Některé letouny mohou dosahovat velmi vysokých rychlostí, což jim přináší výhody v určitých typech činností. Ale také to znamená některá omezení.
V 70. letech měl Sovětský svaz ve své výzbroji extrémně rychlý a úzce specializovaný přepadový stíhací letoun MiG-25. Ačkoli se konstruktérům přes omezení daná použitou technologií podařilo postavit úžasný stroj, měl přece jen řadu slabin. Nezvládal efektivně operovat v nízkých výškách a měl malý dolet. Ale vývoj se nezastavil a slibnou koncepci letounu sovětští konstruktéři dál rozvíjeli. Výsledkem byl stroj MiG-31 Foxhound.
Problém se strategickými bombardéry a křižujícími střelami
Vývoj amerických strategických řízených střel s plochou dráhou letu a jejich zařazení do výzbroje v 70. letech 20. století představovaly pro tehdejší SSSR velkou hrozbu. Měla jí čelit nová záchytná stíhačka, především pro ochranu území tehdejšího Sovětského svazu před raketovým útokem vedeným přes Severní pól a přes severní oblasti SSSR. Tam země neměla souvislé pokrytí radary.
Hrozbě útoku strategických bombardérů USA z této strany do té doby v SSSR čelili unikátním systémem PVO, jehož základním kamenem byla největší a nejtěžší stíhačka na světě v celé historii letectví, Tupolev Tu-128. Těch však bylo málo a na hrozbu nízko letících střel s plochou dráhou letu by nestačily. Požadavky na nové letadlo, které mělo nahradit Tu-128, byly vydány v roce 1968. Stíhačka měla mít akční rádius 700 km při rychlosti letu 2 500 km/h (M=2,35) a 1 200 km při letu podzvukovou rychlostí.
Měla zvládat likvidaci cílů pohybujících se i nadzvukovou rychlostí ve výškách od 100 m do 30 000 m. Práce na vývoji nového stroje nazývaného zpočátku MiG-25MP začaly v roce 1972. První prototyp, s krycím označením Izdělije 99 (I-99), který měl tovární označení Je-155MP-831, byl dokončen v roce 1975 ještě s motory Solovjov D-30F a ke svému prvnímu letu odstartoval 16. září 1975. Zkoušky a testy probíhaly čtyři roky, pak začala sériová výroba první verze letounů MiG-31. V roce 1981 byly stroje MiG-31 oficiálně zařazeny do sovětského letectva.
O existenci vývoje nového letounu se ale USA dozvěděly už od Viktora Bělenka, který se svým MiG-25 přelétl ze SSSR do Japonska. Prozradil, že nové letadlo by mělo být také rychlé a na rozdíl od jeho stroje bude mít dvoučlennou posádku. Kromě pilota ještě operátora zbraní. Hlavními soupeři pro nové letadlo měly být SR-71 a bombardéry B-52, později pak stroje B-1 a B-2.
Sériová výroba MiG-31 začala v roce 1979
Ačkoli MiG-31 z předchozího letadla vychází, a dokonce se mu i v mnohém podobá, jde o odlišné stroje. Kromě počtu členů posádky se liší i konstrukcí. Jestliže MiG-25 je převážně z oceli, jeho nástupce má mnohem vyšší podíl hliníkových slitin a titanu. Má například i mnohem lepší radar a schopnost detekovat a útočit na cíle letící i pod ním.
Sériová výroba prvních MiG-31 začala v roce 1979. SSSR tak získal přepadový stíhač, který byl schopen útočit nejen na strategické bombardéry, ale uměl zachycovat i střely s plochou dráhou letu a ničit letouny, z nichž jsou odpalovány. Zvládal i likvidaci nízko letících řízených střel, vrtulníků a dronů a mohl útočit na protivzdušnou obranu.
V roce 1985 zadržela sovětská tajná služba v Moskvě Adolfa Tolkačeva, pracovníka konstrukční kanceláře MiG, jenž předával jako špion na Západ utajované informace o zbraňových systémech stíhaček MiG-29 a MiG-31. I proto vzápětí vznikla verze MiG-31B s vylepšeným radiolokátorem a změněnými parametry elektronického vybavení, která dostala i výkonnější motory D-30F6 a nové rakety R-33S a R-40TD.
V rámci modernizace získalo letadlo také systém doplňování paliva za letu, modernější avioniku a nové prostředky vedení elektronického boje. Výroba této nové verze začala na přelomu let 1990 a 1991. Kvůli prozrazení parametrů první verze MiG-31 také v Rusku upravili všechny vyrobené stroje na standard MiG-31B, dostaly pak nové pojmenování MiG-31BS. Z celého modernizačního balíčku verze B neměly jen systém doplňování paliva za letu.
Letoun je osazen špičkovým radarem Zaslon
Největší předností Mig-31 není jeho obratnost nebo rychlost, ale jeho zbraňové vybavení v čele se špičkovým radarem Zaslon. Anténa radaru je nepohyblivá, paprsek je vychylován elektronicky. Toto umožňuje využít celý průměr trupu pro anténu o průměru 1,1 m. Rozměry antény jsou velice důležité pro velikost sledovaného území. Změna směru paprsku radaru ovládaná elektronicky je také mnohem rychlejší než mechanická změna směru celé antény.
MiG-31 byl prvním sériově vyráběným letounem na světě s tímto typem radaru. Letadlo bylo schopné sledovat až deset cílů i na výrazně nižších letových hladinách a současně útočit na 4 z nich stylem „vystřel a zapomeň“. Palubní počítač automaticky vyhodnocoval, které čtyři cíle jsou nejnebezpečnější. Už první verze Mig-31 dokázala vést boj proti cílům na větší ploše, než to dokázal například její americký ekvivalent F-14.
Díky unikátnímu a výkonnému radaru, rychlosti a protiletadlovým střelám dlouhého doletu je Mig-31 i dnes schopen střežit poměrně velké území. Při nasazení čtyř strojů Mig-31, které si navzájem vyměňují informace, lze pokrýt území dlouhé až 900 km. Letadlo rovněž může sloužit jako AWACS, řídící činnost dalších bojových letounů s méně výkonnými palubními radiolokátory.
Úzká specializace letounů MiG-31 ale nedala jeho konstruktérům spát, zdálo se jim to neefektivní a potenciál stroje považovali za nevyužitý. K podobnému závěru předtím došli i v USA, kde překonstruovali své stíhačky F-15 a F-16 na víceúčelové stroje s velmi přesvědčivými parametry při útocích na pozemní cíle. Proto i v Rusku v roce 1997 vznikl projekt modernizace letounů MiG-31B/MiG-31BS, který z nich dělal víceúčelové letouny.
Ze sériového MiG-31B v roce 1998 vznikl prototyp MiG-31BM, jenž byl představen o rok později. Vývoj se ale pro nedostatek financí zpozdil a první takto modifikované stroje byly předány ruskému letectvu až v roce 2008. Z MiGu-31B vznikl MiG-31BM a z MiGu-31BS nový MiG-31BSM. Mohou nyní nést až deset různých střel.
Rychlý se zajímavou konstrukcí s celou řadou vychytávek
Foxhound je těžký dvoumístný a dvoumotorový hornoplošník celokovové konstrukce s výrazným zastoupením hliníkových a titanových slitin. Oproti MiGu-25, kde ocel tvořila 80 % draku letounu, u MiGu-31 je to jen 49 %, dalších 33 % tvoří hliníkové slitiny a zbytek jsou materiály na bázi titanu. Jsou použité i kompozitové materiály (2 % draku). Osádku tvoří pilot a operátor.
Oba sedí za sebou v hermeticky uzavřených kabinách na vystřelovacích sedadlech Zvezda K-36DM s bezpečnostními parametry „nula-nula“ (zaručuje přežití osádky i při nulové rychlosti a nulové výšce katapultáže). Letoun má 22,69 metru na délku, výšku 6,15 metru, ale rozpětí křídel je jen 13,464 metru. Horní strana křídla byla u staršího MiGu-31 ještě opatřena aerodynamickým plůtkem. U kořene křídla se nachází velký vírový přechod, jenž byl u prvních MiG-31 výrazně menší.
Na spodní straně křídel jsou čtyři závěsné body pro zbraňové pylony. Konce křídel jsou u MiGu-31 verzí M přizpůsobeny pro rychlou montáž aerodynamických vřeten opatřených stabilizačními plůtky. V těchto vřetenech je umístěna důležitá elektronika, především pasivní obranné systémy. Podvozek je zajímavě řešený. Přední podvozková noha je víceméně standardní, ale hlavní podvozek je osazen neobvyklým dvounápravovým vozíkem, kde každou nápravu tvoří jen jedno kolo o rozměru 950 x 300 mm.
Celý vozík je nezávisle odpružen hydraulickým tlumičem od vlastní odpružené podvozkové nohy. Kola nejsou za sebou, ale navzájem jsou proti sobě odsazena. Rozložení tlaku podvozku na povrch letiště je tak lepší, a navíc se kola po zatažení lépe vejdou do limitovaného prostoru v trupu. Před každou podvozkovou šachtou je také hydraulický výklopný aerodynamický štít o ploše 1,4 m2, který se vyklápí dolů pod úhlem 44 stupňů. Chytře slouží i jako část krytů podvozku.
Rusko chce letouny ponechat ve výzbroji do roku 2030
Letoun MiG-31 dnes pohání dvojice dvouproudových motorů Solovjov (někdy se uvádí Solovjev) D-30 F8 o tahu 93,16 kN každý bez přídavného spalování. Přídavné spalování zvýší výkon téměř na dvojnásobek, na 171,61 kN každý, což svádí k domněnce, že motory pak pracují i v náporovém režimu. Jsou schopny stroji udělit rychlost Mach 2,83 (3 000 km/h) ve výšce 17 500 m, maximální dostup je 20 600 m s plnou výzbrojí.
MiG-31 by v případě potřeby mohl překonat i Mach 3, ale to by znamenalo údajně rychlé zničení motorů. V přízemní výšce je stíhačka schopna dosahovat rychlosti Mach 1,21, tj. 1 500 km/h. Dolet s přídavnými nádržemi je 3 000 km, většina modernizovaných variant může již tankovat ve vzduchu.
Hlavňovou výzbroj tvořil jeden rotační šestihlavňový kanón GŠ-23-6 ráže 23 mm se zásobou 260 nábojů, ale je uváděno, že ten byl v pozdější době odstraněn. Hlavní výzbroj tvoří rakety vzduch-vzduch dlouhého dosahu R-33 nebo R-40. Doplněny mohou být i střelami krátkého dosahu R-60 a R-73. Letoun ale přesto není určený k leteckým soubojům na krátké vzdálenosti, jeho manévry jsou limitovány přetížením 5g.
V Sovětském svazu bylo vyrobeno asi 500 těchto letadel, většina zůstala Rusku. Ve výzbroji je má i Kazachstán. Dnes má Rusko 134 letadel, které po modernizaci zvládají plnit úkoly spojené i s útoky na pozemní cíle, čímž se z MiG-31 stal univerzálnější letoun. Je upraven i k útoku na pozemní radary PVO, je schopen nosit a odpalovat protiradarové střely Ch-58. Speciální verze MiG-31K, kterou Rusko použilo na Ukrajině, je nosičem hypersonické střely Kinžal.
Dvě letadla s označením MiG-31D byla experimentálně upravena podle vzoru amerických specializovaných verzí F-15 k útoku na vojenské spojovací a průzkumné družice na nízké oběžné dráze do 120 km. Rusko si chce ponechat zmodernizovaná letadla MiG-31BM a BMS ve výzbroji minimálně do roku 2030. Na export nabízí verzi MiG-31E vybavovanou dle zájmu zákazníka západní elektronikou, za současné situace ale zřetelně neúspěšně.
Jak hodnotíte schopnosti rychlé stíhačky MiG-31?
Zdroj: Airforce-technology
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 35570
Události
|
PŘEČTENÍ: 36689
