Heinkel He 219 vládl noci na říší | ArmádníZpravodaj.cz

Heinkel He 219 „UHU“ je bezkonkurenčně nejlepší noční stíhač Luftwaffe. K jeho sériové výrobě však nikdy nedošlo

Vynikající noční stíhač nemohl změnit průběh války. Jeho příběh ukazuje, jak byla německá válečná mašinérie během války rozštěpená.

i Zdroj fotografie: uživatel MulveyA / Creative Commons / CC BY-SA
                   

Již během 1. světové války se staly i noční nálety na zápolí nepřítele zcela běžnými a válčící strany věnovaly velkou pozornost rozvoji svého nočního bombardovacího letectva. Zároveň ale proti nim hledaly účinnou obranu, a tak vznikla kategorie nočních stíhaček, letadel speciálně určených a vybavených k boji s jinými letadly v noci. Jedním z nejvýkonnějších letadel této kategorie za 2. světové války byl německý Heinkel He 219. Jeho příběh je ale ukázkou, že je nutné mít i trochu štěstí a že jen technická dokonalost úspěch nezaručí.




Všestranný otloukánek

Letadlo, z něhož se stal Heinkel He 219, začalo vznikat v roce 1940 jako projekt P.1064, vycházející ale z ještě staršího projektu P.1055. Jednalo se o rychlý víceúčelový dvoumotorový letoun, jehož projekt předložila firma říšskému ministerstvu letectví (RLM) 28.května 1940.

Projektovaný letoun měl být poháněn motory DB 603, jejichž vývoj sice nebyl ministerstvem RLM objednán, ale Heinkel byl informován o rozhodnutí firmy Daimler Benz tento motor vyrobit i ve své režii. Letadlo mělo mít přetlakovou kabinu, příďový podvozek, mohutnou střeleckou výzbroj a nosnost 2000 kg pum.

Důraz na víceúčelová letadla v té době plynul z názoru, že úpravou a vybavením jednoho typu letadla pro řadu různých úkolů ho bude možné nasadit v mnoha dosti odlišných rolích. Teoreticky to znamenalo zvýšení flexibility vojenského letectva vyzbrojeného jedním typem letadla, protože jeho posádky mohly bojovat jako např. bombardovací, a po krátkém přeškolení třeba jako noční stíhací.

Sjednocení používaného typu z ekonomického hlediska zvyšovalo efektivitu údržby a výcviku, omezovalo paletu potřebných náhradních dílů, atd. V praxi se však víceúčelovost u bojových letadel do značné míry neosvědčila, specializovaná letdla byla téměř vždy výkonnější, o čemž se například smutně přesvědčily posádky německých Bf.110 nad Anglií v roce 1940 při střetech se Spitfiry a Hurricany.


iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

RLM po prostudování projektu P.1064 nepovolilo výrobu prototypu s tím, že letadlo této kategorie Luftwaffe nepotřebuje, je příliš komplikované a tříkolý podvozek označilo za „nesmyslný americký vynález“. Svoji roli také hrála dlouhodobá nepřízeň špiček RLM vůči Heinkelovi, především maršál Erhard Milch viditelně Heinkelovi nepřál. Projekt P.1064 byl uložen k ledu.

Koncem roku 1941 organizovalo Bombardovací velitelství RAF stále mohutnější pravidelné nálety na německá vojenská, průmyslová i civilní městská centra. Když nálety začaly výrazněji ovlivňovat chod německého válečného hospodářství, a stávající hlavní noční stíhací německé letouny typu Messerschmitt Bf.110 či Junkers Ju-88G viditelně nestačily, ledy se pohnuly.

Německý velitel nočních stíhačů generál Josef Kammhuber o projektu He-219 věděl, ale až teprve osobní rozhovor s Hitlerem a jeho plná moc mu dovolily potlačit silou opozici proti novému letadlu okolo maršála Milcha a prosadit jeho další vývoj. 12.října1941 byl konečně podepsán kontrakt na dokončení konstrukce a postavení prototypu He-219, tentokrát pouze v roli noční stíhačky. Prototyp pak byl zalétán 15.listopadu 1942.

Finální vývoj vedený konstruktérem Karl Schwarzlerem byl stále konfrontován s názory a zkušenostmi takových es německých nočních stíhačů, jako byl major Werner Streib či kníže Lippe-Wissenfels. Generál Kammhuber osobně dohlížel na průběh prací a po zalétání prototypu byl doslova oslněn nové noční německé stíhačky. Během své návštěvy výrobního závodu v Rostocku dokonce prohlásil, že nový He-219 je noční stíhačka přesně podle jeho představ.

Rodí se Sova, obávaný noční stíhač

He 219 konečně dostal šanci. Nebyl to žádný drobeček, prázdný vážil 11 850 kg, v posledních verzích až 16 000 kg, délka stroje byla od 14,50 m do 16,34 metru (prodloužen po vyřešení problémů se směrovou stabilitou), rozpětí měl He 219 18,5 metru, u některých verzí až 20 metrů, a výšku většinou 4,1 metru.

Poháněly ho dva vzduchem chlazené dvanáctiválce DB 603 s výkonem 1773 koní každý, ve verzi DB 603G až 1950 koní startovního výkonu. Maximální rychlost stroje první verze A-0 byla 655 kilometrů v hodině, což by v roce 1942 na denní stihání stačilo jen taktak, ale pro noční útoky na bombardovací svazy to stačilo bohatě.

Dostup stroje osciloval kolem 10ti kilometrů, pouze u specializované výškové verze He-219C-1 dosáhl až 12 000 metrů. Dolet závisel podle verze na objemu palivových nádrží, u verze A-6 činil jen 1600 km, naopak první verze A-0 uletěla až 2460 km.


iZdroj fotografie: Bundesarchiv / Creative Commons / CC BY-SA

He 219 dostal do vínku několik technických novinek. Byl to první operační letoun Luftwaffe vybavený příďovým tříkolovým podvozkem a první operační letoun na světě, který měl vystřelovací sedadla. Ta byla poháněna stlačeným vzduchem, a v případě nouze mohla katapultovat oba členy posádky, sedící v kabině k sobě zády, ven z letadla.

Během války si takto zachránilo život až 60 mužů létajících na He 219. Velikou výhodou také bylo, že Sova byla stavěna od počátku pro instalaci radaru. Už do čtvrtého prototypu byl zabudován FuG 212 Lichtenstein C. Radar byl pro noční stíhače klíčovou technologií, která se v průběhu války rychle rozvíjela.

V průběhu války bylo na He 219 testována celá řada radarů a elektronických zařízení k identifikaci vlastních a nepřátelských strojů. Tato zařízení dala He 219, charakteristický vzhled, typické byly antény vyčnívající z přídě letounu.

Luftwaffe není přesvědčena

He 219 dostal bojové jméno Uhu, tedy česky Sova. Pojmenování stroje He 219 perfektně sedělo. Dravec, který ovládá noční oblohu. Luftwaffe ale stále nebyla přesvědčena o schopnostech nového stroje. Největším odpůrcem stroje byl maršál Erhard Milch.

Ten vcelku logicky argumentoval, že Luftwaffe má přehršel typů a výrobu a zařazení dalšího, navíc poměrně složitého stroje, si nemůže dovolit. Jeho názor byl, že specializovaný letoun jen pro roli nočního stíhače je plýtvání prostředky. Naopak generál Josef Kammhuber, velitel nočních stíhačů se do He 219 doslova zamiloval. Sériová výroba se tedy poněkud liknavě rozběhla.

Výhodou i prokletím Sovy byla jeho mohutná výzbroj. Už první prototyp nesl v kořenech křídla dva 20 mm kanóny MG 151/20 se zásobou 400 nábojů. Další čtyři stejné kanóny se nacházely v odnímatelné vaně pod trupem. Velikou výhodou bylo také to, že zbraně byly instalovány do draku dosti daleko od kabiny posádky a neoslňovaly ji při noční palbě.


iZdroj fotografie: San Diego Air and Space Museum Archive / Creative Commons / Public Domain

Na některých strojích byly zkoušeny dálkově ovládané střelecké věže a další různé různé konfigurace zbraní. Nejznámější výzbrojí, která se na He 219 objevila, byla tzv. Schräge Musik (šikmá muzika, mimo jiné německá přezdívka pro jazz). Britské noční bombardéry měly střelecké věže s kulomety pro obranu v přídi, na zádi a na hřbetu trupu. „Břicho“ bombardérů bylo však téměř nechráněno.

Němci proto umístili do trupů nočních stíhačů za kabinou posádky šikmo střílející baterii kulometů nebo kanonů. Když se nočnímu stíhači podařilo doletět nepozorovaně pod britský noční bombardér, zespodu ho doslova rozstřílel. Tento a celá řada dalších sytémů se postupně zkoušely na různých prototypech a zkušebních exemplářích He-219.

Vzniklo tolik verzí stroje, s různými zbraněmi a elektronikou, že to konstrukci u Heinkela až přerůstalo přes hlavu. Stále se něco zkoušelo a stále nic nebylo definitivní, aby byla zahájena masová sériová výroba.

Jak zažil Heinkel He 219 úspěchy v neúspěchu

Při prvním zkušebním nasazení se zdálo, že Kammhuber měl pravdu. He 219 si vedly skvěle a rychle začaly sbírat sestřely. V noci z 11. na 12. června 1943 sestřelil Werner Streib na prototypu He 219 pět britských nočních bombardérů.

Milch měl sice z jeho úspěchů radost, ale tvrdil, že by byl raději, kdyby přitom letěl na jiném stroji! Během dalších deseti dnů měly tři předsériové stroje sestřelit 20 strojů RAF včetně šesti stíhacích bombardérů de Havilland Mosquito. Mosquita byla té noci nad Německem sestřelena noční stíhačkou vůbec poprvé.


iZdroj fotografie: Autor neznámý / Public Domain

Díky velmi pomalé sériové výrobě byly He 219 byly přidělovány velmi pomalu a roztříštěně k několika jednotkám nočních stíhačů Luftwaffe spíše jako doplněk jejich běžné výzbroje. Pouze jedna jednotka byla těmito letouny kompletně vybavena – 1/NJG 1 se základnou ve Venlo v Holandsku.

I ta však měla Sov málo. V posledním čtvrtletí roku 1943 měla tato jednotka ve stavu pouhých 7 strojů, z čehož provozuschopný byl pouze jeden. I přesto do listopadu 1944 se pilotům jednotky podařilo sestřelit 133 letadel RAF, z čehož bylo 11 Mosquit.

Protože ale zbytek z pouhých 294 vyrobených strojů byl rozptýlen mezi jiné jednotky, nasazení He 219 nikdy nepřineslo takové bojové úspěchy, jaké slibovaly jejich počáteční výkony.

Československá stopa, ošizený Heinkel He 219

Heinkely He 219 se kompletovaly i v Chebu. Po konci války se na chebském letišti nacházela zhruba dvacítka zdánlivě nepoškozených strojů. Po prohlídce se však zjistilo, že letadla byla úmyslně poškozena na zemi, měla přeřízlé hlavní nosníky křídel. Přesto se nakonec v továrně Letov podařilo roku 1950 zprovoznit dva stroje.

Ty byly předány do Vojenského zkušebního leteckého ústavu. S L-79, jak nesly označení u nás, však byly neustálé technické problémy. Výroba v Německu na konci války z náhražkových materiálů se podepsala například na životnosti a výkonu jejich motorů, což se ukázalo třeba při zkušebním letu. Praha – Karlovy Vary – Praha, kdy první polovinu letu absolvoval He-219 rychlostí atakující 700 km/hod.

Na zpáteční cestě pak došlo ke značné ztrátě výkonu motorů a jen s „bídou“ se doploužil na mateřské pražské letiště s rychlostí sotva překračující 500 km/hod. Pouhé dva letouny neměly pro čs. letectvo žádný význam, a tak byly již roku 1951 vyřazeny. Jeden stroj do roku 1964 sloužil na Slovensku jako učební pomůcka a poté byl sešrotován.


iZdroj fotografie: Kim Christiansen / Creative Commons / CC BY-SA

Dodnes se zachovaly dva He 219. Jeden byl ukořistěn roku 1945 Američany a nachází se v Národním leteckém a vesmírném muzeu v USA. Stroj prodělal před nedávnem kompletní rekonstrukci a je ve výborném stavu. Druhý He 219 byl roku 2012 vyzdvižen ze 100metrové hloubky u dánských břehů a v současné době na něm probíhá náročná rekonstrukce.

Na našem území tak zbyla jediná památka na noční stíhačku. V Suchdole nad Lužnicí se vyráběly pro He 219 výškovky. Jedna z nich se uchovala dodnes i s originální kamufláží a je k vidění v leteckém muzeu v Deštné.

Který letoun mohl He 219 konkurovat?

Zdroj: Marek Murawski, Letadla Luftwaffe. 2. část, Praha, 1997.      

Diskuze Vstoupit do diskuze
101 lidí právě čte
Zobrazit další články
Události247.cz
Flegr: Omikron může u očkovaných prolomit imunitu. Podle něj se může jednat o konec pandemie
VědaŽivě.cz
Sbírka očních klamů otestuje vaši bystrost. Kolik nohou vidíte na obrázku? Majorita lidí se nechá snadno zmást
JakZdravě.cz
Mléko je jedna z nejčastějších příčin autoimunitního onemocnění. Skryté nebezpečí má dnes téměř každý v lednici
adbz.cz
Nevyhazujte nefunkční vánoční světýlka. Hodinový manžel prozradil, jak je jednoduše opravit a ušetřit tisíce korun za nové