Třídy Gato a Balao byly ponorky určené přímo pro Pacifik. Tam podaly v boji s Japonci neuvěřitelné výkony, které císařství zlomily vaz.
Ponorkovou válku v letech 1939 až 1945 mají mnozí spojenou především s Atlantikem a s titánským bojem s německými u-booty. Daleko méně známé je pak působení odvážných mužů na ponorných člunech v Pacifiku, kde se Američanům povedlo to, co Němcům ne – zničit obchodní flotilu a izolovat Japonsko od světa. Bez ponorek třídy Gato a Balao by to nešlo.
Obři s dlouhým rodokmenem
Na ideální ponorce pracovalo americké námořnictvo od Velké války. Loď měla být připravena pro boj nejen v Atlantiku, ale především v Pacifiku, což mělo svá specifika. Nutné bylo, aby měla velký dosah a schopnost bojovat samostatně v hloubi nepřátelského moře. Třída Gato byla vyvinuta těsně před válkou a pro tento úkol přímo ušita.
Gato byly mnohem větší než ponorky z Atlantiku. Měřily 95 metrů (pro srovnání, německý typ VII měl 67,5 m), šířka trupu byla 8,31 m a ponor 4,65 m. Výtlak vynořené potom 1 525 tun, zatímco ponořené 2 424 tun. Konstrukce ponorky byla dvoutrupá, kdy byl tlakový trup kryt lehkým hydrodynamickým. V prostoru mezi nimi potom byly nádrže na palivo a na balast.
Pro plavbu na hladině měly ponorky 4 dieselové motory s výkonem 4 MW, které zároveň dobíjely 126 baterií. Ty poháněly při ponoření 4 elektromotory s redukcí o výkonu 2 MW, jenomže redukce byla velmi hlučná a ponorku při plné rychlosti prozrazovala. Rychlost plavby na hladině byla 21 uzlů (38 km/h) a pod ní 9 uzlů (17 km/h). Třída Balao se od Gato lišila jenom posíleným trupem a zvýšeným ponorem do 120 metrů oproti 90 metrům.
Posádka měla na palubě velký luxus
Obě třídy měly dva velké nešvary: pomalé ponoření a nevýkonné kormidlo, které reagovalo hodně pomalu. Dosah ponorek byl 10 000 námořních mil (20 000 km) a výzbroj tvořilo 10 torpédometů (6 na přídi, 4 na zádi) ráže 533 mm se zásobou 24 torpéd, ale na palubě bylo i 76mm dělo (u Balao 125mm) a protiletadlové kanóny Bofors 40 mm a Oerlikon 20 mm.
Výroba ponorek třídy Gato se rozjela již v roce 1941, ale po úderu na Pearl Harbor nabrala ďábelské tempo. Do roku 1944 bylo spuštěno 77 plavidel třídy Gato, a od roku 1942 do roku 1946 vzniklo 120 jednotek Balao. Staly se tak nejpočetnějšími typy ponorek v dějinách amerického námořnictva. Služba na nich se navíc stala prestižní a velmi žádanou.
Šest důstojníků a 54 námořníků mělo k dispozici neslýchaný luxus. Prakticky všichni měli vlastní palandu, k dispozici byla sprcha, dostatek pitné vody, prádelna, chladničky (po podařené akci byla podávána i zmrzlina) a klimatizace. Nebylo to ovšem samoúčelné. Ponorky měly vydržet na moři až 75 dní a dostat se do hloubky japonského prostoru, takže posádka pochopitelně nesměla trpět ponorkovou nemocí ani strádáním.
Samurajové, kteří skončili na dně
Operace amerických ponorek byly nejúspěšnější námořní kampaní v dějinách. Ke dnu poslaly kolem 1 100 japonských obchodních lodí a 200 válečných, což je celkem 56 % námořních ztrát loďstev OSY dohromady. Díky jejich činnosti se podařilo v roce 1945 to, co se Němcům nepodařilo s Británií – zcela zničit obchodní flotilu Japonců a přerušit dopravní trasy.
Cena byla však vysoká. Bylo ztraceno 52 ponorek (z toho 20 třídy Gato a 9 Balao) s 3 500 muži na palubě. Nejvýkonnějším zabijákem Japonců byla USS Tang (třída Balao), která potopila 33 nepřátelských lodí s tonáží 116 000 tun. Paradoxně ji 24. října 1944 potopilo v Tchajwanském průlivu vlastní vadné torpédo, které opsalo kruh. Z 87 mužů se zachránilo jenom devět.
Ponorka Archerfish drží jiný rekord. Na konci roku 1944 potopila letadlovou loď Šinano (s výtlakem 59 000tun), což je dosud největší plavidlo potopené ponorkou. Ani s koncem války však kariéra metel Pacifiku neskončila. Obě třídy sloužily až do začátku 70. let a mnoho jich bylo rozdáno spojencům. Dodnes se zachovalo 14 ponorek obou tříd jako muzeální kusy. USS Tusk, dnes Hai Pao, spouštěná na vodu 1943, dodnes slouží v tchajwanském námořnictvu.


