Jednou z typických fake news svojí doby byly informace o tom, co vlastně stálo za tisíci mrtvých Číňanů na řece Ussuri v pohraničním konfliktu se SSSR.
Nežijeme v době vědeckotechnické revoluce, ale v době rozvoje informačních technologií, nežijeme v míru, jsme účastníci těžkých střetů informační války nejhrubšího zrna, která tvrdě viditelně i neviditelně ovlivňuje naše životy. Již od nejstarších dob byl nedílnou součástí jakýchkoli konfliktů i boj na poli informačním. Pokud měl protivník například nesprávné údaje o počtech a umístění nepřátelských vojsk, byl již předem prakticky odsouzen k porážce.
Lež byla a je královnou informací
Zlaté časy pro tento druh konfliktu nastaly především za druhé světové války. Nicméně lež a falešné informace ovlivňující jednání lidí podle přání těch, kteří je záměrně vytvářejí, provázely lidstvo již od nepaměti. Lidé si ke své škodě zvykli na to, že úplné nesmysly a průšvihy jsou prezentovány jako pokrokové činy, které nás přenášejí do zlatého věku, jen je třeba si ještě chvilku utahovat opasky a platit vyšší daně.
Dnes už přitom nikdo ani neví, že moderní daňový systém zavedl generál Washington v USA jako regionální dočasné opatření k tomu, aby získal peníze na vedení války s Británií. Prezentoval to tehdy jako formu půjčky od obyvatel několika amerických států, kterou později federální stát zruší a splatí. Zlaté oči!!! A největší krádež světa, když se bankéři a mocní tohoto světa dohodli na zrušení zlatého standardu krytí papírových peněz.
Bylo to v období po první světové válce, což odstartovalo hrůzy inflace a ovládání celých států a lidí pomocí dluhů, o tom se ve slušné společnosti vůbec nemluví a dnes se tomu říká fake news. Mimochodem, stálo to zřejmě život prvního čs. ministra financí Aloise Rašína, který proti tomuto rozhodnutí světových bank a vlád dlouho a hodně nahlas v médiích veřejně protestoval.
Země ovládané totalitními režimy měly a mají v oblasti informačního ovlivňování veřejnosti největší zkušenosti, ale ve skutečnosti tradiční „demokracie“ v Západních zemích za nimi nikdy moc nezaostávaly. Naopak, dnes bychom mohli spíše říci, že žijeme v době, kdy lež je pevnou a zásadní součástí politického života (vzpomeňme na sliby politiků před volbami).
Jedinou cestou, jak si ověřit pravdivost alespoň některých zpráv, je nechat uplynout od událostí, které popisují, více času. A pak hledat a hledat ve starých archivech, hledat očité svědky, ověřovat si nově získané informace navzájem, zkrátka věnovat dlouhý čas práci, která také nemusí přinést žádné výsledky. A když už, stará skrývaná pravda samozřejmě nesmí nikomu z dnešní věrchušky komplikovat život.
Zjistit pravdu dá práci a často o ni už nikdo nestojí
Běžně se říkalo, že na řece Ussuri byl ostrov, o který se přely jak SSSR, tak Čína. Nakonec o něj vypukly boje s lidskými ztrátami na obou stranách a Sovětský svaz ve snaze zamezit eskalaci bojů použil v daném konfliktu nějaké své tajné zbraně, nejčastěji se šeptalo, že pravděpodobně už měl vysokovýkonná laserová děla či jakési paprskové nebo případně ultrazvukové či infrazvukové směrované zbraně, kterými likvidoval útočící čínské vojáky, a dokonce i celé tanky. Prý tam byly poprvé použity i obrněné transportéry BVP-1.
A že jeden z ostrovů v řece, o nějž se také bojovalo, byl zničen nějakou zbraní geofyzikálního charakteru, která ho vymazala z map i povrchu země. Občas se objevovaly i sofistikovanější „odborné“ zprávy typu: „V 08:40 ráno 15. března 1969 se po dělostřelecké přípravě na sporném ostrově vylodilo nejméně 200 sovětských vojáků s 35 tanky a dalšími 25 obrněnými transportéry. Číňané odpověděli mohutnou dělostřeleckou palbou…“
Někdy kolem roku 2010 se ale konečně otevřely ruské archivy a cenzura v Rusku také přestala sledovat a kontrolovat pamětníky, hlavně bývalé vyšší důstojníky přímo se účastnící bojů, kteří svá autentická vzpomínání začali svěřovat veřejnosti v lokálním tisku. Několik investigativních novinářů, historiků a bývalých diplomatů, jimž reálné události na Ussuri nedaly tolik let spát, se zaradovalo. Mezi nimi byl i plk. gšt. ing. Pavel Kantor, novinář a bývalý diplomat Milan Syruček, ale i mnozí další.
Jejich poctivé historiografické snažení přineslo zajímavé výsledky, úžasné články v tisku, knížky a seznam odkrytých zdrojů ověřených informací. Ale najednou se ukázalo, že historie stará více než 40 let už nikoho nezajímá. Knížka plná ověřených faktů a skutečností nazvaná Tajná zbraň na Ussuri zcela zapadla a na internetu se skutečné informace stále mísí s fámami a fantastickými dohady. Fámy vedou tak 3 ku 1. Mají pěkně tuhý kořínek.
Co se vlastně stalo na Ussuri na jaře v roce 1969?
Začněme od lidí. Oficiální účet bojů na jaře 1969 na Ussuri zněl: Na straně SSSR padlo nebo bylo zabito v zajetí 58 pohraničníků a vojáků, na čínské straně údajně asi 6 000 vojáků, příslušníků Rudých gard a tzv. zemědělských divizí chung-wei-ping, rusky „chunvejbini“, kteří převážně zahynuli při použití tehdy zcela nové sovětské zbraně, salvového raketometu BM-21 Grad. Čínská strana o tom dodnes mlčí. Konflikt totiž vyvolala po sérii mnoha řízených provokací ona.
Průběh tohoto konkrétního konfliktu, kdyby neměl tak tragické následky, by se dal popsat jako burleska nebo absurdní komické představení. Probíhal na ostrově Damanskij a nejbližším okolí na řece Ussuri na ruském Dálném východě (nejbližší velké ruské město byl cca 200 km severně vzdálený Chabarovsk). Podle starých smluv ještě mezi Čínou a carským Ruskem vedla hraniční čára po břehu řeky na čínské straně a celá řeka patřila Rusku se všemi rybami i s právem plavby.
To se ale Maovi a spol. koncem 50. let nelíbilo, a tak postupně začali na SSSR nárokovat nejen vedení hranice středem toku řeky, jak bylo tehdy již zvykem, ale chtěli i řadu území za stávající 6 400 km dlouhou společnou hranicí, především na Dálném východě a v Kazachstánu. Od slov na mítincích přes stále ostřejší politické úvodníky došlo na výtržnosti včetně napadání sovětských občanů v Číně, a dokonce i napadení velvyslanectví SSSR v Pekingu „rozhořčenými čínskými studenty“ při demonstracích proti „revizionistické a sociálimperialistické politice kremelské kliky“.
Vyvrcholilo to na přímý pokyn vedení Číny vyhlášením 200 km dlouhého příhraničního pásma na řece Ussuri jako uzavřené zóny – přední linie obrany Číny s výjimečným stavem. Dne 25. ledna 1969 byl v Číně vydán rozkaz k „odvetným vojenským opatřením“ v oblasti ostrova Damanskij „v síle tří rot“.
Vojenské síly byly neustále navyšovány
Číňané zvětšovali své vojenské a ozbrojené síly na hranicích se SSSR velkým tempem. Přesunuli k hranici tzv. „pracovní armádu“, jejíž příslušníci byli něco jako u nás PTP s tím rozdílem, že zároveň velmi usilovně cvičili se zbraněmi. Doplňovali ji tzv. „kádrovými oddíly“, což byli vybraní fanatičtí dobrovolníci, kteří se mimo jiné starali i o osvětu a správné používání Rudých knížek citátů předsedy Maa.
Počet provokací čínské strany na hranicích se SSSR tehdy strmě vzrůstal. Jestliže v roce 1960 oficiální údaje udávaly cirka 100 narušení hranic z čínské strany, v roce 1962 už to bylo přes 5 000 registrovaných provokací. A v letech 1964–1968 zorganizovali čínští pohraničníci jen na území Dálněvýchodního pohraničního okruhu více než 6 000 provokací, kterých se zúčastnilo na 26 000 lidí.
Zpočátku šlo o provokace typu překročení hranic čínskými jednotkami tzv. zemědělských divizí, kteří na ruské straně lovili, kosili trávu, sušili seno či pásli dobytek a vše, co získali, přenesli na čínskou stranu. Pak se na hranicích objevily stovky rudých gardistů pokřikujících na ruské pohraničníky z megafonů různá hesla, na což ruská strana odpovídala stejně, tentokrát v čínštině. Při slovních „přestřelkách“ pak rudí gardisté začali vnikat na ruské území a začalo docházet k fyzickým potyčkám, když pohraničníci vytlačovali Číňany zpátky na jejich území.
Ruská strana také posilovala, pohraničníci byli vybavování novou technikou a zbraněmi, posilováni byli především těžkými kulomety, protitankovými granátomety a pro přepravu obrněnými transportéry BTR-60. Ale až příliš běžný každodenní šlendrián a obavy z vlastní iniciativy bez posvěcení „shora“ celý proces velmi zpozdily a samotný výcvik s novými zbraněmi postupoval příliš pomalu.
Boj o ostrov Damanskij
Mezitím Číňané konečně naplánovali svůj hlavní provokační útok údajně pod kódovým názvem „Odplata“. Čínská strana potřebovala nějaký hmatatelný úspěch a potvrzení „útoku Rusů“ na čínské území především z propagandistického hlediska. Proto hlavní úkol čínských vojáků byl získat „důkazy“ o sovětské provokaci. Plán údajně nepočítal se stálým záborem sporného ostrova Damanskij, naopak připravoval i pozice pro včasné stažení útočících vojáků zpět.
Zato na nedalekém vršíčku Hunsy bylo vybudováno pozorovatelské stanoviště náčelníka štábu vojenského čínského podokruhu a pro velitele celé akce, čínského zástupce velitele vojenského podokruhu. Plán schválil generální štáb Čínské lidové armády 19. února 1969 a poslal ho ke schválení po „stranické linii“. Schválení přišlo obratem. Boj začal nejdříve v létě 1968 vnikáním čínských „zemědělců“ na ostrov, kde demonstrativně sušili seno. Pohraničníci SSSR na ostrově proto zavedli strážní směny.
V zimě, když řeka zamrzla, začali po ledě přecházet čínští rudí gardisté s transparenty a megafony. Ruští pohraničníci je začali fyzicky vytlačovat zpět na břeh. Zpočátku Číňané utíkali, sotva se pohraničníci objevili a udělali spojením rukou živý řetěz. Ale Číňané se vraceli hned, jak pohraničníci odjeli. Začaly se stupňovat slovní přestřelky a vády, nadávky a vyhrožování. Obě strany vládly ruštinou i čínštinou velmi dobře. Číňané se začali bránit vytlačování transparenty a tyčemi, pohraničníci zbraněmi, které používali jako kyje.
Pak došlo na pěstní souboje a používání lopat, železných tyčí a podobných improvizovaných ručních zbraní. Koncem února už nebyl jediný příslušník ruského pohraničního útvaru, jenž měl na starosti i ostrov Damanskij, který by nebyl pěstními souboji poznamenán třeba rozbitým nosem či monoklem pod okem. Ale fyzicky silnější Rusové zatím vždy dokázali Číňany zahnat, i za cenu velké rvačky. Obě strany začaly nosit zbraně i s náboji, zatím je ale nikdo nepoužíval. Pak došlo k první tragédii, Číňané zajali dva ruské pohraničníky a odvlekli je na čínský břeh.
Jednoho umučili hned, druhého údajně vozili v kleci po čínských městech a veřejně ho bili na náměstích. Jeho tělo později vrátili sovětské straně a pitva bohužel potvrdila soustavné mučení. Podle vzpomínek jednoho z pohraničníků pak Sověti jako odvetu při dalším pěstním souboji těžce zranili tři Číňany, kteří zřejmě poté zemřeli. Ale k zásadní eskalaci stále ještě nedocházelo. Čínská strana vždy tvrdila, že provokace zahajují jen Rusové a oni jen pracují na svém území jako zemědělci.
Když se začalo střílet a byli první mrtví, přestala být legrace
V okamžiku, kdy pěstní souboje čínská strana stále prohrávala, rozhodlo velení armády nasadit do rvaček na hranici speciálně vycvičené vojáky pro boj muže proti muži. Situace se okamžitě změnila a Rusové začali být biti jako žito. Nenechali si to líbit a jejich velení také nasadilo na stejný úsek speciálně vycvičené vojáky na boj zblízka. Jejich velitelem byl poručík Ivan Strelnikov a byl to mimo jiné skvělý boxer.
A čínští vojáci zase dostávali na frak. Pak ale čínská strana začala nasazovat specialisty asijského bojového umění s meči a tyčemi a rvačky se staly nebezpečnějšími. Kdo začal první střílet, není dodnes jasné. Obě strany to přisuzují té druhé. Faktem ale je, že první potvrzené ztráty na životech měla čínská strana. V okamžiku, kdy masová rvačka mezi třemi sty ruskými pohraničníky a masou Číňanů hrozila přerůst v masakr pohraničníků, dal velitel poručík Vitalij Bubenin příkaz opodál stojícímu BTR-60, aby začal najíždět „do tlupy Číňanů“.
Na sněhu zbyli čtyři mrtví čínští vojáci, ostatní utekli. Dne 2. března 1969 čínská strana spustila ostrou verzi plánu „Odplata“. Ostrov tajně obsadila jednotka asi 300 čínských vojáků, kteří se zakopali a zamaskovali za západní straně ostrova. Na břehu řeky měli Číňané další zálohy v počtu cca 300 vojáků, dále děla a minomety v palebných postaveních a celé vojenské zázemí. Pak se dopoledne v 10:40 k ostrovu po ledu viditelně vydalo asi 30 dalších čínských vojáků, kteří tvořili „volavku“. Rusové reagovali vysláním 26 mužů ve dvou autech a jednom BTR-60.
Byli zmasakrováni, přičemž jejich zranění byli Číňany dobíjeni bodáky a noži. Posily Rusů přijely v dalším obrněném transportéru a vypukly regulérní boje, při nichž čínská strana měla převahu zhruba 10 ku 1 a používala i dělostřelectvo a minomety. Nakonec za ztrát na obou stranách byli čínští vojáci z ostrova vytlačeni, když ruským pohraničníkům přišli odpoledne na pomoc další pohraničníci pod velením plukovníka Leonova včetně posluchačů poddůstojnické školy a členů speciální motorizované skupiny. Rusové měli ten den 32 padlých a 14 zraněných.
Ztráty čínské strany nebyly nikdy zveřejněny. Následující kapitolu sporu tvořila vzájemná obviňování v tisku a médiích. Přibyly k tomu i demonstrace před velvyslanectvími v Pekingu i v Moskvě. Ale u ostrova se začalo schylovat k dalším bojům. Ruská strana posílila pohraniční stráže, každá směna na ostrově měla minimálně 10 mužů. V týlu pohraničníků se objevila nová ruská zbraň, raketomet BM-21 Grad. Ty měla ve výzbroji 135. motostřelecká divize Rudé armády, která se na místě rozvinula včetně zpohotovění palebných postavení svého dělostřelectva.
Největší boje byly ukončené zničující salvou Kaťuší
Ticho před bouří skončilo 14. března 1969. Ten den dostali ruští pohraničníci příkaz stáhnout se z ostrova. Okamžitě se na něj vydali čínští vojáci. Rusové poslali osm transportérů BTR-60 k ostrovu a Číňané ihned utekli. V noci na 15. března pak ostrov opět obsadili sovětští pohraničníci v počtu 60 mužů s doprovodem čtyř transportérů. Ráno je začali Číňané pomocí megafonů vyzývat, aby ostrov opustili a „vzdali se revizionismu“.
Ruská strana odpovídala podobně. Zhruba v 10 hodin dopoledne místního času čínská strana zahájila dělostřeleckou palbu a útočila jednou rotou (cca 100 vojáků) za podpory minometů. Druhá čínská rota vzápětí zaútočila od jihu s pomocí granátometů a kulometů. Boj trval skoro hodinu se střídavými úspěchy. Do útoku se pak přidala třetí rota Číňanů. Ruským pohraničníkům docházelo střelivo, přišli o dva obrněné transportéry a na volání o dělostřeleckou podporu jim nikdo nechtěl ani odpovědět.
Dokonce ani minometné jednotky přidělené k pohraničníkům nezahájily palbu, protože jejich velitelé se báli o tom sami rozhodnout a rozkaz shora nepřicházel. Velitel pohraničníků Janšin nakonec odjel do týlu na posledním schopném transportéru, rychle zorganizoval posily a nové BTR-60 a rozjel se okamžitě zpátky na ostrov do bojů. Jeho nadřízený, plukovník Leonov, měl k dispozici jen čtyři tanky T-62 s tehdy přísně tajným vybavením, protože další vyžádané posily nedorazily, ale nesměl z tanků střílet!!!
Když však čínská dělostřelba zesílila a na ostrově se v postaveních Rusů rozpoutalo úplné peklo, rozhodl se, že do boje zasáhne alespoň se čtyřmi tanky. Ironií osudu jeho tank dostal zásah a při úniku z hořícího obrněnce byl plukovník Leonov zastřelen čínským odstřelovačem. Jeho zničený tank byl později čínskou stranou vyzvednut a převezen do vojenského muzea v Pekingu, kde je dodnes.
Když konečně zasáhli ruští vojáci….
Na celý boj se ze břehu z ruské strany dívali příslušníci a velitelé 135. motostřelecké divize – a nic nepodnikali. Ztráta tanku T-62 se supermoderní aparaturou nakonec ale prý rozhodla o tom, že velení 135. motostřelecké divize údajně porušilo v té době platné a velitelům otloukané o hlavu usnesení byra ÚV KSSS, že do konfliktu nesmí zasáhnout regulérní armáda (!!!), a v 17.00 hod. vydalo příkaz zahájit na čínskou stranu na ostrově palbu z raketometů Grad.
Jiné zdroje však uvádějí, že v dané době jel Brežněv na návštěvu do Maďarska a ve Vinici na Ukrajině obdržel zprávu o bojích na Ussuri. Údajně měl pak před svědky prohlásit „zažeňte ty čubčí syny všemi způsoby ke všem čertům!“ Jako rozkaz to pak doputovalo po vojenské linii až do štábu 135. divize.
Rozkaz nasadit Grad se ukázal být pro daný konflikt rozhodující, i když jeho realizace proběhla mírně řečeno „švejkovsky“. A přesto to bylo natolik zničující, že dodnes kolují fámy o laserových a jiných zbraních na Ussuri, protože si nikdo z tehdejších vojenských odborníků mimo SSSR nedovedl vysvětlit, co mohlo způsobit tak dokonalou zkázu. Musíme si ovšem uvědomit, že v březnu 1969 šlo o historicky prvé použití salvových raketometů v konfliktu se svědky od konce druhé světové války.
Jedna jediná salva z raketometů Grad a bylo po boji
Ke střelbě bylo připraveno 18 vozidel URAL-375D s odpalovacím zařízením, což reprezentovalo 720 reaktivních střel ráže 122 mm o hmotnosti cca 100 kg. Výpočty k zaměření provedl štáb raketových vojsk a dělostřelectva okruhu, nikoli štáb divize, jak ukládaly předpisy. Odborníci z nadřízeného štábu však zcela pominuli skutečnost, že střílejí ze zvýšeného břehu, a čínská postavení byla mnohem níž. Tak se stalo, že převážná část ze 720 raket byla vypálena příliš vysoko.
Většina cíl – postavení čínských vojsk na ostrově a na čínském břehu – přeletěla a dopadla o dalších cca 5 km dál na jiný cíl. Na čínskou vesnici, která byla ve skutečnosti úplným zázemím pro čínská vojska v oblasti se sklady, nemocnicí, ubytovnami, velitelstvím atd. A tam nastalo úplné peklo. Prakticky nikdo na místě nepřežil. Těch pár raket, co správně zasáhlo čínská postavení na ostrově a na břehu, však u Číňanů vyvolalo také zcela mimořádný dojem.
Zasloužil se o to další neuvěřitelný ruský šlendrián. Nikdo z nabíječů totiž nekontroloval, co do raketometů vlastně láduje. Ono to ani moc nešlo, velitelé najednou hrozně spěchali a hlavně – oddíl s sebou měl právě jen 720 střel. Zato v úplné všehochuti, s náplní hlavic tříštivých, trhavých, zápalných, kazetových s minami proti pěchotě, s minami proti tankům, napalmových i zadýmovacích. Když tato směs dopadla na čínskou vesnici i na postavení čínských vojáků na ostrově, smetla je dokonale včetně všech lidí.
Po této jediné salvě zavládlo na bojišti úplné ticho. Na ruské straně to zavinil další neuvěřitelný fakt. Raketová jednotka s sebou neměla žádné náhradní střely. Všechny nechala na domácí základně a nikoho nenapadlo je z tamních skladů vyzvednout. Jednotka totiž neobdržela pro přesun speciální vozidla TZM a neměla ani příkaz zrekvírovat civilní náklaďáky náhradou, i když s tím předpis v tomto případě počítal. Takže po první a jediné salvě mohli ruští raketoví dělostřelci po Číňanech akorát tak házet boty.
Čínská strana to pochopitelně nevěděla a naopak byla tak drsnou a nečekanou reakcí ruské armády naprosto zaskočena. Na čínské straně se rozhostil strach. Boje o ostrov na Ussuri prakticky skončily a ruská strana nabídla opět politická jednání k urovnání situace. Ale Číňané nechtěli „ztratit tvář“ a ještě několikrát zkusili podobné akce, tentokrát ale na jiné hranici se SSSR u Semipalatinského kraje v Kazachstánu. Neuspěli znovu.
Výsledky bojů a fake news o nich
Samotnou skutečnost bojů mezi SSSR a ČLR využily obě strany po svém. Čína je využila v mezinárodní diplomacii jako signál pro USA a znamení, že je připravena vést naprosto samostatnou politiku bez jakékoli závislosti na SSSR. Tehdejší politici USA Henry Kissinger a prezident Nixon to pochopili a výsledkem bylo navázání nových politických vztahů mezi USA a ČLR.
SSSR z reakcí zahraničních vojenských odborníků na zlomkové zprávy o průběhu a výsledcích bojů včetně dohadů o nasazených zbraních pochopil, že může událost využít jako propagandistickou zbraň, která přesvědčí svět o „úžasně silných ruských zbraních“. Proto tyto fámy pilně přiživoval ještě dvacet let poté.
Autor sám viděl jeden ruský (propagační) film o událostech na Ussuri, který byl promítán jako „tajný“ v roce 1979 pro velení čs. vojenského letectva v Hradci Králové a který, jak dnes víme, neměl se skutečností nic společného. Ale tenkrát se této fake news věřilo a světem na západ od našich hranic obcházel strach…
Jak vidíte události na řece Ussuri v roce 1969 vy?
Zdroj: Autorský komentář Ivo Pujmana
Události
|
PŘEČTENÍ: 38174
Události
|
PŘEČTENÍ: 38371
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 38135
