Pravá ruka Stepana Bandery: Politický vůdce Jaroslav Stecko vtrhl do Lvova. A s ním i německá armáda

Jaroslav Stecko byl za druhé světové války vůdcem OUN číslo dvě, hned za známým ukrajinským nacionalistou, nemilosrdným Stepanem Banderou. Když byl v roce 1959 Stepan Bandera zabit, ujal se vedení organizace právě Jaroslav Stecko. Byl to také Stecko, kdo v roce 1941 skutečně vtrhl do Lvova s milicemi OUN a německou armádou v závěsu. A bylo to také jeho jméno, pod kterým tenkrát OUN vydala onu proklamaci, v níž velebila a provolávala slávu německému vůdci Adolfu Hitlerovi.

Zarytý antisemita

Jaroslav Stecko byl ideolog a politický vůdce ukrajinského nacionalistického hnutí. Již během svého mládí se stal členem odbojové organizace „Ukrajinská nacionalistická mládež“ a o několik let později vstoupil do Ukrajinské vojenské organizace a Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN). V roce 1932 byl pak jmenován do představenstva OUN, kde nesl odpovědnost za ideologii.

V meziválečném období neunikl Jaroslav Stecko a jeho aktivity pozornosti sovětské tajné služby. V té době byl ovšem v jejich dokumentech pouze zmíněn jako jeden z několika představitelů OUN. V roce 1944 však komunistická zahraniční rozvědka otevřela u jeho jména samostatnou obžalobu.

V kauze je jeho osoba popsána docela stručně a výstižně. Je uveden jako nezlomný nacionalistický fanatik, který se vyznačuje svým profesionálním přístupem. Rozebrány jsou samozřejmě také jeho aktivity, jako například to, že zastával významné funkce v regionální organizaci OUN na západní Ukrajině, za svou činnost byl pronásledován polskými úřady a nakonec byl donucen uprchnout do Německa. Po rozdělení OUN pak vstoupil do vedení Banderovského křídla.

Samostatná Ukrajina

Jaroslav Stecko se stal jedním z nejdůležitějších členských představitelů OUN, která vznikla v roce 1940 a v jejímž čele stál proslulý Stepan Bandera. A co víc, na Velkém krakovském shromáždění byl Jaroslav Stecko zvolen Banderovým zástupcem, jednalo se tedy o druhého nejvýše postaveného muže této odbojové organizace.

V předvečer německo-sovětské války se významně zapojil do organizace výpadových brigád OUN. Připravil také Deklaraci ukrajinské státnosti z roku 1941 a 30. června 1941 se zúčastnil Národního shromáždění ve Lvově. Právě zde byla oficiálně vyhlášena obnova ukrajinské samostatnosti. A premiérem ukrajinské státní správy nebyl zvolen nikdo jiný než Jaroslav Stecko.

Již během prvních dnů nacistické okupace západní Ukrajiny tento zarytý antisemita a nyní také představitel nezávislého ukrajinského státu prohlásil, že bude vybudována domobrana. Milice, která bude sloužit na ochranu ukrajinského obyvatelstva a jejímž dalším úkolem bude zbavení se židů.

Spolupráce s Němci

Počínaje rokem 1941 spočívala radikalizace v uplatňování strategie masového vraždění, a to s cílem vytvořit čistou ukrajinskou společnost. Na základě spolupráce s nacisty bylo v prvních týdnech válčení proti Sovětskému svazu, vedle boje proti Rudé armádě, hlavním cílem právě vyvražďování židovského obyvatelstva. Po ústupu Rudé armády ze západní Ukrajiny v roce 1941 započala ukrajinská domobrana v mnoha městech pogromy.

Například celé město Lvov bylo polepeno letáky, které vyzývaly k etnickým čistkám, a vedení pogromu se ujala právě milice, jež zatýkala židovské obyvatelstvo. Milicionáři byli samozřejmě přítomni také u exekuce židů. Již následující den po pogromu začali pracovat přímo pro německou jednotku Einsatzgruppen a asistovali se zatýkáním a popravováním židů.

V naději na uznání ukrajinského státu Němci se OUN upsala k asistenci při těchto brutálních protižidovských akcích. Samozřejmě antisemitismus OUN poněkud usnadňoval pomoc při páchání násilností na židech. Ovšem milice jako taková vznikla nezávisle na Němcích.

Předseda OUN

Pro odmítnutí zrušení samostatnosti Ukrajiny byl 12. července 1941 Jaroslav Stecko zatčen gestapem. Nejprve ho převezli do Berlína, následně byl však společně se Stepanem Banderou uvržen do koncentračního tábora Sachsenhausen, kde byl vězněn až do podzimu roku 1944. Po propuštění se usadil v Mnichově.

Roku 1945 byl Stecko jmenován do předsednictva OUN, přesněji do vedení banderovské frakce, a po skončení druhé světové války se aktivně angažoval v antikomunistickém hnutí. Stecko rovněž patřil ke klíčové skupině vedoucích představitelů, kteří se dostali do rukou Američanů. Po příchodu do Spojených států organizovaly jeho skupiny výbory „zajatých národů“. Údajně reprezentovaly lidi, kteří byli ve východní Evropě a v pobaltských zemích utlačováni Sověty.

Ale ve skutečnosti místo toho, aby zastupovaly hlasy všech národů, které byly součástí Varšavské smlouvy, zastupovaly spíše jen ty nejextrémnější skupiny jednotlivých národních komunit. V roce 1946 byl Stecko zvolen jako zástupce sektoru zahraniční politiky externích organizačních jednotek OUN a v tomtéž roce se rovněž postavil do čela Antibolševického bloku národů (ABN). V roli předsedy této organizace setrval až do své smrti.

Jako šéf ABN si Stecko na své konto připsal například podepsání dohody o spolupráci s Čínskou protikomunistickou ligou na Tchaj-wanu v roce 1955, jejímž výsledkem byla mise ABN v letech 1957–1960 a později i zastoupení v Tchaj-peji. Do roku 1967 pak působil ve vedení Světové antikomunistické ligy. Na 4. velkém shromáždění Banderovské frakce OUN v roce 1968 byl zvolen jejím předsedou, jímž rovněž setrval až do své smrti.

Komplikovaná situace na západě Ukrajiny

Kolem Banderovců je spousta antagonistických názorů, kdy řada Ukrajinců je označuje v podstatě za národní hrdiny, avšak v Polsku jsou považováni za válečné zločince. Pravda je v tomto případě velmi komplikovaná. Je třeba si uvědomit, že Ukrajina v rámci Polsko-litevské unie byla víceméně jen přívěskem a hlavní vliv zde měli Poláci a dlouhodobě zde probíhala určitá polonizace obyvatelstva.

Potlačení povstání ukrajinských kozáků v 17. století proběhlo velmi krvavě a po připojení těchto částí země k Rusku na tom postupně Ukrajinci nebyli o nic lépe. V meziválečném období byla západní Ukrajina součástí Polska a nenávist nebyla jen ze strany samotných Ukrajinců vůči Polákům a židům, ale i naopak. Pilsudského vláda přilévala olej do ohně i jazykovými zákony a upřednostňováním katolické církve.

Na Ukrajině pochopitelně byla silně šířena komunistická ideologie a zvyšovala pnutí ve společnosti. Mezi bohatými obyvateli regionu jasně převažovali Poláci a ukrajinské obyvatelstvo patřilo k chudší třídě. Antisemitismus Banderovců a obecně Ukrajinců nebyl ve své době ničím výjimečným a je nutné si uvědomit, že protižidovské postoje byly rozšířené i mezi Poláky.

To pochopitelně není omluvenka pro genocidní činnost Banderovců, ale zároveň je třeba si uvědomit, že jejich hlavním cílem byla svoboda Ukrajiny. To deklarovali vždy a všude. Zároveň je nutné vidět, že ukrajinské obyvatelstvo ze začátku obecně vnímalo Němce jako potenciální osvoboditele od nadvlády Rusů a Poláků. Emancipační snahy národa byly dlouhodobé a pravidelně oslyšené. Zločiny páchaly všechny strany, byť masakr na Volyni skutečně vyčnívá.

Byli podle vás Banderovci opravdu bojovníky za svobodnou Ukrajinu, nebo jen obyčejní zločinci?

Zdroj: Foreign Intelligence Service of Ukraine, Wikipedia