trockisty, velmi výrazně i anarchisty a dále nacionalisty z Baskicka a Katalánska. Tyto skupiny ale často bojovaly i mezi sebou a měly velký problém respektovat velitelskou hierarchii, zvláště bohužel právě anarchisté. Druhou skupinou byli pravicoví povstalci, fašisté, nacionalisté, křesťanští demokraté a roajalisté, kteří byli souhrnně označováni za frankisty podle svého představitele, generála Franka.

Po vypuknutí občanské války například ženy i muži, inspirovaní anarchistickými ideály, ovládli ulice Barcelony a území Aragonie. Socialisté a trockisté podobně získali primát například v Madridu a na severu země v Katalánsku. Anarchie, rozdané zbraně dělníkům a vesničanům ve snaze získat je na svou stranu, však vedly na obou stranách jen k vypuknutí ještě většího a bezuzdného násilí.

Nekompetentnost republikánů a bezcenné lidské životy

Protože převrat v červenci roku 1936 rozvrátil vládní, úřednickou, policejní a soudní strukturu republikánského Španělska, cítili se povstalci povoláni španělský stát převzít do svých rukou a podle svých idejí ho řídit a ovládat. Téměř ve všech velkých španělských městech povstaly pravicové vojenské brigády, příslušníci civilní gardy i tzv. útočné gardy, kteří se společně pokusili zmocnit země ve prospěch povstalců.

Ale republikáni, socialisté, komunisté a anarchisté měli také své představy o řízení společnosti, které se snažili často sektářsky prosazovat na územích, které ovládali. Všichni se drželi zásady, že jediným způsobem, jak prosadit své, je nejlépe vyvraždit všechny oponenty s jiným názorem. Smrtelným nepřítelem najednou byli dokonce i jen potenciální oponenti. Boje trvaly přes tři roky. Život člověka ve Španělsku tehdy pozbyl jakékoli ceny.

Agresivní evropské mocnosti této situace rychle využily ke svému prospěchu. Hlavními zahraničními vměšovateli do občanské války byli na straně generála Franka Německo a Itálie, na straně republikánů především Sovětský svaz. Ty si s chutí na španělském bojišti vyzkoušely svoji novou a moderní vojenskou techniku. S domácími republikány bojovali bok po boku i mezinárodní levicoví dobrovolníci – interbrigadisté, řada z nich byla i z tehdejšího Československa. Ani ti však nedokázali zvrátit vývoj.

Generálové, rebelující proti demokraticky zvolené vládě, sice verbálně usilovali hlavně o kulturní, sociální i politické změny, ale sektářskému násilí, puštěnému ze řetězu, nedokázali a ani nechtěli čelit. Často ho naopak sami vyvolávali a brali ho pragmaticky jako důležitý nástroj a součást ozbrojeného útoku na republikány.

Krvavou cestou k autokracii

Franco byl totiž přesvědčen, a nijak se tím netajil, že náporu komunismem infikovaných socialistů a anarchistů ve Španělsku může čelit jen naprostou fyzickou likvidací nositelů těchto idejí. Znásilňování, mučení, věznění, zotročování i hromadné popravy často bez jakýchkoli soudů a zdůvodnění zahltily španělské ulice. Krutý osud a smrt čekaly na odboráře, nečleny církve, republikánské politiky a víceméně na každého, kdo se pokusil povstání vzdorovat.

Poslední republikánští partyzáni bojovali proti frankistům ve španělských horách víceméně ještě ve 40. letech 20. století, ale tvrdá restriktivní politika frankistů, která nebrala ohled nejen na lidská práva, ale ani na život i jen pouhých podezřelých z nesouhlasu s frankistickou politikou, nakonec násilím situaci ve Španělsku uklidnila.

iZdroj fotografie: U.S. federal government / Public Domain

Největší historická revolta anarchistů na světě byla ve Španělsku během občanské války velmi rychle potlačena a anarchistické hnutí v důsledku rychlého postupu Frankových nacionalistů, ale i tvrdého nepřátelství ze strany komunistů a socialistů, rozdrceno. Frankovo konečné vítězství a následující desetiletí represí znamenaly i konec anarchismu jako masového hnutí ve Španělsku.

Co si myslíte o občanské válce ve Španělsku? Lze ji označit za předehru druhé světové války?

Zdroj: Spartacus, Encyclopedia,