Analýza: Realita ruského útoku na Ukrajinu a možné dopady agrese. Putin prakticky vyhlásil Kyjevu válku

Jaká je aktuální situace ve vzbouřeneckých regionech Ukrajiny? Dislokace ruských sil okolo hranic druhé největší evropské země se zvětšovala, stahování jednotek byl trik, ruské síly se připravovaly k útoku. Je Rusko jediným viníkem celé situace a také jediným agresorem? Je zjevné, že Vladimir Putin vnitropoliticky musí něčeho dosáhnout, aby si zachoval tvář, situace se ovšem stala kritickou.

Co se dělo v Donbasu těsně před ruskou invazí

Přestože Rusko avizovalo, že začíná stahovat své jednotky od hranic s Ukrajinou, bylo stále zjevnější, že opak byl pravdou. Přesun modernizovaných T-90 Proryv-3 na strategické pozice, prodloužení pobytu ruských jednotek v Bělorusku, údajně na ochranu Rusů v Doněcku a Luhansku, dislokace další nejmodernější ruské techniky – to vše hovořilo o tom, že odsun ruské armády byl jen pouhou fabulací.

Prezident Putin z jedné strany trval na tom, že chce mír, ale zároveň avizoval, že pokud nebudou jeho požadavky splněny, dojde k „příslušným odvetným vojensko-technickým opatřením“, ke kterým skutečně došlo. Množící se incidenty v povstaleckých oblastech se staly záminkou k útoku. V prostoru probíhala informační válka, kdy se obě strany vzájemně obviňovaly z porušování příměří, a separatističtí vůdci nařídili evakuaci asi 700 000 civilistů, kterým byly rozdány ruské pasy.

Zpravodajství z inkriminovaných míst jasně ukazovalo střelbu ze vzbouřeneckých pozic a použití dělostřelectva, což je zásadní porušení příměří. Potvrzené zprávy stejného charakteru z ruské strany se příliš neobjevovaly, ačkoli se obě strany obviňovaly z porušování dohod z Minsku. Situace vyeskalovala vstupem Rusů do Doněcku a postupem ke kontaktní linii, kde akutně drží nejsilnější karty Ruská federace.

Požadavky Vladimira Putina a poměr armád

Vladimir Putin zdůrazňuje především tři požadavky, všechny se primárně týkají Severoatlantické aliance. Požaduje právní závazek organizace, že již nebude dále expandovat. To naráží na rétoriku představitelů NATO, že uskupení je otevřenou organizací s výhradním právem přijmout kohokoli. Dále je zde žádost, aby se Ukrajina nikdy nestala součástí NATO a to se má vrátit do pozic z roku 1997.

Mimo jiné by to znamenalo, že v České republice nesmí jednotky našich spojenců působit a nesměla by se zde konat žádná vojenská cvičení. Je třeba brát v potaz Putinův dlouhý článek z loňského roku a jeho včerejší projev, kde označuje Rusy a Ukrajince za jeden národ a velmi manipulativně píše o Kyjevu jako o kolébce Ruska. Rozpad SSSR v něm označuje za „rozpad historického Ruska“ a současné ukrajinské vůdce za protiruské.

Přestože Ukrajina od roku 2014, kdy došlo k anexi Krymu, výrazným způsobem modernizovala armádu, stále je výrazně slabší než armáda Ruské federace. V poměru aktivních vojenských sil má Rusko pětinásobnou převahu, naprosto zásadní je síla ruského letectva, kdy Ukrajinci disponují zhruba třemi sty letadly různé kvality, zatímco Rusové okolo čtyř tisíc.

V tancích je převaha opět obrovská, Ukrajina disponuje zhruba 2 500 tanky, jádro tvoří modernizované T-72, Rusko minimálně 13 000, kdy značná část již prošla modernizací. V různých obrněných vozidlech mají Rusové takřka čtyřnásobnou přesilu a v dělostřelectvu taktéž. V bitevních a útočných helikoptérách je opravdu markantní rozdíl, 650 ku 34.

Ukrajina, nechtěné dítě současnosti

Ukrajina je svým způsobem nechtěným dítětem. Události na Majdanu z února 2014 dost výrazně změnily regionální strategické a diplomatické klima. Následná anexe Krymu ze strany Ruska měla jeden jasný důvod, záchranu Sevastopolu, Putin by jeho ztrátu vnitropoliticky ustál jen těžko. Majdan jasně deklaroval prozápadní směřování Ukrajiny a odklon od Ruska, které do té doby, pro příklad, poskytovalo plyn za výrazně nízké ceny.

Přístup západu je velmi liknavý, Angela Merkelová jasně avizovala, že „není dlouhodobá vyhlídka na přijetí Ukrajiny do struktur Severoatlantické aliance“, stejně tak jako přístupové hovory o připojení se k EU víceméně váznou. Je zjevné, že vysocí západní představitelé neskáčou nadšením při myšlence, že by se připojil stát plný korupce, a ještě navíc v silném mocenském zájmu Ruska, nikdo se nechce zavázat obranou problematické země.

Přestože je Ukrajině posílána pomoc, je víceméně především symbolická. Výjimku tvoří třeba nákup amerických protitankových systémů Javelin či ručních protivzdušných zbraní. V pobaltských státech a Polsku byly rozmístěny čtyři americké bojové jednotky o celkové síle 5 000 mužů a hovoří se o vyslání dalších 4 000 do Rumunska, Slovenska a Bulharska.

Případné západní sankce a faktory jednání

Spojené státy avizovaly, že se případného konfliktu přímo nezúčastní, ale Rusko by tvrdě pocítilo následky takovéhoto kroku. Asi nejzásadnější hrozbou je odstavení ruského bankovního systému od mezinárodní platební sítě Swift a také zmražení ruských aktiv v zahraničí. Obě tato opatření by pro Rusko, které je stále ve špatné ekonomické kondici, byla velmi drtivá. Další sankcí by bylo definitivní zavření Nordstream 2.

Boris Johnson avizoval, že by došlo k omezení ruského přístupu k dolaru a libře, zároveň už i on, a nejen Joe Biden, prohlásil, že Rusko na Ukrajinu zaútočí. V této chvíli je zjevné, že zpravodajské služby se nemýlily a k minimálně vstupu ruské armády na ukrajinské území došlo. Ta se blíží ke kontaktní linii a zásadním způsobem se zvyšuje možnost otevřeného konfliktu mezi oběma zeměmi.

Stále probíhají intenzivní diplomatická jednání, která ovšem nepřináší prakticky žádné výsledky. Trochu zjednodušeně řečeno jsou zde tři zásadní faktory – mezinárodní právo, velmocenská politika a zatím stále dost skrytě ekonomické ukazatele. Z hlediska mezinárodního práva je jednání Ruska naprosto neomluvitelné a dochází k flagrantnímu porušování legislativy, podobně jako při spojenecké invazi do Iráku.

Velmocenské hledisko celé problematiky

Velmocenské hledisko, které bohužel s mezinárodním právem nemá nic společného, je úplně jiná záležitost. Zde by se dalo říci, že Vladimir Putin jedná oprávněně. Je třeba rozumět věci tak, že to neznamená schvalování ruských postupů, to v žádném případě, ale Američané reagovali při Kubánské raketové krizi úplně stejně jako ruský prezident teď. Každý národ má právo na své sebeurčení, někdy.

Putin dlouhodobě avizuje problematiku, kterou nyní řeší za pomoci své hard power, západní diplomacie v tomto směru naprosto selhala a z hlediska bývalého agenta KGB se jedná o akty, k nimž byl dohnán. Situace je bohužel taková, že nikdo příliš nemůže ustoupit, což zvyšuje riziko eskalace násilí. Je nutné si zároveň uvědomit, že případný delší konflikt by byl především pro Rusko doslova vražedný.

Aktuální krok, uznávající obě vzbouřenecké republiky jako státní útvary, je jen klasickou politikou Ruska v problematických regionech, ať jde o Jižní Osetii či Podněstří. Rusové jsou experti na uznávání exponovaných a potenciálně konfliktních regionů. Zajímavé je, že se jim Luhaňsk i Doněck chce dotovat, což dělají již teď, kdy platí obyvatelům důchody i sociální dávky.

Mezi řádky a s „mírovou“ misí

Je třeba číst mezi řádky. Ruský prezident v poslední době několikrát vystoupil ve státní televizi ohledně ekonomické situace země, dále jasně avizoval, že případné další sankce by úplně zlikvidovaly vztahy na mezinárodní úrovni. Připočteme-li silný americký mezinárodní lobbing proti ruským vojenským produktům, jejichž konkurenceschopnost začíná být stále diskutabilnější, je tu evidentní problém.

Ruská ekonomika prostě není v dobré kondici a sankce jí zřejmě dost ubližují, ani Putin není autokratem a je limitován obří ruskou korupcí, se kterou nemůže nic moc dělat. Opírá se mj. o FSB, která je zároveň jednou z nejzkorumpovanějších organizací v zemi, stejně tak jako drtivá většina spolupracujících oligarchů. A otázka zní, jak dlouho ještě budou Rusové ve své chudobě trpěliví a zda se nechají „opít“ současnou krizí.

Na Ukrajině se dnes rozhoduje o mnohém. Je zjevné, že napětí eskaluje a výrazným způsobem se zvyšuje riziko ozbrojeného střetu. Válka vždy byla kritickým faktorem a zde by to nebylo jiné. Škody by utrpěly všechny strany. Je třeba doufat, že se podaří diplomatické řešení, ačkoliv vstup ruských jednotek do oblasti tuto naději výrazně snižuje a začíná takřka znemožňovat kompromis. Fakticky se jedná o vyhlášení války.

Agresivní krok Rusů ještě zvýší mezinárodní pnutí a posune západ k uvalení oněch výše zmíněných sankcí. Ruský prezident dostal sám sebe do situace, kdy by buď ztratil vnitropoliticky tvář nebo musel krizi ještě více exponovat, zvolil druhou možnost. Důsledky mohou být dalekosáhlé, protože si zjevně neuvědomuje, že své oponenty sám tlačí k výraznějším reakcím a znemožňuje tím klidné řešení situace.

Období druhé světové války dávno skončilo. Sepětí Rusů a jejich schopnost se obětovat pro matičku Rus by v moderním rozsáhlejším konfliktu bylo k ničemu. T-34 se měsíčně vyráběl v obrovských počtech. Dnes je každá moderní zbraň velmi drahá a její výroba stojí čas. Ekonomické dopady na Rusko, v případě konfliktu, by mohly být smrtící, proto je pravděpodobnější, že k žádnému rozsáhlejšímu střetu nedojde.

Jak vnímáte riziko války mezi Ukrajinou a Ruskem?

Zdroj: autorský text Jaroslava Červenky