Nástražné zařízení SM-70, nebezpečný ochránce hranice. Ta byla mezi NDR a SRN prošpikována rozsáhlým a vražedným systémem

​Mnoho lidí zapomíná, že v podstatě neomezená možnost cestování přes hranice je v zemích středovýchodní Evropy relativně čerstvou záležitostí, a to po několika desítkách let pevně uzavřených hranic tvořících železnou oponu mezi Východem a Západem. Hranice byly doslova výbušné a smrtelně nebezpečné. V Československu byly osazeny různými druhy min a v Německé demokratické republice (NDR/DDR) používali ještě sofistikovanější zařízení.

Tisíce nástražných zařízení na našich hranicích

V naší republice, známé svojí sebestředností, která je kombinací komplexů méněcennosti a velikášství, je považována domácí rezistence proti komunistickému režimu za největší ze všech zemí Varšavské smlouvy a nejeden hrdina z toho patřičně profituje. Situace je ovšem jiná. V Polsku, Maďarsku a Německé demokratické republice byl útlak a odboj silnější než u nás. Obzvláště silný byl ve východní části rozděleného Německa.

Výsledkem byla rozsáhlá emigrace na západ a (což je málo známé) i obchod s lidmi. Představitelé NDR umožňovali svým občanům emigraci za úplatu, takže za vzdělané odborníky platila vláda SRN (Spolková republika Německo) desítky i stovky tisíc marek. Mnozí jiní riskovali život při překonávání hranice. Jednou z hrozeb bylo nástražné zařízení SM-70.

iZdroj fotografie: Zornfalke / Creative Commons / CC BY

V období 1971 až 1982 bylo podle různých zdrojů instalováno na 450 km hranic NDR až 54 000 nástražných zařízení SM-70 a SM-70M. Zařízení bylo údajně vyvíjeno již v období druhé světové války Referátem II D4 (zbrojní vývoj) Reichssicherheitshauptamtu řízeným SS Obersturmbannführerem Erichem Lutterem. Mělo sloužit k zajištění obvodu koncentračních táborů. Koncem války ukořistili plány příslušníci Rudé armády.

Použití se našlo v NDR. Roku 1955 došlo k analýze ve věznicích specialisty z řad vězňů. O pět let později byly připraveny plány pro výrobu nástražného zařízení známého také jako Tötungsautomat (zabíjecí automat). Došlo však k odložení výroby a uložení plánu do trezorů Ministerstva státní bezpečnosti ve východním Berlíně.

O sériové výrobě zařízení nesoucího oficiální označení Selbstschussapparat SM-70 (samostřílné zařízení – střílející nástraha) bylo rozhodnuto až roku 1969 a instalace na hranicích zahájena roku 1971. Celkově bylo osazeno podle různých pramenů 200 až 450 km hranic, a to ve třech výškách 0,40, 1,50 a 3,00 metry nad zemí na kůlech hraničního plotu nebo na slavné hraniční zdi.

Přísně střežené hranice

Zařízení SM-70 se stalo součástí pohraničních zátarasů, které směrem na SRN, označovanou také jako Západní Německo, vytvářelo z tehdejší Německé demokratické republiky téměř hermeticky uzavřený prostor. Nejblíže hranici SRN byl val a za ním zpevněná cesta umožňující rychlý přesun pohraničníků na komických bojových Trabantech nebo Roburech. Následoval drátěný plot vysoký 3,2 m lemovaný elektrickým vedením, nesoucí označení GZS.

Podhrabání znemožňovaly betonové desky v zemi. Na něm bylo podélně nataženo 28 signálních drátů a čtyři dotykové nástrahy směřující do vnitrozemí. Plot byl dostavěn roku 1984 podél celé hranice NDR. Narušení elektrického obvodu v plotu bylo signalizováno do „kapličky“, ve které byl napájecí transformátor části plotu dávající napětí 220 a 380 V. Signál byl předáván na pult operátora a zároveň mohl spouštět sirény.

Dále se nalézaly za plotem malé betonové bunkry BT-6 a pohybovali se zde ozbrojení vojáci. Následoval nástražný drát, zhruba 0,8 m nad zemí. Zatažení za něj odpalovalo světlice ze signálního až patnáctihlavňového zařízení typů R-67 nebo SP-1 umístěného na kůlu. Asi metr za drátem stála betonová zeď osazená shora držáky ve tvaru V vedoucími ostnatý drát pod proudem. V některých částech zdi byl ostnatý drát veden na sloupech zdi od země až po hřeben.

iZdroj fotografie: Flickr

Na sloupech se nalézaly samostřílné nástrahy. Po 30 metrech od sebe v každé výše uvedené výšce. Dále byly propojeny se sirénami a světelnou signalizací lokalizujícími prostor narušení. V určitých vzdálenostech se ve zdi nalézaly dvoukřídlé brány opět pod proudem, osazené ostnatým drátem pod proudem. Tato zeď nesla označení SSZ a probíhala cca 500 za plotem GSZ. Byla dokončena roku 1982. Systém doplňovalo kolem 2 000 psů na posuvných vodítkách (aby nevběhli do drátů).

V určitých vzdálenostech od sebe se za zdí nalézaly betonové pozorovací věže s reflektory a zároveň ústřednami pro určitý úsek zátarasů. Obranné pohraniční pásmo dosahovalo hloubky pět kilometrů, přičemž náklady na jeho vybudování vyšplhaly podle odhadu z roku 1979 do výše kolem 1,5 miliardy (západních) marek, tedy asi 14 miliard tehdejších Kčs. V některých prostorech byla ochrana dále zesilována minovými poli v celkové délce 799 km. Samostřílná zařízení byla demontována roku 1984, přičemž jejich znehodnocená provedení se stala objektem zájmu řady sběratelů.

Dvě provedení SM-70

Existovala dvě nepříliš odlišná provedení SM 70. První, pravděpodobně starší, bylo umístěno v plastové skříňce. Skládalo se z nosné trubky, kterou procházel elektrický kabel. K trubce byl přivařen společný držák iniciačního zařízení a kartáčové nálože a tyčka pro uchycení drátů bránící iniciaci zařízení jejich dosednutím na spouštěcí drát. Dále se na trubce nalézala plechová objímka pro uchycení spouštěcího drátu vedoucího k vedlejšímu zařízení.

Druhé provedení nemělo skříňku. Držák iniciačního zařízení a hlavice byl navařen šikmo vzhůru a k němu tyčka pro dva dráty proti ptákům opatřené pružinami. Uchycení hlavice a iniciačního zařízení na čepu umožňovala nastavování různého náměru a jeho fixací pomocí šroubu a křídlové matice a šroubu a matice držáku. Součástí zařízení byl vodotěsný vypínač.

iZdroj fotografie: ChrisO / Creative Commons / CC BY-SA

V některých případech se na sloupu nalézal rovněž držák se světly, sirénou a zvonkem signalizujícími pokus o narušení systému a odpálení SM-70. Hlavice se skládá z plechového trychtýře naplněného 102,4 gramy výbušniny pravděpodobně TNT (Trinitrotoluen) plnícího úkol výmetné náplně. Přední část je do tvaru kužele laborována 90 kovovými kuličkami.

Zájem o SM-70 i ze strany československých komunistů

V zadní části trychtýře je našroubován elektrický iniciátor s pentritovou počinovou náplní. Jeho iniciaci zabezpečoval cestou elektrické rozbušky jednoduchý spínač umístěný v izolované trubce. Kovová odpružená tyčka opatřená na konci okem byla drátem uchyceným do oka udržována mezi dvěma kontakty. V případě zatažení za drát iniciovala vnější kontakt. V případě přestřižení drátu ji pružina vrhla proti vnitřnímu kontaktu.

Propojený okruh inicioval výbušninu. Takto popisují činnost německého zdroje. K vnějšímu kontaktu však chybí na dosažitelných fotografiích i obrázcích dráty. Naopak jeden zdroj uvádí na nástražném drátu lámací místo, díky kterému se při zatažení lehce přetrhne. V takovém případě by stačil jednostranný spínač. Nelze vyloučit, že existují dva systémy.

Udivující je použití poměrně složitého systému elektrické iniciace závislého na dodávce proudu, kterou lze přerušit, dále s potřebou izolace proti vlhkosti. Navíc předepínání iniciačního zařízení muselo být i v případě vypnutého obvodu hrou na nervy. Naopak výhodou byla možnost celý systém v určité oblasti vypnout a umožnit bezpečnou činnost pohraničníků (Grenzschutz) v jinak ohroženém prostoru.

Obzvláště pikantní je zjištění, že někdy koncem roku 1971 navštívila NDR delegace z ČSSR a v továrně DDR – Sprengstoff – Werken Schönebeck an der Elbe se zajímala o nákup SM-70, které tato firma vyráběla. Německý systém měl nahradit miny, které ohrožovaly nejen uprchlíky směřující do Německa a agenty chodce pronikající do ČSSR, ale rovněž pohraničníky, přičemž několik z nich přišlo kvůli minovým zátarasům o život. Proč k nákupu nedošlo, se nepodařilo zjistit.