Touha po obrovském letadle, které mělo zničit flotilu nepřítele, vedla k jedné z největších blamáží v historii amerického letectva.
20. léta 20. století byla pro letectví revoluční dobou. Nová technická řešení i nové konstrukce a konstruktéři se objevovali po desítkách, ba stovkách. Mnohá letadla byla přelomová, jiná upadla v zapomnění, i když do nich byly kladeny velké naděje. To je případ i bombardéru XNBL-1. Z velkých nadějí zbyla jen kopa popela – doslova.
Proti bitevním lodím
Na začátku celé smutné historie s XNBL-1 stála legendární postava amerického armádního letectva a námořnictva – brigádní generál Billy Mitchell. Podle jeho teorie bylo letectvo nadřazeno hladinovému námořnictvu a bylo schopno námořní bitevní lodě smést z hladiny. Jediné, co bylo potřeba, bylo získat stroj s dostatečnou nosností bomb. Možnost strategického bombardování měla být významným plusem.
Mitchell navrhl i ideální dispozice stroje. Dne 15. května 1920 armáda vydala požadavek na bombardér, který měl unést 2 300 kilogramů bomb s dostupem 3 000 metrů a rychlostí 160 kilometrů v hodině. Konstrukce a výroby se chopila firma Witteman-Lewis ze státu New Jersey. Do čela projektu byl postaven konstruktér Walter Barling. Ten dříve pracoval v britských továrnách RAF a W.G Tarrant Ltd. a podílel se na konstrukci velkobombardéru Tarrant Tabor. Taktně bylo zamlčeno, že se Tabor převrátil při prvním a posledním vzletu.
Trojplošník na deseti kolech
XNBL-1, tedy Experimental Night Bomber, Long Range (experimentální noční bombardér s dlouhým doletem) začal velmi brzy získávat obrysy. Na délku měl Barling, jak se mu přezdívalo, 19,81 metrů. Rozpětí trojplošníku dosahovalo 36,58 metrů a výška byla 8,23 metrů.
Konstrukce křídel a ocasních ploch připomínala svojí složitostí spíše draka. Silně namáhané časti trupu a křídel byly z hliníku. Stroj měl podvozek s deseti koly. Barling se poučil z převrácení Taboru a dvojice kol byla i na čumáku letadla. Pokud by se stroj chtěl překulit, měl po nich „bezpečně“ jet.
Barling byl vybaven čtyřmi motory Liberty L-12A s výkonem každého 420 koní, které byly umístěny mezi vrchním a prostředním křídlem. Na palubě stroje byly palivové nádrže pro 7 500 litrů benzínu a 681 litrů oleje. Posádku stroje tvořilo sedm mužů. V čumáku stroje se nacházela pozice bombometčík. Za ním ve dvou otevřených oddělených kabinách seděli dva piloti. Mezi křídly měli své místo dva mechanici, kteří mohli pečovat o motory i za letu. Za křídly byla pozice navigátora. V trupu pak seděl ještě radista.
XNBL-1 mohl nést až 2 300 kilogramů bomb včetně 900 a 1 800 kilogramových pum, speciálně vyvinutých pro potopení bitevních lodí. Bomby byly uloženy v pumovnici, což tehdy ještě nebylo standardem. Obranná výzbroj se skládala ze sedmi kulometů Lewis ráže .30 (7,62 milimetrů), které byly umístěny v pěti střelištích a pokrývaly všechny směry kolem aeroplánu.
Jak podojit státní pokladnu?
XNBL-1 byl připraven k letu v říjnu 1922. Problém byl v tom, že firma Wittemann-Lewis sídlila v městě Hasbrouck Heights a neměla u své továrny odpovídající letiště. Stroj potřeboval zpevněnou dráhu s délkou alespoň 300 metrů. Takových letišť bylo tehdy v USA pouhých šest. Firma tajně počítala s tím, že takovou dráhu erár u její továrny zafinancuje. Leč nestalo se tak. Armáda firmě rozkázala převézt stroj vlakem na letiště Wilbur Wright Field ve Fairbornu v Ohiu. Zde se zjistilo, že je stroj poškozený, a jeho zprovoznění trvalo 94 dnů.
Rozpočet na dva stroje měl být 375 000 USD. Po sestavení jediného stroje v Ohiu dosáhl účet 525 000 USD. Firma Wittemann-Lewis finanční tlak nevydržela a několik týdnů po dokončení letadla vyhlásila bankrot. Dne 23. srpna 1923 bylo vše připraveno ke startu. Na start letadla byly dokonce vyhlášeny sázky: odstartuje, nebo se bude kutálet až k Daytoně? Po 290 metrech se XNBL-1 odlepil od země, vystoupal do 610 metrů a po 28 minutách opět přistál.
Mitchellova pitomost
Brzy se však radost začala kalit. Složitá trojplošníková konstrukce měla tak obrovský odpor, že motory, přestože běžely naplno, nebyly s to aerodynamický odpor překonat. Bombardér sice dokázal nést požadovaných 2,3 tun bomb, ale po nebi se plazil maximální rychlostí 155 kilometrů v hodině a cestovní rychlost dosahovala „závratných“ 98 kilometrů v hodině. Dostup byl 2 375 metrů.
Největší problém byl ovšem dolet. „Dálkový bombardér“, který měl ničit lodě nepřítele nad širým mořem a strategické cíle v hloubce nepřátelského území, měl dolet 274 kilometrů. Pro srovnání bez mezipřistání by XNBL-1 nedolétl ani z Prahy do Ostravy. Dolet šel prodloužit na 539 kilometrů. Stroj však musel být zcela prázdný bez nákladu pum. Výkony stroje byly tak strašné, že když se XNBL-1 měl vydat na leteckou přehlídku do Washingtonu, nebyl schopen přeletět Apalačské hory a musel se vrátit.
Během testů se také přišlo na to, že gigantický stroj nesnáší vlhké ohijské počasí. Co s tím? Armáda jednoduše postavila pro Barlinga ve Fairbornu hangár za 700 000 dolarů! Takové plýtvání proniklo na veřejnost. Bill Mitchell mezitím ztratil přízeň tisku, a ten XNBL-1 překřtil na „Mitchellovu pitomost“. Roku 1927 byl stroj odstrojen a čekal na svůj osud v astronomicky drahém hangáru.
Ohnivý konec
Velitel základny major Henry H. „Hap“ Arnold vypracoval zprávu, v níž typ naprosto strhal. Politici však z obav před blamáží vše dlouho oddalovali a program odmítali ukončit. Teprve roku 1930 ministerstvo ustoupilo. Arnold nechal stroj vytáhnout na pusté pole a tam ho nechal spálit. Poté podle jedné letecké legendy vydal rozkaz, aby před ním již nikdo nikdy nevyslovil jméno Barling!
XNBL-1 byl nepochybně stroj, jenž měl celou řadu pokrokových prvků. Revoluční bylo rozdělení posádky v letadle, které bylo velmi podobné rozložení v pozdějších bombardérech. Moderní bylo i ovládání motoru a ocasních ploch. To později ocenil i Arnold, který uznal, že Barling měl vliv na vývoj B-17 a B-29. Výkony však byly katastrofální. Dodnes se z největšího amerického letadla 20. let 20. století zachovala jedna 1,2 metrů vysoká pneumatika v muzeu v Daytoně.
Zdroj: MilitaryFactory
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 11954
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 6790
