Početně slabší Izraelci útočili v Šestidenní válce na arabské pozice v horách, všem teoriím navzdory. Tanky tvořily palebnou podporu

Tankový sbor tvoří mobilní štít, který chrání občany Izraele od roku 1948. Po těžkých začátcích první obranné války a Suezské krizi (1956) čekala izraelský sbor řada dalších bojů. Bojiště na Sinaji a horských Golanech se staly přehlídkou různých typů tanků a místem testu jejich bojové úrovně. Dosud nejslavnější válkou izraelského tankového sboru byla takzvaná šestidenní, jež proběhla v roce 1967. Je obecně známo, že hlavního vítězství se dosáhlo na Sinaji. Horko však bylo i na vedlejší frontě, kterou tvořily Golanské výšiny.

Neschopnost Arabů je mýtus

Úvodem je třeba zbourat několik mediálních mýtů. Slavná tažení izraelské armády jsou často považována, případně prezentována, téměř jako procházka růžovým sadem a boj s primitivy. Opak je pravdou, sami izraelští odborníci, kteří se zabývají analýzami bojů, hodnotí protivníky vysoko. Pravděpodobně nejvyšší hodnocení, a to již od dob první obranné války, získala jordánská armáda. Především pak její Arabská legie, vycvičená britským specialistou J. B. Glubbem známým jako Glubb paša, bojovala s velkou odvahou a se znalostí vojenského umění.

Na jordánské frontě také nedocházelo k excesům vůči civilnímu obyvatelstvu. Pikantní je, že Jordánsko se války roku 1967 nechtělo zúčastnit. Vstoupilo do ní až na základě nepravdivých informací, vykonstruovaných egyptskou rozvědkou. Rovněž syrská armáda opakovaně projevila vysokého bojového ducha. Její porážky byly dány hlavně chybami a politizací vrchního velení. Golanské výšiny tvoří hranici mezi Sýrií a Izraelem.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Ten, kdo je drží, má výhodný přehled do údolí osídleného protivníkem, možnost instalace radaru, který může mít zásadní vliv na výsledek vzdušných bojů, a příležitost efektivně se opevnit v nepříliš vhodném terénu pro tanky. Válku v roce 1967 vyvolalo egyptské politické vedení. To se angažovalo ve válce v Jemenu, ale zároveň přesunulo velké počty vojsk přes Suezský průplav na Sinaj. Výroky prezidenta Násira o zahnání Židů do moře jen přilily olej do ohně a vyvolaly obavu z nového holocaustu.

Početně slabší Izraelci se rozhodli řešit ohrožení preventivním útokem. Ten se na Sinaji zdařil a tři kolony izraelského tankového sboru pod vedením generálů Jofe, Tala a Šarona zvítězily, a tak armáda dosáhla břehu Suezského průplavu. Izrael byl ovšem obklopen nepřátelskými státy. Jeho protáhlý tvar při pobřeží a malá hloubka území přímo provokují k plánu rozdělit rázným útokem jeho území na několik oddělených segmentů a jejich obránce postupně ničit.

Malé rozměry státu však byly výhodné i pro obránce. Díky malým vzdálenostem mohli rychle přesouvat síly na ohrožená místa. Izraelské síly stačily k realizaci útoku pouze na hlavní frontě. Proti Sýrii, Jordánsku a Libanonu obsadila izraelská armáda obranné pozice. Úkolem obránců bylo vydržet několik dnů, do vítězství na Sinaji. Poté byl předpokládán přesun vojsk ze Sinaje a následný protiútok.

Na bojišti působila pestrá směsice tanků

Ve výzbroji Izraele byly různě modernizované americké M4 Sherman, francouzské lehké tanky AMX 13, americké M48 Patton a britské Centurion. Na arabské straně se vyskytovaly rovněž Shermany, které například Egypťané opatřili věžemi z AMX 13, dále britské Centurion a lehké Charioteer, americké M47 a M48, sovětské T-34, T-54, T-55, plovoucí PT-76 a těžké IS-2 a IS-3. Výzbroj doplňovala samohybná děla SU-100, jež sice byla vyvinuta již koncem druhé světové války, ale měla stejný kanon jako tank T-54.

K tomu lze připočíst neméně širokou plejádu různých průzkumných obrněných vozidel a obrněných transportérů. Bojiště na Středním východě se tedy stalo přehlídkou postarší i aktuální světové produkce obrněné techniky a jejích konverzí. Boje v horách vypukly nejprve na jordánské frontě, která byla na dostřel děl od Jeruzaléma. Ukončeny byly noční bitvou, v níž zvítězili Izraelci. Přispěl k tomu přesun tanků horami po kozí stezce do týlu jordánské 40. obrněné brigády.

Na Golanech byl zpočátku klid. Sýrie měla plán rozsáhlého útoku, který však nakonec nerealizovala. Přes hory vedou pouze tři cesty. Střední z nich navíc překonává řeku Jordán. Na bojišti stály tři izraelské brigády proti devíti syrským. Ty byly skvěle opevněny v horách. Izraelské výsadkové jednotky se změnily v horskou pěchotu a na bojiště dorazila brigáda Golani. Každý taktik by požadoval pro útok na opevněná postavení v horách několikanásobnou převahu.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

Přesto právě početně slabší Izraelci zahájili útok. Pěchota postupně dobývala syrská opevnění. Tanky tvořily prostředek palebné podpory a postupovaly za pěchotou. Cesty v horách upravovali za boje ženisté tak, aby byly průchodné pro tanky a obrněné transportéry. Atypický samostatný útok proti opevněnému postavení provedla brigáda plukovníka Mendlera v prostoru Zaouru. Přes utrpěné ztráty byl úspěšný. Za bojů v horách se tankový boj měnil v závody ve vyskakování ze zasažených, případně hořících tanků.

Ty byly urychleně odtahovány do polních dílen, kde je opravovaly technické jednotky, tvořené v nemalé míře povolanými záložnicemi. Problematický terén zvyšoval akcent na spolupráci pěchoty a tanků. Na úzkých stezkách nebylo kam uhnout. Mobilita jako jeden z hlavních faktorů bojové hodnoty tanků zůstala v údolí. Syrská obrana disponovala také účinnými protitankovými kanony. Izraelská pěchota musela šplhat po horách, obcházet jejich postavení a vyřazovat obsluhy z boje, aby tanky mohly pokračovat v postupu.

První nasazení Merkavy

Projevila se také známá technologická nectnost tanků. Mají vzhledem k umístění kanonu ve věži omezený náměr i depresi kanonu. Nemohou proto vést palbu na protivníka na blízkých svazích a dolů. V takových případech ženisté budovali z kamenů rampy, na nichž tanky stály šikmo nahoru nebo dolů. Členitý terén umožňuje rozmístění odstřelovačů, jejichž obětmi byli v první řadě velitelé tanků vyhlížející z velitelských věžiček. Exploze dělostřeleckých granátů a min vymršťovaly štěrk, který působil ve svém okolí jako šrapnelové náboje.

Docházelo tak ke zranění vojáků a poškozování techniky. Nebezpečná byla rovněž palba z předem zastřílených minometů, ukrytých v údolích za vrcholky hor a kopců. Miny nejen ohrožovaly pěchotu, ale mohly přímým dopadem na motorový prostor zapálit tank, nebo i prorazit slabý stropní pancíř tankové věže. Krvavý boj vedl k získání části strategických Golanských výšin, což umožnilo snížit pravděpodobnost překvapivého útoku na Izrael ze strany Sýrie.

iZdroj fotografie: S vědomím MVK

V následující válce, známé jako Jom Kippur, jež proběhla roku 1973, byla situace na Golanech ještě horší. Syrská armáda vedla mohutný útok na izraelská postavení, hájená jednou, a to 7. obrněnou brigádou na Centurionech, které velel Avigdor Kahalani. Syřané navíc disponovali přístroji nočního vidění. V průběhu bojů byly prakticky všechny Centuriony poškozeny a pomáhalo jim pouze stálé přemísťování mezi vybudovanými palebnými stanovišti a rampami.

Přesto se nakonec podařilo útok protivníka zadržet. Na nedaleké libanonské frontě byl poprvé zkušebně nasazen tank Merkava. V průběhu bojů bylo ukořistěno velké množství sovětských tanků T-54 a T-62, které arabské osádky mnohdy opustily bez boje. Byly modernizovány a s jejich využitím bylo vyzbrojeno několik praporů izraelského tankového sboru.