Rakety Jupiter nakonec Američané z Turecka a Itálie stáhli. Byla to výměna za rakety na Kubě

V padesátých letech USA i Sovětský svaz vyvíjely rakety s čím dál větším dosahem. Závody ve zbrojení vyvrcholily Kubánskou krizí, k válce scházel jenom krůček.

i Zdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain
                   

Na konci 50. let Spojené státy umístily na jihu Evropy a v Turecku baterie raket (PGM-19 Jupiter), které mohly nést jaderné zbraně. Jeden z diskutabilních kroků USA ve studené válce, která v té době byla intenzivní. Dnes bychom se na ně dívali jako na zastaralé rakety s kapalinovým motorem a nijak velkou přesností, ale SSSR se měl čeho bát, protože pokrývaly doletem prakticky všechna jeho politická i průmyslová centra v evropské části. Důsledkem byla Kubánská krize, kdy svět balancoval na okraji třetí světové války, tentokrát atomové.

Wernher von Braun navrhl delší dolet

V této době Spojené státy provozovaly svoje první a jadernou nálož nesoucí balistické rakety označené jako PGM-11 Redstone. Šlo vlastně o pokračovatele německé V2, kdy byl jejím autorem rovněž tým Wernhera von Brauna. Ten americkému ministerstvu obrany navrhl, že by bylo logické vyrobit rakety s delším doletem kolem 2 400 kilometrů. Tak vznikl plán vyrobit střelu středního doletu, kterou by mohla využívat armáda i námořnictvo.

PGM-19 Jupiter, was the first medium-range ballistic missile (MRBM) of the United States Air Force.

Zveřejnil(a) University of Air War dne Středa 19. února 2014

Měla jí být střela Jupiter. Původní armádní návrh počítal s tím, že by byla 28 metrů dlouhá. Ovšem námořnictvo potřebovalo střelu mnohem kratší, aby se dala odpalovat z palub lodí. I proto byla nakonec raketa dlouhá jen 18,3 metru. Co neměla na výšce musela nabrat na šířce, což naopak zkomplikovalo její přepravu například nákladními letadly. Námořnictvo se sice nakonec z programu stáhlo, ale typický podsaditý tvar střely již zůstal zachován.

Připravena byla za rok

Testy rakety začaly na jaře 1957, a již o rok později byla raketa připravena k bojovému nasazení. Měla hmotnost téměř 50 tun, měřila 18,3 metru na délku a 2,7 metru na šířku. Poháněna byla kapalným palivem, konkrétně kerosinem a tekutým kyslíkem. Dokázala doletět do vzdálenosti 2 400 kilometrů a nesla buď hlavici o síle 3,75 nebo 1,44 megatuny.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain
Ministr obrany

V letech 1958 a 1959 byla raketa použita i k tomu, aby vynesla do vesmíru různá zvířata, známý byl například opičák Ham. Obsluha raket nebyla nic jednoduchého. Z bezpečnostních i konstrukčních důvodů v nich nemohlo být stále načerpané palivo, proto se do nádrží střely čerpalo až těsně před startem.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain
Stanoviště rakety PGM-19 Jupiter

To trvalo poměrně dlouho. K obsluze rakety byl také potřeba početný personál a asi 20 vozidel, včetně cisteren s palivem. Obsluha musela nejprve raketu umístit do vzpřímené polohy, posléze se do ní začalo tankovat palivo a směla se umístit hlavice. Teprve po zkontrolování zaměření mohla být raketa odpálena.

Místo Francie Itálie a Turecko

Spojené státy původně chtěly rakety umístit ve Francii. Když byl ale prezidentem zvolen Charles de Gaulle, postavil se proti. Volba pak padla na Itálii a Turecko. V první zemi nakonec bylo umístěno 30 raket. O rakety samotné se starali italští vojáci. Američané si nechali kontrolu jen nad atomovými hlavicemi. Jednu letku – 15 raket, obsluhovalo asi 500 vojáků.

Aby se snížilo riziko zničení, bývala rozdělena na pět oddílů, které byly i desítky kilometrů od sebe. V roce 1962 jeden bulharský MiG-17 havaroval nedaleko jednoho italského stanoviště. Na podzim roku 1959 bylo rozhodnuto, že 15 střel bude rozmístěno i v Turecku, konkrétně na pěti místech nedaleko Izmiru.

iZdroj fotografie: U.S. Army / Public Domain
Jaderná hlavice k raketě PGM-19 Jupiter

Objevily se zde v roce 1961. Původně je obsluhoval americký personál, později ale odpovědnost za rakety podobně jako v Itálii převzali místní vojáci. Američané si opět ponechali kontrolu nad instalací jaderných hlavic. Když na podzim 1962 vypukla kubánská raketová krize, dohodli se nakonec představitelé SSSR a USA na zmírnění napětí.

PGM-19 Jupiter was the first nuclear tipped, medium-range ballistic missile (MRBM) of the United States Air Force (USAF).

Zveřejnil(a) Pushkraj Yogi dne Pondělí 2. ledna 2017

Po vypuknutí kubánské raketové krize se představitelé obou mocností nakonec dohodli na zmírnění napětí. Sověti stáhli své rakety z Kuby, Američané na oplátku v roce 1963 Jupitery z Turecka a Itálie. Shodou okolností vůdce obou zemí, kteří se mezi sebou tehdy naštěstí dokázali rozumně dohodnout, poté čekal špatný osud.

Důsledky pro Kennedyho i Chruščova

Chruščov byl ze svého místa odstraněn, a bylo mu dokonce vytýkáno, že v roce 1962 příliš ustoupil Američanům. Konspirační teorie také pokládají ústupky USA v této krizi jako jednu z příčin pozdějšího atentátu na prezidenta Kennedyho.

Kubánská raketová krize dnes slaví 50 let a stále se nemůžeme shodnout na jejím poučení: http://fam.ag/WvBncT

Zveřejnil(a) Zahraniční věci dne Úterý 16. října 2012

Ať už si o tom myslíme cokoli, faktem je, že kvůli rychlému vývoji raket již v době Kubánské krize byly Jupitery zastaralé a nutnost tankovat do nich tekuté palivo před startem znamenala jejich velkou zranitelnost. Přednost dostaly modernější rakety na palivo tuhé. Ale to už je jiná historie.

Jak velké ohrožení mohly pro SSSR znamenat rakety Jupiter?

Zdroj: Military-history

Diskuze Vstoupit do diskuze
51 lidí právě čte
Autor článku

Vít Lukáš

Zobrazit další články
Události247.cz
Události247.cz
Vstup Ukrajiny do EU: Zelenského nový dokument nepotěší
VědaŽivě.cz
VědaŽivě.cz
Rusko se našich nových tanků od Německa nebojí, protože jsou z 90. let. Je fakt, že naší šanci na obranu nijak nezvýší
JakZdravě.cz
JakZdravě.cz
Rizikem cystitidy (zánětu močového měchýře) je rozšíření infekce do ledvin: Tipy na prevenci a léčbu
adbz.cz
adbz.cz
Naše babičky myly skleničky octem a rýží. Tak se dají vyčistit i úzké nádoby a veškeré sklo se bude lesknout