Zní to paradoxně, ale nacistům se skutečně velmi efektivně dařilo sabotovat své vlastní válečné snažení a výrobu.
Největší konflikt minulého století byl i konfliktem hospodářským. Hrálo se o výkon továren a schopnosti techniků a inženýrů vyvinout nové a účelné zbraně. Překvapivě nacistické Německo na tomto poli za Spojenci nejen zaostávalo. Prohrálo na celé čáře. Na vině byly především kontroverzní nacistické megalomanské projekty, jejichž přínos k vedení války byl minimální, ale stály třetí říši tolik zdrojů, že šly srovnat s porážkou ve středně velké bitvě. Zde je 5 největších nacistických průšvihů.
1) Heinkel He 177 Grief
Tento těžký bombardér Německo vyvíjelo již od roku 1936. Na papíře jeho výkony vypadaly skvěle. Čtyřmotorový stroj s doletem až 5 600 kilometrů a maximální rychlostí 540 kilometrů v hodině mohl nést až 7 400 kilogramů bomb nebo řízenou protilodní střelu Fritz X. Proč se tedy jednalo o ukázkový letecký průšvih? Nacistická Luftwaffe totiž chtěla, aby byl těžký bombardér schopen střemhlavého bombardování.
To vedlo k mnoha konstrukčním změnám, které rozhodně nevedly ku prospěchu válečného snažení. Ačkoliv byl stroj čtyřmotorový, měl jen dvě vrtule a motory je poháněly v tandemu. Takové řešení však vedlo k častému přehřívání a požárům motorů. Proto se He 117 od posádek dostalo přezdívky Luftwaffefeuerzeug, tedy Zapalovač Luftwaffe.
Stroj byl také velice složitý na údržbu a na pilotáž. Celkem bylo vyrobeno 1 169 kusů He 177. Ačkoliv byl zaveden do výzbroje roku 1942, byl roku 1944 vyřazen, aniž by nějak ovlivnil válečné snažení Německa.
2) Letadlová loď Graf Zeppelin
Radostí a pýchou nacistické Kriegsmarine se měla stát letadlová loď Graf Zeppelin. 262 metrů dlouhý gigant měl plout rychlostí až 35 uzlů (65 kilometrů v hodině) a nést 10 stíhaček Messerschmitt Bf 109 a 20 Junkersu Ju 87 Stuka. Svaz složený z Graff Zeppelin a bitevních lodí třídy Bismarck se mohl stát skutečnou metlou Atlantiku a silně narušit zásobovací trasy Spojenců.
Proč se tak nestalo? Stál za tím mocenský spor mezi velitelem Luftwaffe Hermanem Göringem a velitelem Kriegsmarine Erich Raederem o velení nad leteckými silami na lodi.
Domýšlivý maršál chtěl velet všemu, co v nacistickém Německu létá, a naopak admirál chtěl velet všemu na svých lodích. Tlustý Göring měl však pod palcem průmysl, a tak v roce 1940 zastavil dodávky pro téměř dokončenou loď. Když byl roku 1941 potopen Bismarck, Hitler o celý projekt ztratil zájem. Odstrojená loď nakonec skončila jako plovoucí kasárna a sklad dřeva ve Štětíně, kde ji nakonec sami Němci v roce 1945 potopili.
3) Panzerkampfwagen VIII Maus
Projekt monstrózního tanku byl vlastně dárek Ferdinanda Porscheho k Hitlerovým 53. narozeninám v roce 1942. Nikdo nepočítal s tím, že po něm diktátor reálně zatouží. Leč stalo se. Na papíře stroj vypadal monumentálně a drtivě. Posádka šesti mužů měla sedět pod 200milimetrovým pancířem v 188tunovém monstru. Jeho kanón ráže 128 milimetrů byl schopen zničit všechny tanky na 3 500 metrů. V čem byl tedy problém?
Dá se říci že ve všem. „Myš“ vyvinula maximální rychlost 20 kilometrů v hodině a nebyla schopna bezpečně přejet žádný most, takže se za pomoci druhého tanku stejného typu, který elektromotorům druhého stroje dodával energii, musel přes řeky přebrodit. Pro spojenecké letectvo, které již ovládalo nebe nad Německem, lahůdka.
Projekt Mausu stál Němce mnoho zbytečné práce inženýrů včetně Porscheho, tuny a tuny oceli a práce mnoha desítek tisíc dělníků. Vše vyšlo vniveč. Dodnes se zachoval jeden stroj jako exponát v ruském muzeu Kubinka.
4) Ponorkový bunkr Valentin
Stavby třetí říše jsou megalomanské a obrovské. A často také naprosto zbytečné. Takovou byla i stavba ponorkového bunkru Valentin v Brémách. Ohromná stavba na Vezeře začala v únoru 1943. V bunkru se měly kompletovat ponorky třídy XXI. Po řece by byly dodány jednotlivé sekce ponorky, ve Valentinu by došlo ke zkompletování a z něj už by vyplula k boji připravená ponorka.
Stavba byla skutečně obludná. Na délku měl Valentin 425 metrů a na šířku 97 metrů. Síla zdí byla 4,5 metrů, tloušťka střechy byla 7,5 metrů. Na stavbě bylo spotřebováno těžko představitelných 500 000 m3 betonu. Práce na bunkru jely 24 hodin denně. Na stavbě pracovalo 12 000 totálně nasazených a vězňů z koncentračního tábora. Podmínky byly brutální a až 6 000 vězňů při práci na Valentinu zahynulo.
Co se vlastně stalo? Spojenci samozřejmě o obří stavbě dobře věděli. Tvářili se však, že o ničem neví, a Němci v klidu lili do stavby miliony tun betonu a říšských marek. V březnu 1945 byla stavba téměř hotová a vše se chystalo ke spuštění provozu. Dne 27. března 1942 se na nebi objevilo 20 bombardérů Avro Lancaster RAF vyzbrojených 10tunovými bombami Grand Slam. Dvě prorazily strop Valentinu. Tím byl celý nákladný komplex vyřazen, aniž by z něj vyplula jediná ponorka.
5) Výjimečná zbraň V-2
Vergeltungswaffe 2. Zbraň odplaty. Agregát A4. První balistická raketa létající rychlostí až 5 730 kilometrů v hodině s doletem 300 kilometrů, která nesla až tunu vysoce účinné výbušniny Anatol. Skutečně přelomová zbraň, která měla třetí říši přinést nejen odplatu, ale i vítězství. Ve skutečnosti však V-2 byla absolutním vojenským a především ekonomickým propadákem. Jak to bylo možné?
Odpověď je jednoduchá. V-2, i přes enormní investice do jejího vývoje a produkce, neměla tak velikou ničivou sílu. Přestože Němci měli vysoce účinné chemické zbraně, Hitler naštěstí jejich nasazení odmítal. V-2 byla sice rychlou zbraní, ale byla také velmi nepřesná, a mnoho střel tak skončilo místo v centrech měst v pustých polích. Celkem bylo vyrobeno 6 042 raket V-2, z čehož 3 225 bylo použito. Ztráty Spojenců se odhadují na 7 000 osob, většinou civilistů, kteří při jejich dopadu zahynuli.
Jedna raketa vyšla na 100 000 říšských marek (dnes kolem 4 milionů dolarů) a celý program v tehdejších cenách zhruba na 2 miliardy dolarů (dnes 36 miliard dolarů). To byla zhruba stejná cena, kterou Spojené státy vložily do programu Manhattan, tedy vývoje atomové bomby. Zatímco pro USA to byla snesitelná a přijatelná zátěž, pro třetí říši byl program V-2 doslova ekonomickou a vojenskou sebevraždou.
V-2 používaly jako palivo etanol. Na každý start V-2 ho bylo potřeba kolem 3 tun. Na jeho výrobu bylo potřeba 30 tun brambor. V-2 spotřebovaly třetinu výroby v celém nacistickém Německu. V podzemních továrnách bylo nasazeno na výrobu rakety kolem 60 000 vězňů z koncentračních táborů a nuceně nasazených.
Pokud by tato pracovní síla byla nasazena na stavbu stíhacích letadel, mohlo to do značné míry ovlivnit spojeneckou leteckou ofenzivu. Bohužel, opět se projevila brutalita nacistů a na 20 000 dělníků v těchto továrnách na smrt zahynulo.
Změnil by se vývoj války, pokud by nacisté hospodařili efektivně?
Zdroj: Charles Winchester, Východní fronta: Hitlerova válka v Rusku 1941–1945, Praha, 2005.
Výcvik a cvičení
|
PŘEČTENÍ: 38762
Události
|
PŘEČTENÍ: 37992
Letecká technika
|
PŘEČTENÍ: 36888
