Držení strategických míst nebo symbolů je ve válce velmi důležité. Ovšem obrana za každou cenu, jak to pravidelně vyžadoval Adolf Hitler a předtím i Stalin, nese zbytečné ztráty.
Jedním z nejpalčivějších míst rusko-ukrajinských vztahů současnosti je poloostrov Krym. Ačkoli byl součástí Ukrajiny a Rusko se v 90. letech zavázalo respektovat hranice země, přesto ho v roce 2014 anektovalo. Rádo tvrdí, že byl vždy jeho. Ruská posedlost Krymem má řadu důvodů. Počínaje jeho strategickou pozicí a konče nostalgií po dvou velkých bitvách, které o něj za druhé světové války Sovětský svaz musel svést.
Nacistům se Rudá armáda bránila dlouho
Velká bitva o Krym se samozřejmě odehrála v letech 1941 a 1942, kdy se Sovětský svaz bránil útoku nacistického Německa. Především zdejší strategický opevněný přístav Sevastopol odolával německým útokům dlouhé měsíce. Zdolala ho až supertěžká děla a v létě 1942 nakonec padl. Němci tak získali strategický bod na pobřeží Černého moře. Ovšem jejich klidný život zde netrval dlouho.
Po porážce u Stalingradu se začala situace na jižní části sovětsko-německé fronty měnit a německá vojska musela ustupovat. V říjnu 1943 se z Kubáně přes Kerčský průliv na Krym stáhly jednotky německé 17. armády. Ovšem již o měsíc později se postupujícím sovětským vojákům podařilo přerušit spojení Krymu s pevninou. Na poloostrově zůstalo odříznuto zhruba čtvrt milionu německých a rumunských vojáků.
Neznamenalo to úplné obklíčení, protože měli spojení přes Černé moře s rumunskými přístavy. Ovšem německé velení se rozhodlo, že bude poloostrov bránit, jak jen to bude možné, a jednotky zůstaly na místě. Krym byl strategickým místem, odkud by šla bombardovat rumunská ropná pole. Navíc by jeho dobytí mohlo ovlivnit postoje k válce ze strany Turecka, které v době bitvy o Stalingrad uvažovalo o vstupu do války na straně Německa.
Útok přišel ze dvou stran
Sověti nechali několik měsíců poloostrov v rukou Němců, ale během té doby připravovali operaci na jeho dobytí. Ta odstartovala 8. dubna 1944 útokem přes Perekopskou šíji. Později se také vylodily jednotky na východní části Krymu. Německé a rumunské jednotky nebyly schopny odolávat a pomalu se stahovaly k Sevastopolu. Toho Rudá armáda dosáhla 16. dubna.
Německé velení doufalo, že by mohlo přístav bránit tak, jak to před 2 lety dělali Sověti. Problém byl, že opevnění během okupace nikdo neopravoval, bylo tedy z velké části zničeno a nešlo využívat. Začala evakuace zraněných a části jednotek, ale tu po nějaké době zastavil příkaz Adolfa Hitlera. Nakonec byla opět obnovena. Provádělo ji rumunské námořnictvo včetně čtyř torpédoborců. Část lodí byla nakonec potopena a řada německých a rumunských vojáků zahynula. Další se odvozu nedočkala a buď byla zabita nebo zajata.
Poslední evakuace za velkých ztrát proběhla 10. května. Rudá armáda německý odpor zlomila o dva dny později. Z Krymu se podařilo odvézt 113 tisíc německých a rumunských vojáků, tedy zhruba polovinu. Kvůli evakuaci a ztrátě Krymu byl německý velitel Erwin Jaenecke postaven před soud a hrozila mu poprava. Zachránila jej až přímluva Heinze Guderiana. Velitel rumunského námořnictva, kontradmirál Horio Macellario, byl za evakuaci naopak vyznamenán.
Němci v období okupace vyvraždili většinu židovského obyvatelstva, celkově přibližně 90 000 civilistů a téměř 50 000 sovětských zajatců. Když SSSR dobyl Krym zpět, začal Stalin účtovat s obyvatelstvem. Obvinil z kolaborace tamní Krymské Tatary, Němce, Bulhary a Armény. Nechal deportovat na Sibiř téměř 250 tisíc lidí. Jen počet obětí na straně Tatarů se blížil 45 000, z toho 8 000 během deportace.
V roce 1954 byl z rozhodnutí sovětských orgánů Krym předán pod zprávu Ukrajinské SSR. Nesmyslné rozhodnutí přineslo současnou krizi, kdy je jednání Ruské federace z hlediska mezinárodního práva naprosto neomluvitelné. Druhou a naprosto přehlíženou věcí je velmocenské hledisko, kdy zase úplně selhala západní diplomacie. V každém případě současný režim Vladimira Putina v Rusku a jeho činy nepatří do Evropy 21. století.
Jak je podle vás v Černém moři strategicky důležitý Krym?