Japonský stíhací letoun N1K Shiden – George byl velmi kvalitní stíhací letoun, pro Japonce přišel v Tichomoří příliš pozdě

Většina stíhacích letounů schopných startovat z hladiny moří za druhé světové války vznikla prostou úpravou pozemních strojů přidáním plováků. Jejich výkony tím samozřejmě utrpěly, a tak se tyto pokusy nesetkaly prakticky v žádném letectvu a námořnictvu s úspěchem. Japonci postupovali obráceně. Jejich stíhací plovákový N1K1 Kyofu prokázal takové výkony, že byl dodatečně přeměněn na pozemní, a to s relativně velkým úspěchem.

Japonci řešili leteckou podporu své expanze

Japonsko na začátku své expanze v Tichomoří narazilo na jeden problém. Nemělo dost letadlových lodí k tomu, aby své invazní jednotky vyloďující se na ostrovech a různých námořních teritoriích bylo schopno letecky podpořit. Jedinou cestou, jak tento problém vyřešit, bylo zkonstruovat plovákový stíhací a bitevní letoun, který by zajistil palebnou podporu vyloďujícím se jednotkám a zároveň by účinně bojoval proti dálkovým průzkumným letounům protivníka.

Konstruktéři v Japonsku předpokládali, že takovéto letouny se nestřetnou s výkonnými stíhacími stroji nepřítele startujícími z pozemních letišť, proto akceptovali snížení výkonů díky plovákům. Koncepci si japonské námořnictvo vyzkoušelo na letounu Mitsubishi F1M2 Pete, původně vyvíjeném od roku 1936 jako dvouplošný průzkumný a útočný dvoumístný letoun s centrálním plovákem. Od svého zavedení roku 1942 sloužil také jako nouzový stíhací letoun – díky své velké stoupavosti a obratnosti relativně úspěšně.

Ale už v roce 1940 japonské námořnictvo zadalo vývoj stíhacích a bitevních jednomístných hydroplánů podle filosofie popsané výše. Pro urychlení sáhli Japonci po osvědčeném Zeru a vyvinuli jeho plovákovou verzi A6M2-N Rufe s centrálním plovákem. Prototyp vzlétl v prosinci 1941. Námořnictvo je však chápalo jen jako přechodný typ, i když byly poměrně úspěšné.

Jenže japonské námořnictvo chtělo nový a výkonnější letoun této kategorie. Zadalo proto ještě v roce 1940 pro vývoj novou specifikaci 15 Shi u firmy Kawanishi, do té doby známé jen jako výrobce velkých námořních průzkumných letadel. Předpokládalo, že firma dokáže také využít poznatků a konstrukčních řešení rychlého plovákového průzkumného letounu Kawanishi E15 Shiun.

Na scéně se objevuje Mocný vítr

Konstrukční tým firmy Kawanishi, inženýři Elizaburo Adachi, Toshihara Baba, Hiroyuki Inoue a Shizuo Kikuhara, zahájil práce na projektu interně označeném K-20 prakticky okamžitě. Aby urychlili vývoj, z průzkumného E15 převzali laminární profil křídla a centrální plovák. Za pohonnou jednotku zvolili hvězdicový motor Nakajima NK Sakae o výkonu 830 kW (1 130 k. s.) se dvěma dvoulistými protiběžnými vrtulemi.

Prototyp označený N1K1 vzlétl poprvé v květnu 1942. Ale výkon motoru nebyl dostatečný a vrtule navíc byla velmi málo účinná. Prototyp byl proto v srpnu 1942 přestavěn na motor Mitsubishi MK4C Kasei typ 13 s výkonem (na počátku vývoje) 1 140 kW (1 530 k. s.) a trojlistou stavitelnou vrtulí. Motor měl ale poměrně značné rozměry, jeho průměr přesahoval 1,32 m, což dělalo problém při zvládnutí kapotáže a minimalizace čelního odporu nového letounu.

iKawanishi N1K1-J s přídavnou nádrží

Letounů N1K1 Kyofu bylo od roku 1943 vyrobeno 97, ale v březnu 1944 výroba skončila, protože vzhledem k situaci na bojištích pro tento letoun najednou japonské námořnictvo nemělo využití. Byl sice obratný a výkonný, ale nebyl schopen konkurovat ani Hellcatům, ani Corsairům z letadlových amerických lodí, a pokusy na mateřských japonských ostrovech útočit na B-29 také neměly naději na úspěch.

Na pozemní verzi konstruktéři mysleli od počátku

Už při rozběhu konstrukčních prací na N1K1 jeho konstruktéři v prosinci 1941 navrhovali vytvořit z plovákového Kyofu také pozemní kolovou stíhačku, ale japonské námořnictvo to zamítlo. Odmítavému postoji se však vedení firmy nepodřídilo, naopak ve správní radě odhlasovalo v tomto projektu pokračovat ve vlastní režii až do podoby létajícího prototypu. V projekci byl pak tento projekt znám pod kódem X4.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Protože nový letoun měl podle optimistického přání konstruktérů dosáhnout rychlosti nejméně 650 km/h, museli konstruktéři sáhnout po novém motoru Nakajima NK9A Homare typ 11 o výkonu 1 323 kW (1 820 k. s.). Vybavili ho i novou vrtulí, tentokrát německou čtyřlistou VDM o průměru 3,3 m. Drak však přímo vycházel ze středoplošné plovákové N1K1, neboť vedení firmy přikázalo co nejvíce šetřit. To si ale vyžádalo velmi vysoký podvozek, jehož technické řešení do budoucna přineslo mnoho problémů.

V prosinci 1942 nový stroj vyroloval z dílen. A přinesl zklamání. Motor nebyl vyzrálý, maximální rychlost nepřevýšila 570 km/h, výhled z kabiny ani stabilita letounu nebyly nejlepší. Japonské námořnictvo zpočátku o nový letoun neprojevovalo zájem, i když Kawanishi nakonec postavila do července 1943 další čtyři prototypy. Námořníci doufali v úspěch jiného typu, J2M, který se v té době právě dostával do výzbroje.

První dojem z nového stíhače byl rozporuplný…

Stroj J2M však zklamal a námořnictvo najednou zjistilo, že Kawanishi nabízí alternativu. Spojilo své síly s firmou, dokonce poskytlo své vlastní konstruktéry z námořního arsenálu, zaplatilo další vývojové práce a z ošklivého káčátka se najednou začala klubat velmi výkonná labuť. Nové motory Homare již neměly tolik závad, zato zvýšený výkon na 1 463 kW (1 990 k. s.), aerodynamické úpravy především přídě a systému výfuků udělaly také své.

Již v prosinci 1943 námořnictvo uznalo nový letoun N1K1-J Shiden (model 11) schopným operační služby. Konečně se rozeběhla sériová výroba. V polovině roku 1944 se nové N1K1-J konečně dostaly poprvé ve větších počtech k bojovým jednotkám, které po jakýchkoli nových letounech již dlouho volaly. N1K1-J bylo nakonec vyrobeno 1 007 kusů.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Ale bylo zřejmé, že základní verze vyžaduje další úpravy, aby se z nadějného letounu stal špičkový přepadový stíhač. Chápali to i samotní konstruktéři a nakonec i vedení firmy Kawanishi. Takže během přípravy výše popsané první verze zároveň v konstrukci a prototypových dílnách pracovali na variantě, která díky razantním úpravám draku dostala zcela novou podobu. Označovali ji jako Shiden Kai a její prototyp vzlétl poprvé již 31. 12. 1943.

Nový Shiden Kai konečně splnil, co projekt sliboval

Zdlouhavým a složitým vývojem nakonec dospěl tento letoun do podoby, která překonávala kromě Ki-84 prakticky všechny soudobé japonské stíhačky. Konstruktéři prodloužili trup o 46 cm, změnili směrovku, přepracovali kapotáž motoru, a výrazně tím snížili čelní odpor letounu. Ale to podstatné bylo, že ze středoplošníku udělali klasický dolnoplošník, aerodynamicky nejefektivnější aerodynamickou formu vrtulových stíhaček 2. světové války.

Tím zároveň odstranili problém dlouhého podvozku s řadou technických problémů, protože nový podvozek mohl být mnohem kratší a pevnější. Méně viditelná, zato podstatná byla díky konstrukčním úpravám také úspora normohodin při výrobě nové verze proti té starší. Jen pro ilustraci, středoplošník se skládal ze zhruba 66 000 součástek, kdežto dolnoplošník byl tvořen pouze 43 000 součástkami.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Nový letoun byl označován N1K2-J Kai, model 21. Piloti si ho pochvalovali, zvláště se jim líbil výborný výhled z kabiny a vynikající obratnost díky konstrukci bojových automatických klapek. Také výzbroj 4 kanónů ráže 20 mm byla velmi účinná. Japonské námořnictvo bylo spokojené a okamžitě Shiden Kai schválilo jako svůj hlavní pozemní přepadový stíhací letoun. A požadovalo jeho masovou výrobu.

Přání je ale jedna věc, realita druhá. Japonsko tísněné velkými nálety svazů B-29 a letouny z amerických letadlových lodí již nedokázalo rozvinout masovou sériovou výrobu i tohoto tak nadějného letounu. Do kapitulace Japonska bylo vyrobeno včetně prototypů pouze 428 kusů této varianty stíhače Shiden.

Bojová cesta nových stíhačů začala ale už pozdě

První jednotkou vyzbrojenou Shideny byla 341. Kokutai, a to od února 1944. První boje absolvovala nad Taiwanem, ale ve větším rozsahu byly Japonci poprvé bojově nasazeny nové Shideny až na Filipínách, zhruba od října 1944. Šlo o variantu N1K1-J a ukázala se být ve vzduchu naprosto rovnocenná všem nasazeným americkým letounům.

Pouze naprostá početní převaha a úspěšná taktika kladoucí důraz na ničení protivníkových strojů ještě na letištích zajistila Američanům jednoznačné vítězství. V menší míře se na ztrátách Shidenů také podílely jejich technické závady, především na podvozku, a špatné dílenské provedení letadel, hlavně potahů draku. Do tří měsíců od zahájení bojů již žádný bojeschopný Shiden na Filipínách nezbyl.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Ing. Iva Pujmana

Další větší nasazení Shidenů následovalo až v boji o Okinawu. Drtivá početní převaha amerických letounů smetla odhodlané, ale málo početné japonské letecké útvary včetně útvarů s novými Shideny velmi rychle. Po Okinawě zbyly jako možné základny pro Shideny už pouze různá letiště na vlastním území Japonska. Zkoušely se z nich postavit americkým B-29, ale v této roli zklamaly.

Zato s palubními letouny US NAVY se utkávaly ve velmi rovnocenných soubojích a japonští piloti v jejich kabinách si vydobyli u pilotů US NAVY velký respekt. Američané, piloti i letečtí odborníci se dodnes shodují na tom, že nové Shideny byly nejlepším japonským námořním stíhacím strojem zařazeným do výzbroje v posledním roce války. Potvrdily to i zkoušky ukořistěného N1K2-J, který je dnes vystaven po renovaci v leteckém muzeu v USA.

Jaký máte názor na japonské druhoválečné letectvo?

Zdroj: autorský text Ing. Ivo Pujmana