Jediný voják s Thompsonem měl vyhladit celou rotu. Místo armády si ho zamilovali gangsteři a proslavily ho filmy

Generál John T. Thompson měl v hlavě jednoduchou, ale brutální vizi: automatickou zbraň tak ničivou, že by jediný voják dokázal v zákopech čelit celé nepřátelské rotě. Rané prototypy z roku 1919 nesly příznačné názvy, Persuader a Annihilator, a dosahovaly kadence kolem 1 500 ran za minutu. Představa jednomužové zákopové armády nebyla přesně formulovaný požadavek amerického velení, spíš marketingová nadsázka opřená o reálnou, mimořádnou hustotu palby. Jenže příměří z listopadu 1918 přišlo dřív než hotová zbraň. A právě ten časový nesoulad, pozdní příchod do jedné války, dal Thompsonu druhý, nečekaný život.

Zbraň bez války

Sériový Model 1921 vstoupil na trh v ráži .45 ACP (11,43 × 23 mm), s efektivním dostřelem kolem 50 metrů a hmotností necelých pět kilogramů bez zásobníku. Armáda zbraň testovala a výsledky byly příznivé. Přesto ji formálně nepřijala. Důvody byly prozaické: válka skončila, sklady přetékaly puškami Springfield M1903 a americká vojenská doktrína pro samopal jednoduše neměla místo.

Firma Auto-Ordnance vyrobila prvních 15 000 kusů a čekala na zákazníky. Za sedm let jich prodala asi 6 000, policistům, námořnictvu, mariňákům, zahraničním odběratelům. Ještě na konci roku 1938 leželo ve skladech 4 700 neprodaných samopalů z původní série. Thompson hledal svou roli a nacházel ji všude jinde než v americké armádě.

Gangsteři přišli dřív než generálové

Komerční dostupnost Thompsona znamenala, že si ho mohl koupit prakticky kdokoliv. A v éře prohibice to znamenalo i podsvětí. Masakr na den svatého Valentýna v únoru 1929, při němž v chicagské garáži zemřelo sedm mužů, vtiskl Thompsonu pověst zbraně organizovaného zločinu, přezdívku „Tommy Gun“ nebo „Chicagský psací stroj“ znal brzy celý kontinent.

Skutečný podíl Thompsonů ve výzbroji gangů byl přitom menší, než naznačovala média. Sílu mýtu nevytvořilo množství, ale obraz. A ten obraz definitivně zafixoval Hollywood. Rok 1931 přinesl hned dva klíčové snímky: Little Caesar a The Public Enemy, který podle AFI udělal z Jamese Cagneyho hvězdu gangsterského typu. O rok později přišel Scarface. Celý raný gangsterský filmový cyklus, jak popisuje PBS, vytvořil archetyp prohibičního antihrdiny a Thompson v něm fungoval jako vizuální zkratka drzosti, rychlého násilí a městského chaosu. Plátno dokázalo víc než jakákoli armádní zkouška.

Návrat na bojiště

Paradoxně to byli mariňáci, kdo dal Thompsonu vojenskou legitimitu jako první. Námořní pěchota ho nasadila v Nikaragui a na dalších meziválečných misích ještě předtím, než zbraň získala plně oficiální status. Podle odborné historie USMC šlo o zbraň bez formálního schválení, která se přesto dostala do služby dřív, než ji armádní komise stihly požehnat.

Americká armáda Thompson formálně zařadila až roku 1938, a to spíš jako pomocnou zbraň pro kavalerii a osádky vozidel. Teprve druhá světová válka ukázala jeho skutečnou hodnotu. V boji zblízka, při čištění budov, v džungli, při výsadcích, nabízel kombinaci, kterou puška nedokázala nahradit: okamžitou hustotu palby na krátkou vzdálenost. Mariňáčtí Raiders ho podle dobových hodnocení považovali za oblíbenou, robustní a spolehlivou zbraň.

Zároveň měl Thompson jasné limity. Byl těžký, drahý na výrobu a pro masovou pěchotní válku příliš složitý. Proto vznikly zjednodušené verze M1 a M1A1, které postupně nahradily elegantní, ale nákladný Model 1928. A proto nakonec přišel ještě levnější samopal M3 „Grease Gun“, vyráběný lisováním za zlomek ceny.

Thompson versus svět

Ve srovnání s konkurencí Thompson vynikal i zaostával, záleželo na kritériu. Sovětský PPŠ-41, jeho nejčastější protějšek na východní frontě, střílel slabší náboj 7,62 × 25 mm, ale dosahoval kadence kolem 1 000 ran za minutu a jeho jednoduchá konstrukce umožňovala masovou výrobu v desítkách továren. Thompson působil „luxusněji“ a na krátkou vzdálenost měl díky těžšímu náboji .45 ACP devastující účinek, PPŠ-41 ale lépe odpovídal logice sovětské průmyslové války.

Americká automatická puška BAR M1918 řešila úplně jiný problém: vážila přes sedm kilogramů, používala puškový náboj .30-06 a dávala družstvu dosah i průraznost, jakou samopal poskytnout nemohl. Thompson BAR nenahradil, obsadil jinou niku tam, kde rozhodovala okamžitá palebná síla, ne dostřel.

Za zmínku stojí i rozsah válečných dodávek. V rámci programu Lend-Lease putovalo do Sovětského svazu podle zprávy amerického Kongresu 135 000 samopalů. Část z nich se s Rudou armádou mohla dostat i do střední Evropy, byť konkrétní doklad pro území dnešní České republiky chybí.

Česká stopa a dnešek

Thompsony se do českých sbírek přece jen dostaly. Vojenský historický ústav v Praze eviduje exemplář M1928 získaný roku 1946 i mimořádně vzácný M1921 z francouzského kontraktu, převzatý o rok později. Právě francouzská objednávka 3 000 kusů z února 1940 je zajímavým mostem mezi gangsterskou meziválečnou pověstí a skutečným návratem zbraně do evropské války.

Kdo si chce Thompson vyzkoušet naživo, může zamířit na pražskou střelnici Ranger Prague, která ve své nabídce uvádí model M1A1. Současný výrobce Auto-Ordnance dodnes prodává civilní poloautomatické verze s dlouhou hlavní, ale v českém právním prostředí záleží na konkrétním provedení a aktuální kategorii zbraně; plně automatické originály spadají do přísně regulovaného režimu.

Thompson nebyl slepou vývojovou uličkou. Byl přechodovou zbraní mezi zákopovou logikou první světové války a masovou pěchotní palebnou silou druhé. Jeho legendu nevytvořila jedna bitva, ale dvě dekády čekání, a Hollywood, který mezitím vyplnil prázdno.