V 16. a na počátku 17. století byla Osmanská říše velmoc, která neměla v Evropě a jejím okolí konkurenci. Stačilo málo a ovládala by nejspíše i území Čech a Moravy.
Od začátku 16. století bylo mezi Osmanskou říší a Habsburky mnoho zlé krve. Obě tehdejší mocnosti si činily nárok na ovládnutí středu Evropy a jejich zájmy se tak rozcházely. Rozpor byl nejen mocenský, ale i náboženský. Zatímco Habsburkové byli panovníci opírající se o katolickou víru, Osmanská říše byla hlavním nositelem islámu. Spor nakonec v roce 1683 vyústil v bitvu u Vídně, jejíž výsledek měl značný vliv na dění na evropském kontinentu.
Osmanská říše byla opravdová mocnost
Historie Osmanské říše začala vznikat na konci 13. století, na místě dnešního Turecka. Její území se neustále rozšiřovalo, a to i směrem na Balkán, i když v té době stála v cestě jejímu rozmachu Konstatinopol. Pozůstatek kdysi mocné Východořímské říše. To se ale změnilo v roce 1453, kdy město dobyl sultán Mehmed II. Z Konstantinopole učinil hlavní město své říše a Turkům v jejich rozpínavosti nestála téměř žádná překážka.
Jejich říše byla opravdovou velmocí. Ačkoli byl hlavním náboženstvím islám, proslula svojí náboženskou tolerancí a jiné víry většinou krutě neutiskovala. Snažila se je naopak využít. To bylo v rozporu s děním ve většině evropských zemí, kde většinou bylo jen jedno náboženství, ostatní víry příliš tolerované nebývaly. Země se navíc stala i centrem vzdělanosti a mnoha vědeckých, lékařských a dalších objevů.
První obležení Vídně
V roce 1526 Turci v bitvě u Moháče porazili vojska Ludvíka Jagelonského, tím se jim otevřela cesta do Uher. Po uvolněné koruně česko-uherského krále skočili Habsburkové. Střet byl na spadnutí. Sultán Sulejman I. proto v roce 1529 postavil v Bulharsku velkou armádu, se kterou vytáhl směrem na rakouské město Vídeň. K ní dorazil až v září a brzy se začalo zhoršovat počasí. Město se mu nepodařilo dobýt, odešel tedy s nepořízenou.
Tím začalo 150 let trvající napětí mezi habsburským Rakouskem, respektive Svatou říší římskou s Osmany. V letech 1663 a 1664 spolu země vedly válku, kterou vyhrálo Rakousko. Země uzavřely dvacetiletý Vasvárský mír. Uhry byly dlouhodobým bodem sváru. Proti Habsburkům vedl protestanské povstání Imrich Thököly. Na jeho území Habsburkové pořádali výpady a to se stalo záminkou pro turecký útok.
Zkušený, ale arogantní vojevůdce
Sultána Mehmeda IV. k útoku přesvědčil velkovezír Kara Mustafa Paša, jenž nakonec stanul v čele osmanského vojska. Jednalo se o velmi ambiciózního šlechtice s vojenskými zkušenostmi. Sloužil jako velitel v bojích, která říše vedla s Polskem. Zúčastnil se i několika tažení na Ukrajině a jeho vojska dobyla kozácké hlavní město Čyhyryn. I přes své zkušenosti bývá často popisován jako arogantní muž.
Osmanská říše vypravila impozantní vojsko. Nejčastější odhady říkají, že spolu se silami, které dodal Thököly, mělo kolem 200 tisíc vojáků. Jádrem turecké armády byli janičáři, elitní jednotky věrné sultánovi. Byly tvořeny muži z obsazených zemí na Balkáně, kteří byli jako chlapci odvedeni a konvertovali k islámu. Byli skvěle vycvičení, organizovaní a patřili k nejlepším jednotkám na světě. Součástí armády byli třeba i Tataři, potomci Mongolů.
Vídeň se odmítla vzdát
Rakušané doufali, že se jim turecký postup v roce 1683 podaří v Uhrách zdržet. Jejich pevnosti zde však padaly jedna za druhou. Včetně Györu mezi Vídní a Budapeští. Proto nakonec 14. července 1683 dorazila armáda k Vídni a oblehla ji. Kara Mustafa Paša město vyzval, aby se vzdalo, ale to něco takového odmítlo.
Po prvním obléhání Vídně před 150 lety bylo její opevnění značně posílené. Ještě před příchodem Osmanů zesílilo, o což se postaral zkušený inženýr Georg Rimpler. Velitelem města byl hrabě Starhemberg a jeho zástupcem český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který měl mnoho zkušeností z třicetileté války. Odhady vídeňské posádky mluví o deseti až patnácti tisících vojáků a pěti až deseti tisících členů domobrany.
Rakousko samozřejmě mělo i svoji armádu, v jejímž čele stál Karel Leopold Lotrinský. Ta měla ale jen kolem 40 tisíc vojáků a silou se tak nemohla té osmanské rovnat. Rakousko proto začalo volat na pomoc spojence. Tu přislíbil především polský král Jan III. Sobieski, ale například i Benátky. Země jako Francie nebo Anglie a další zůstaly neutrální. K tomu, aby posily k Vídni dorazily, byl třeba čas.
Válka v zákopech a pod zemí
Osmanské vojsko nemělo dostatek děl, aby se mohutnými hradbami do Vídně prostřílelo. Rozhodlo se proto pro obléhací taktiku, jíž bylo hloubení zákopů, díky kterým se vojáci dokázali přiblížit k městu. Z jejich krytu pak mohli vyrážet k útoku. Obránci Vídně je opakovaně odráželi, sami podnikali řadu protiútoků, při kterých ničili turecké vybavení. Na obou stranách přibývaly vysokým tempem ztráty.
Skrytá válka se vedla pod zemí. Jednou z možností bylo vyhloubit tunel pod hradby, nanosit tam střelný prach a odpálit ho. To způsobilo poškození a do průrvy mohla vniknout pěchota. Vídeňští obránci naopak poslouchali zvuky kopání a hloubili vlastní protichodby. Snažili se výbušniny zneškodnit, protistranu zavalit, případně v tunelech probíhaly boje muž proti muži. Hradby začínaly po téměř dvou měsících povolovat. Město potřebovalo pomoc.
Poláci měli slavné husary
Ta se již shromáždila. Rakouskou armádu posílil především polský král Jan III. Sobieski, zkušený válečník, který si prošel i mnoha bitvami s Turky. Nakonec stanul v čele protiútoku. Navíc s sebou přivedl polské husary, což byla skvěle vycvičená těžká jízda. Poznávacím znamením byla křídla z peří. Bývali vyzbrojeni šavlemi, kopím, pistolemi nebo sekyrkami. Jejich účinnost se prokázala již za třicetileté války.
Ačkoli měly tyto posily jen asi 75 tisíc vojáků, Sobiesky se rozhodl 12. září zaútočit. Kara Mustafa Paša udělal chybu, že nedal na rady generálů a nezabezpečil svůj týl. Do poslední chvíle se soustředil na dobytí města, jež mělo na kahánku. Pomoci měla i poslední mina, ale tu se obráncům podařilo zneškodnit. Útokem byli Turci zaskočeni. Navíc útočníci byli odpočatí a motivovaní, Osmané zase unavení a po dvou měsících demoralizovaní.
Karu Mustafu Pašu uškrtili
Nejdříve zaútočila císařská pěchota, ale když do boje zasáhli husaři, způsobili v tureckých řadách ohromné ztráty a zmatek. Osmanská vojska začala ustupovat. Nakonec z města zaútočila i posádka, ze které zbývalo asi jen 40 procent z původního stavu. Z bojiště utekl i Kara Mustafa Paša, který se zastavil až v Bělehradě. Zde ho pak na sultánův rozkaz za trest popravili uškrcením hedvábnou šňůrou.
Bitva znamenala dramatickou změnu sil v Evropě. Vítězné Rakousko pokračovalo v budování Habsburské říše, do které posléze začlenilo i definitivně Uhry. Osmanská říše vyšla oslabena a začal tak její postupný pád, kdy pomalu v různých konfliktech ztrácela svá území. Pro střední Evropu pak bitva znamenala, že zůstala katolická a pevně v područí habsburského domu.
Jak se mohly změnit dějiny Evropy, pokud by Turci vyhráli?
Zdroj: Česká televize, Vojenský historický ústav
Galerie
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 50222
Události
|
PŘEČTENÍ: 57732
