Od osvobození tábora smrti uběhne brzy 77 let a svědků jeho hrůz již mnoho nezbývá. Ti poslední připomínají a varují před hrůzami holokaustu.
Když Rudá armáda v lednu 1945 konečně prorazila německé obrané linie do pohybu se dala i 100. pěší divize 60. armáda 1. ukrajinského frontu. Dne 27. ledna 1945 v 15 hodin vojáci prorazili bránu s nápisem „Arbeit macht frei“ vedoucí do obrovského komplexu ubikací a průmyslových staveb. Nikdo z nich netušil, že se jedná o koncentrační tábor v Osvětimi, a to co najdou je bude pronásledovat do konce života.
Tiché místo
Vojáci postupovali obezřetně. Z toho, co nacházeli jim brzy došlo, že ocitli skutečně na velmi temném místě. V jednom skladu narazili na obrovské množství velmi osobních věcí, kterých se normálně člověk nevzdává dobrovolně. Vedle desítek kilogramů brýlí to byly stovky protéz končetin, dvanáct tisíc hrnců a pánví nebo čtyřicet čtyři tisíc párů bot a stovky kilogramů vlasů. Nikdo z rudoarmějců ještě netušil, že většina jejich vlastníků, byla mrtvá. Byli zavražděni nacisty v největším koncentračním a vyhlazovacím táboře holocaustu.
Ale přestože tří oddělené tábory Auschwitz I, Auschwitz II-Birkenau a Auschwitz III-Monowitz, které tvořily Osvětim, zpočátku vypadaly tiše a opuštěně, vojáci brzy zjistili, že jsou plné lidí. Byli tu tisíce vězňů, kteří byli tak slabí, že je v tomto pekle nechali zemřít dozorci SS, kteří tábory vyklidili poté, co se snažili zakrýt své zločiny. Mezi přeživšími byly i desítky dětí, které byly obětí pokusů nacistických lékařů.
Když vyhublí koncentráčníci spatřili vojáky, kteří na sobě neměly esesácké uniformy, nastaly po krátké nevíře a nedůvěře chvíle čisté radosti. Vězni vojáky objímali a líbali. Všichni propukli v pláč. „S křikem se k nám vrhali, padali na kolena, líbali nám klopy kabátů a vrhali se nám kolem nohou,“ vzpomínal Georgij Elisavetskij, jeden z prvních vojáků Rudé armády, kteří vstoupili do Osvětimi. Po pěti letech pekla byla Osvětim konečně osvobozena.
Vrazi mazali stopy
Němci už dlouho věděli, že budou muset Osvětim opustit, ale plánovali ji využívat co nejdéle. Potřebovali otrockou práci vězňů a nuceně nasazených dělníků k chodu továren vyrábějících chemikálie, zbraně a další materiály nutné k vedení války. Koncem roku 1944 si stále nebyli jisti, zda se Spojencům podaří dostat do Osvětimi. Obrana na Visle byla prý neproniknutelná. Nejistota byla velká. I když nacisté počítali s evakuací, založili nový pobočný tábor v blízké ocelárně.
Brzy však bylo jasno a esesmani byli připraveni. To, co se v Osvětimi stalo bylo neodpustitelné a Němci začali zahlazovat stopy, ničit důkazy a vraždit svědky svých zločinů. Zavraždili většinu členů Sonderkommand. To byli vězni, kteří pracovali v osvětimských plynových komorách a krematoriích. Poté vyhodili do vzduchu i většinu míst, kde se zabíjelo a likvidovala těla. Tedy plynové komory a krematoria.
Tím však ničení neskončilo. Němci přikázali vězňům zbourat mnoho budov a systematicky ničili pečlivé záznamy o ekonomice tábora, seznamy vězňů, a především seznamy stráží z SS. Zvláště důkladní byli při ničení záznamů o nelidských lékařských experimentech například nechvalně známého Josefa Mengeleho. Podnikli také kroky k tomu, aby velkou část nejcennějších věcí, jako bylo zubařské zlato, který uloupili zavražděným Židům, převezli jinam.
Pochody smrti
Když Sověti prolomili německou obranu a začali se blížit ke Krakovu, rozhodli se esesáci, že je nejvyšší čas na evakuaci. Vězně čekalo peklo, kterému se začalo říkat pochody smrti. Dlouhé nucené pochody v mrazivé zimě 1945 z Osvětimi do jiných koncentračních táborů jako byly Bergen-Belsen, Buchenwald, Dachau nebo Mauthausen mnoho již tak dlouholetým vězněním oslabených koncentráčníků zaplatilo životem.
První pochod smrti se z Osvětimi vydal 17. ledna 1945. Vězni byli nuceni seřadit se do dlouhých kolon a jít na západ směrem k území, které bylo stále ovládané třetí říší. Před pochodem byla provedena zběžná zdravotní prohlídka. Do kolon byli zařazeni jen zdravější jedinci. Ti, kteří byli shledáni neschopnými přesunu byli zastřeleni nebo ponecháni svému osudu v Osvětimi.
Ti, kteří padli během pochodu, byli často ubiti pažbami, s odůvodněním že munice se musí šetřit pro frontu a jejich těla ponechána na cestách. Odhaduje se, že při pochodech smrti, do kterých bylo celkem zařazeno kolem 58 000 vězňů, zahynulo 15 000 vězňů. Vězni, kteří zůstali naživu, byli nakonec nahnáni do otevřených nákladních vagónů a převezeni dále do Říše, kde byli přemístěni do různých táborů, kde je čekala další otrocká práce a mnohé smrt.
Dozorci, kteří ještě zůstali v táboře, do poslední chvíle pokračovali v ničení důkazů. Do 21. ledna 1945 však většina důstojníků SS odešla nadobro. Většina z 9 000 vězňů, kteří v Osvětimi zůstali, byla v zoufalém zdravotním stavu. Některým v lepším stavu se podařilo ukrýt a vyhnout se pochodu smrti. Podmínky byly otřesné – chybělo jídlo, voda i palivo na otop. Zdravějších vězni se starali o nemocné, ale chyběly léky. Někteří vězni prohledali rumiště a skládky po řádění esesáků a zachránit z nich něco užitečného.
I drsní vojáci byli v šoku
Sověti, kteří mezitím postupovali směrem k Osvětimi, o existenci tábora neměli ani tušení. Osvobození Osvětimi neměli v rozkazech, ale když 27. ledna 1945 skupina průzkumníků narazila na Birkenau, věděli, že našli něco strašného. „Nic jsme nevěděli,“ vzpomínal sovětský voják Ivan Martynuškin. Pak to uviděl! Stovky věznů za ostnatým drátem. „Pamatuji si jejich tváře, zejména oči, které prozrazovaly jejich utrpení,“ vzpomínal i po letech roztřesený muž.
„Jste volní, soudruzi!“, zavolal na koncentráčníky Georgij Elisavetskij, „Ale oni nereagovali, tak jsme to zkusili rusky, polsky, německy, ukrajinsky. Pak jsme promluvili v jidiš. Myslili si, že je provokujeme. Začali se schovávat. A teprve, když jsem jim řekl „Nebojte se, jsem plukovník sovětské armády a Žid. Přišli jsme vás osvobodit“ To nakonec zabralo a bariéra se zhroutila
Za zvědy přišli drsní frontový vojáci. Byli šokováni tím, co viděli, když vstoupili do tábora. Hromady popela, které kdysi bývaly lidskými těly. Pytle s lidskými vlasy. Vězně vyhublé na kost, žijící v barácích, které byly zaneseny výkaly, a kteří umírali, když pozřeli nabízené jídlo.
Evě Mozes Kor bylo deset let, když pro ni skončilo peklo a byla zachráněna sovětskými vojáky. Byla jednou ze skupiny stovek dětí, které byly Němci ponechány na místě s „nadějí“, že se osvobození nedožijí. Podrobila se totiž mnoha „lékařským“ experimentům a sama o sobě byla důkazem nacistických zločinů. Vzpomínala, jak ji vojáci „objímali, dávali sušenky a čokoládu…Neměli jsme jen hlad po jídle, ale i po lidství a lidské laskavosti“.
Vlna lidskosti
Vlna soucitu a lidskosti charakterizovala osvobození. Šokovaní vojáci pomáhali na místě zřizovat nemocnice a obyvatelé blízkého města se hlásili na pomoc. Pracovníci polského Červeného kříže se po celé měsíce snažili ulevovat umírajícím a léčit živé, pracovali bez dostatečného množství jídla a zásob a pomáhali vězňům navázat kontakt s jejich blízkými. Bohužel pro mnohé z vězňů bylo pozdě a veškerá snaha marná. Z 9 000 osvobozených přežilo asi 7 500.
Přestože Osvětim při osvobození navštívilo několik novinářů a filmový štáb, tábor se nedočkal takové mezinárodní pozornosti, jaká se dostala osvobození Majdanku, prvního velkého nacistického vyhlazovacího tábora, který byl za války osvobozen. Poté, co se sovětští vyšetřovatelé dozvěděli o skutečném rozsahu zabíjení v Osvětimi, se však toto děsivé místo brzy stalo známým symbolem hrůz holocaustu. S pomocí polské vlády skupina bývalých vězňů přeměnila bývalý vyhlazovací tábor v památník a muzeum holokaustu.
Osvětimský velitel spravedlnosti neunikl
Osvětim byla místem, kde bylo zavražděno 1,1 milionu lidí z nichž 46 000 pocházelo i z tehdejšího Protektorátu. Roku 1947 se stala místem spravedlnosti, když zde byl oběšen jeden z hlavních strůjců osvětimských hrůz. Po svědectví před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku byl SS- Obersturmbannführer Rudolf Höss, který byl více než čtyři roky velitelem Osvětimi, postaven před polský Nejvyšší národní soud.
Většina pachatelů holocaustu svou vinu popírala. Höss nikoli. Zatímco čekal na popravu, napsal své paměti a vyjádřil lítost nad svými zločiny. Byl oběšen poblíž ubikací gestapa v Osvětimi. Byla to poslední veřejná poprava v Polsku. Přes veškerou snahu Hösse a jeho nacistických pochopů se předpokládá, že přežilo přibližně 15 % lidí odtransportovaných do Osvětimi.
Ačkoli jejich počet každým rokem klesá, mnozí z nich o svém utrpení stále mluví ve snaze uctít památku zavražděných a varovat svět před nebezpečím nenávisti a antisemitismu. „Stále není vyhráno,“ tvrdí smutně přeživší Šmul Icek, „ale varovali jsme naše vnoučata, a ta pochopila, co se stalo.“
Zapomínáme na hrůzy holokaustu?
Zdroj: History, Holokaustcz, PametNaroda
Události
|
PŘEČTENÍ: 19436
Pozemní technika
|
PŘEČTENÍ: 20896
