Japonský kulomet Typ 11 selhal tak zoufale, že armáda vypsala soutěž na nový. Výsledkem nebyla kopie české ZB-26

Příběh, který se v populárních textech často zplošťuje na větu „Japonci okopírovali českou ZB-26″, je ve skutečnosti složitější a zajímavější. Armádní soutěž trvala čtyři roky, přihlásily se čtyři firmy a do finále postoupily dva prototypy s odlišnou filozofií. Ten, který ZB-26 kopíroval příměji, prohrál. Zvítězila zbraň z domácí konstrukční školy Kidžiróa Nambu, a právě ta se stala Typem 96. Inspirace brněnským kulometem je nesporná, ale mezi inspirací a kopií leží propast, kterou vyplňují konkrétní zkušební protokoly, patenty a technické kompromisy.

Proč Typ 11 „zoufale“ selhal

Typ 11, zavedený roku 1922, přišel s neobvyklým řešením podávání: místo zásobníku měl otevřený zásobovací trychtýř, do kterého se vkládaly standardní pětinábojové pásky z pušky Arisaka. Myšlenka zněla logicky: střelec mohl sdílet munici s pěšáky. V praxi to znamenalo otevřený mechanismus, do kterého v terénu vnikaly prach, písek a nečistoty. National Army Museum ve svém popisu zbraně výslovně uvádí citlivost trychtýře na znečištění jako hlavní provozní slabinu.

K tomu přistupovaly další problémy. Náboje musely být před podáním olejovány speciálním mazacím zařízením zabudovaným ve zbrani, jinak hrozilo vytržení nábojnice. Armáda navíc pro kulomet předepisovala redukovanou laboraci 6,5mm náboje, tedy slabší prachovou náplň, protože plná laborace způsobovala příliš mnoho poruch. Americký válečný manuál TM-E 30-480 uvádí hmotnost zbraně kolem 10,2 kg, tedy víc než u řady konkurentů. Ergonomie nebyla o moc lepší: ovládání bylo komplikované a v boji se záseky opakovaly s frustrující pravidelností.

Po zkušenostech z bojů v Mandžusku v roce 1932 armádní technické velení konstatovalo, že složitost konstrukce, náchylnost k poruchám a slabá ergonomie jsou neúnosné. Formální program náhrady odstartoval v dubnu téhož roku.

Česká stopa: ZB-26 na čínském bojišti

Klíčem k pochopení celého příběhu je československý lehký kulomet ZB vz. 26. Brněnská zbrojovka vyráběla zbraň ráže 7,92 mm s plynovým pohonem, sklopným závorníkem a dvacetiránovým horním zásobníkem. Podle Vojenského historického ústavu bylo do Číny exportováno přes 30 000 kusů a české vojenské zdroje uvádějí mezi odběrateli i samotné Japonsko.

Japonští vojáci na ZB-26 naráželi přímo v boji. Ukořistěné kusy si cenili natolik, že je sami nasazovali; v některých pramenech se pro ně objevuje polooficiální označení „Type Chi“. Účinnost české zbraně v čínských rukou nepochybně ovlivnila požadavky, které armáda vtělila do soutěžního zadání:

• Horní schránkový zásobník na 30 ran (o deset víc než ZB-26)
• Plynový pohon a rychlovýměnná hlaveň
• Spolehlivá funkce v mrazu i písečných bouřích
• Možnost montáže optiky
• Hmotnost do 9 kg
• Ráže 6,5 mm Type 38

Inspirace ZB-26 je tu zřejmá. Jenže inspirovat se a kopírovat jsou dvě různé věci.

Soutěž: čtyři firmy, dva finalisté, jeden vítěz

Do soutěže se přihlásily čtyři subjekty: armádní arzenál, Tokyo Gas Electric Industry, Nippon Special Steel Company a Nambu Rifle Manufacturing Company. Podle detailní sekundární rešerše opřené o dokumenty Army Technical Headquarters a japonský archiv JACAR se do finále probojovaly dva modely: Model Kó a Model Ocu.

Právě tady se láme celý mýtus o kopii. Model Ocu byl navržen výslovně „podle československého lehkého kulometu“: používal příměji evropskou logiku s dlouhým pístem a sklopným závorníkem, tedy řešení blízké ZB-26. Model Kó naproti tomu vycházel z domácí konstrukční tradice Kidžiróa Nambu.

Zkoušky dopadly jednoznačně. Model Ocu trpěl nespolehlivým záchytem zásobníku, častými selhači a problémy s extrakcí nábojnic. Vážil kolem 9,0–9,2 kg, tedy víc než povolený limit. Komise konstatovala, že jeho problémy jsou systémové; další zesilování dílů by zbraň ještě více zatížilo, aniž by vyřešilo základní konstrukční slabiny.

Model Kó měl také potíže: pokles přesnosti po zahřátí hlavně a praskliny v přední části pouzdra závěru. Komise je ale vyhodnotila jako lokální a opravitelné. Zbraň vážila jen 7,98 kg a nabízela prostor pro doladění. Zajímavý osud potkal projekt Nippon Special Steel: jeho mechanismus dosahoval kadence kolem 1 200 ran za minutu, což bylo pro pěchotní kulomet nepoužitelné. Zamykací schéma ale nezaniklo; podle japonských patentů se později objevilo v leteckém kanónu Type 99-2 Model 4.

Z finálního Typu 96 byl nakonec odstraněn i režim jednotlivé palby, přestože ho zadání původně požadovalo. Mechanismus voliče palby neprošel spolehlivostními testy a armádní technické velení výslovně nařídilo jeho zrušení. Typ 96 se tak stal čistě automatickou družstevní podpůrnou zbraní.

Typ 96 versus ZB-26: podobní zvenku, odlišní uvnitř

Na první pohled si Typ 96 a ZB-26 jsou podobné: horní zásobník, rychlovýměnná hlaveň s nosnou rukojetí, posunutá mířidla. Právě tato siluetová podobnost živí mýtus o kopii. Jenže pod plechem se zbraně rozcházejí.

Zásadní rozdíl ležel v uzamykání závěru. Typ 96 nevycházel ze „zbéčkového“ sklopného závorníku Modelu Ocu, ale z linky Nambu Modelu Kó. Zachoval si také japonské specifikum, olejování nábojů před podáním, které ZB-26 nepotřebovala.

Pro kontrast stojí za zmínku britský Bren. Ten je skutečnou licenční větví ZB-26: britské zkoušky ve třicátých letech vybraly vylepšenou verzi ZGB-33, výroba v Enfieldu běžela od roku 1937 a Australian War Memorial jej hodnotí jako jednu z nejlepších lehkých kulometných konstrukcí vůbec. Bren převzal mechanismus, Typ 96 převzal koncept. To je zásadní rozdíl.

V boji: solidní střed, ne špička

Typ 96 se stal standardním lehkým kulometem japonské pěchoty a v praxi představoval obrovský skok oproti Typu 11. Na Attu jej Japonci nasazovali ve velkých počtech, využívali optiku pro palbu na delší vzdálenosti a oceňovali nízkou hmotnost i rychlou výměnu hlavně.

Přesto měl své limity. Ráže 6,5 mm nabízela slabší účinek a průbojnost než 7,92mm Mauser u ZB-26 nebo .303 British u Brenu. Zásobníkové podávání omezovalo nepřetržitou palbu ve srovnání s pásovými kulomety typu Browning M1919. Sovětský DP-27, ačkoli jednodušší a bez rychlovýměnné hlavně, nabízel robustnost, kterou složitější japonská konstrukce nedosahovala.

Právě vědomí těchto slabin vedlo Japonce k vývoji Typu 99 v ráži 7,7×58 mm, který převzal základní koncepci Typu 96, ale řešil problém nedostatečné munice. Konstrukční linie Nambu tak pokračovala, nikoli jako kopie české předlohy, ale jako vlastní japonská cesta poučená cizím vzorem.

Typ 96 nebyl ani slepou kopií, ani překonáním ZB-26. Byl lokálně vyhovujícím kompromisem armády, která si z brněnského kulometu vzala to, co potřebovala, a zbytek vyřešila po svém. Že přitom porazila prototyp, který ZB-26 kopíroval věrněji, je možná nejlepší důkaz toho, že v konstrukci zbraní nerozhoduje věrnost předloze, ale funkčnost výsledku.