Masakr v Oděse: Za každého zabitého nacistického důstojníka 200 mrtvých „komunistů“

Rumunsko bylo vedle Německa zodpovědné za vyvraždění značného počtu židů více než kterákoli jiná země. Drtivá část těchto vražd se navíc odehrála na Ukrajině. Příčinou většiny úmrtí bylo nelidské zacházení a bezcitná neúcta k lidskému životu. V roce 1941 rumunské a německé jednotky zabily v Besarábii a Bukovině 45 000–60 000 židů, v Podněstří bylo zabito 115 000–180 000 původních židů, zejména v okresech Holta, Berezivka a v Oděse, kde bylo během pouhých dvou dní zastřeleno a upáleno 25 000–34 000 lidí.

Tvrdá odplata za životy důstojníků

Před druhou světovou válkou měli židé v oblasti Oděsy poměrně velké zastoupení. Tvořili asi 30 % veškerého obyvatelstva oblasti, přibližně jich zde tedy pobývalo kolem 180 000. Oděsu obsadili Němci a Rumuni 16. října, po téměř dvouměsíčním obléhání.

Po dobytí města zde zůstalo 80 000–90 000 židů, přičemž zbytku se podařilo utéct, nebo je evakuovala sovětská vojska. Během masakrů byli židé z přilehlých vesnic a blízkého okolí shromažďováni v Oděse. Lidé, kteří nebyli zavražděni během dvoudenního masakru, byli následně vyhnáni na pochod smrti do rumunských koncentračních táborů.

Podobně jako v Kyjevě došlo i v Oděse, hlavním městě Podněstří, k opožděnému sovětskému bombovému útoku. Detonaci předcházely pouze zvěsti a varování místních obyvatel. Dne 22. října 1941, při výbuchu miny na velitelství rumunské armády v budově bývalé NKVD, zahynul generál a s ním více než 60 dalších příslušníků armády, mezi nimiž byli i vysoce postavení důstojníci. Stejně jako v Kyjevě i zde obvinili okupanti, na které byl útok cílen, místní židy a téměř obratem započali tvrdou odvetu.

O pouhý den později zaslal Ion Antonescu, ministerský předseda a conducător (vůdce) Rumunska, své rozkazy Čtvrté armádě prostřednictvím telegramu, v němž formálně stvrdil již probíhající pomstychtivé masové popravy. Hlava státu vyzvala k drastické odvetě: za každého rumunského nebo německého důstojníka, který padl při sovětském útoku, mělo být zastřeleno 200 „komunistů“. Stejně tak za každého zabitého vojáka jich mělo být zastřeleno 100.

Samozřejmostí bylo také zatčení všech ostatních „komunistů“ a jedné osoby z každé židovské rodiny. Následujícího dne byl vydán rozkaz zabít všechny zajatce, a to po vzoru sovětského bombardování, tedy je upálit, či doslova rozsápat. Avšak to nebylo všechno, rozsudek smrti padl také na židovské uprchlíky z Besarábie.

Vězni byli rozstříleni na kusy

Z města vyvedli přes 20 000 lidí, kteří kráčeli v dlouhé koloně směrem k Dalniku. Po příchodu do vesnice byli svázáni do skupin po 40–50 lidech, vhozeni do protitankového příkopu a bez milosti zastřeleni. Rumuni se však začali obávat, že zabíjení bude trvat příliš dlouho a rozhodli se přemístit zbytek židů do čtyř velkých skladů, do jejichž zdí udělali otvory pro kulomety.

Aby se ujistili, že všichni lidé uvnitř budov opravdu zemřeli, zapálili následujícího dne tři sklady ze čtyř, v nichž byly převážně ženy a děti. Ten, kdo se pokusil uniknout okny nebo dírami ve střechách, byl zastřelen nebo zasažen ručními granáty. Dne 25. října byla ostřelována také čtvrtá budova, která byla zaplněna převážně muži.

Masakry měli na starosti podplukovníci Nicolae Deleanu a C. D. Nicolescu a střelby se účastnili i němečtí vojáci. Přibližně 35 000–40 000 zbylých zajatců následně přesunuli do ghetta na zničené předměstí Slobodka. Tam byli ponecháni pod širým nebem po dobu 10 dnů. Mezi 25. říjnem a 3. listopadem, kdy vězni museli mimo jiné i pracovat, zde mnoho lidí zemřelo na následky totálního vyčerpání.

Následoval pochod smrti

Do konce prosince bylo zabito dalších 50 000 židů z koncentračního tábora v Bogdanovce. Dalších 10 000 pak muselo podstoupit pochod smrti směrem ke třem koncentračním táborům poblíž Golty: Bogdanovky, Acmecetcy a Domanovky.

Velký počet vězňů se však podněsterských táborů nedožil, buď padli vyčerpáním, nebo je zastřelili dozorci. Ti, kteří cestu přeci jen přežili, byli zavražděni o dva měsíce později. Spolu s desítkami tisíc dalších vězňů, již byli do těchto táborů přivezeni ze severního Podněsteří a Besarábie.

Vyhlazování skončilo v lednu roku 1942 vyvražděním těch, kteří zůstali ve Slobodce. Od 12. do 23. ledna bylo posledních 19 582 židů převezeno v dobytčích vagonech do Berezovky, odkud byli transportováni do koncentračních táborů v Goltě. Během 18 měsíců však téměř všichni zemřeli.

Jaká další událost druhé světové války by zasloužila větší pozornost veřejnosti?

Zdroj: DW, Military-History