Cesta k nezávislosti: Kazachstán pod sporným vedením Nursultana Nazarbajeva

Zmizení Sovětského svazu ze světové politické mapy představovalo pro nově zrozené euroasijské státy jedinečnou příležitost. Byla to jejich šance na sebeurčení, suverenitu a národní renesanci. Zároveň to však byla také zkouška a boj o přežití, kde bylo potřeba plného nasazení. Zakladatel moderního Kazachstánu, Nursultan Nazarbajev, doslova provedl svůj lid rychlokurzem budování státu. Z funkce prvního tajemníka kazašské komunistické strany se přitom stal uznávaným národním, regionálním a mezinárodním lídrem.

Rozpad Sovětského svazu

Kazašský prezident Nursultan Nazarbajev byl do své funkce zvolen 1. prosince roku 1991 během prvních celostátních prezidentských voleb, v nichž získal neuvěřitelných 98,7 % hlasů. Celý vládní systém zoufale volal po reformě, a prezident Nazarbajev tak již od prvního dne ve funkci pracoval na vytvoření nových správních, legislativních a soudních systémů navzdory hospodářské a sociální stagnaci na počátku 90. let.

iZdroj fotografie: Maxim Kuznetsov / Creative Commons / CC BY-SA

Od konce 80. let představoval blížící se rozpad Sovětského svazu pro Kazašskou sovětskou socialistickou republiku poněkud neatraktivní scénář a Nazarbajev si byl dobře vědom důsledků, které by náhlé odmítnutí selhávající centralizované administrativy mohlo přinést. U země disponující tak ohromným nerostným bohatstvím, jež více než sto let podléhala vládě nejprve Ruska a poději Sovětského svazu, by mohla náhlá suverenita snadno vést k vážným sociálním svárům a ohrožení národní bezpečnosti.

Nazarbajev byl stoupencem „sametového reformačního“ programu SSSR, který se vyvíjel od roku 1989. Tehdejší sovětský prezident Michail Gorbačov plánoval jeho realizaci poté, co ustavující republiky SSSR podepsaly dohody o politické transformaci SSSR, nicméně srpnový převrat v roce 1991 tuto myšlenku fakticky smetl ze stolu a došlo k rozpadu Sovětského svazu.

Budování nového státu

Po podepsání Bělověžské dohody, jež v prosinci 1991 ukončila existenci Sovětského svazu, tlak na ekonomickou nezávislost ještě vzrostl. Nazarbajev se snažil o postupný přechod země od centrálního plánování k tržní ekonomice, přičemž se řídil heslem „hospodářství na prvním místě, politika na druhém“. Poukazoval na tržní prostředí jako součást demokracie, založené na přísné finanční odpovědnosti.

iZdroj fotografie: Neznámý / Public Domain

Nazarbajev a jeho tým si při budování nových základů pro svou zemi snažili brát příklad ze zahraničí a při přípravě nové Ústavy zkoumali zakládací listiny mnohých evropských, asijských i amerických států. Kazachstán přecházel na demokracii, tržní hospodářství a zahraniční politiku, která předpokládala vazby nejen na Rusko a země SNS, ale také na Evropu, Spojené státy, Írán, Blízký východ a další. Počátkem 90. let tak muselo vedení Kazachstánu učinit několik zásadních rozhodnutí týkajících se politických a ekonomických základů státu.

Etnické menšiny Kazachstánu

Obyvatelstvo Kazachstánu je různorodé a multietnické. Nursultan Nazarbajev se snažil usnadnit politickou koordinaci s politickými menšinami a v roce 1992 inicioval vytvoření Shromáždění národů Kazachstánu (APK). APK představuje jedinečné multietnické sdružení, které od roku 1995 působí jako reprezentativní orgán etnických menšin a náboženských skupin žijících v Kazachstánu.

iZdroj fotografie: Presidential Executive Office of Russia / Creative Commons / CC BY

Nazarbajev se stal doživotním předsedou Shromáždění, jež usiluje o formování a prosazování myšlenek duchovní jednoty a o posílení a zachování mezinárodních vztahů. APK se rovněž snaží předcházet porušování práv etnických menšin a podporovat kulturu a historii všech etnik v zemi. Efektivní národnostní politika Kazachstánu prakticky odstranila veškeré bezprostřední důvody k etnické nesnášenlivosti a ke konfliktům.

Velkou výzvu pro Kazachstán však představovaly negativní demografické a migrační trendy. Po rozpadu Sovětského svazu se počet obyvatel země snížil na 15 milionů a zatímco severní regiony ztrácely v důsledku emigrace pracovní sílu, jižní a západní regiony hospodářsky stagnovaly a byly přelidněné a s mimořádně vysokou mírou nezaměstnanosti, což představovalo riziko vzniku nepokojů.

Stěhování hlavního města

Alespoň částečné řešení problému přineslo přemístění hlavního města země. Přesun z jihovýchodního města Almaty do centrálně umístěné Astany (dnes Nur-Sultan) v roce 1997 podnítilo hospodářský rozvoj země a příznivá poloha Astany navíc posílila geopolitické postavení Kazachstánu. Oficiálním důvodem přesunu hlavního města z Almaty byla omezená rozvojová kapacita města a jeho umístění v oblasti plné seizmických rizik.

Významnou motivací byla také Nazarbajevova snaha přesunout regionální etnodemografickou rovnováhu, stimulovat migraci přebytečné pracovní síly z jižního regionu do industrializovaných severních měst a zapojit etnické Kazachy do průmyslové a zemědělské výroby středního a severního Kazachstánu.

Téměř 30 let na postu prezidenta

Mezi lety 1990 až 1994 podnikl Nazarbajev oficiální návštěvy do Číny, Spojených států, Velké Británie, Německa, Ruska, Japonska a mnoha dalších. Do roku 1996 tak byl Kazachstán uznán již 120 státy a navázal diplomatické vztahy s 92 zeměmi. První velkou diplomatickou iniciativou Nazarbajevovy vlády bylo řešení otázek jaderného dědictví, získání mezinárodních bezpečnostních záruk pro denuklearizaci a vymezení hranic. Právě tyto strategické otázky do značné míry určily směr kazašské zahraniční politiky a národního hospodářství na několik příštích let.

Širší prezidentské pravomoci, jež si Nazarbajev zajistil v nové ústavě, kterou podpořilo devadesát procent obyvatel, umožnily Nazarbajevovi a jeho týmu neprodleně začít s řešením nejnaléhavějších sociálních problémů, zejména v oblasti nezaměstnanosti a chudoby, jakožto i zahájit reformy v zemědělství, zdravotnictví a školství.

Referendum z dubna 1995 pak prodloužilo funkční období prezidenta do prosince roku 2000. Nazarbajev opakovaně vyhrál volby také v letech 2005, 2011 a 2015, což z něj dělá jednoho z nejdéle působících lídrů na planetě. I přes svou velkou autoritu však Nazarbajev nezničil politický systém země, jak tomu bylo v některých sousedních zemích SNS, například v Uzbekistánu a Turkmenistánu, a nedovolil ani eskalaci vnitřních konfliktů, jak se stalo v Tádžikistánu, který prodělal v letech 1992–1997 občanskou válku, v níž přišlo o život až 100 000 lidí.

Sporný politický odkaz Nursultana Nazarbajeva

Kontroverzní kazašský prezident Nursultan Nazarbajev odstoupil ze své funkce 19. března 2019 po téměř třech desetiletích u moci. Svou náhlou rezignací překvapil mnoho lidí ve své zemi i mimo ni, zejména když jeho funkční období mělo trvat až do roku 2020. Jako důvod své rezignace uvedl, že si přeje, aby vládu v zemi převzala nová generace.

Jako výrazné pozitivum Nazarbajevovy vlády lze považovat zachování značné mezinárodní neutrality země, která má velkou ujgurskou a ruskou menšinu. Zájmy Číny a Ruska se zde protínají a kazašský autokrat dokázal udržet status quo na území, které má být velmi důležitou součástí čínské Hedvábné stezky. Současný zásah Rusů v zemi byl zcela jistě po domluvě s čínskými protějšky, které nepochybně nechtějí vliv Ruska v zemi.

Přesto demonstrace s Nazarbajevem zcela jistě souvisí, protestující vyčítají současnému vedení země, že ve skutečnosti vše stále řídí on. Je zde i druhý a jasně negativní důsledek jeho vlády. Ekonomické bohatství země třímá skupina přátel Nazarbajeva, případně zahraniční investoři, a panují zde obrovské sociální rozdíly, včetně značného množství obyvatelstva žijícího v naprosté chudobě.

Má Nazarbajev podíl na současné situaci v Kazachstánu? Proč?

Zdroj: Hrlibrary, Britannica, Edu.E,