Pád Berlína: Rozhodující bitva o Říšský sněm zbarvila evropskou metropoli do ruda

Jedním z Hitlerových stěžejních cílů za 2. světové války bylo oslabení Sovětského svazu a vybudování německé říše ve východní Evropě. Do SSSR vtrhli Němci v červnu 1941 a zprvu se zdálo, že se agrese bude těšit úspěchu. Drsná ruská zima si však vzala své a postup německých vojsk byl v roce 1941 výrazně zpomalen. V následujícím roce čelila německá vojska houževnatému odporu Rudé armády a počátkem roku 1943 se válečná karta obrátila proti Hitlerovi. 

Hitlerova prohraná válka

Německé elity, ať už se bavíme o politických, vojenských či jednoduše bohatých figurách, si byly dobře vědomy, že je válka prohraná. A to ještě dlouho před jejím koncem. Stejně tak, jako jejich předchůdci vyjednali v roce 1918 příměří a přistoupili k mírovým jednáním s vítězi, čímž ochránili Německo jednak před invazí cizích vojsk, jednak zabránili možné socialistické revoluci, i po roce 1942 by byl obdobný postup jistě racionální. Avšak v důsledku razantních nacistických procesů zcela nemožný.

Elity byly fakticky zbaveny moci a mírová jednání nepřicházela v očích Nacistů v úvahu. Do konce roku 1944 pak byly všechny německé síly vyhnány ze SSSR a v roce 1945 již Rudá armáda postupovala směrem do Německa. Hitler prohrál válku již dlouho před květnem 1945, odmítal se však vzdát a svou zemi stáhl do propasti. Ovšem i Rudá armáda trpěla navzdory obrovské početní převaze dosti akutními ztrátami. Od poloviny roku 1943 ztratili Sověti při ofenzívách pravděpodobně více než 4 miliony vojáků. Což je opravdu strašlivé číslo. 

Vzhledem k absenci jádra zkušených profesionálních vojáků a zdatných důstojníků na velitelských pozicích se Rudá armáda při plnění běžných výcvikových či disciplinárních povinností spoléhala především na nedostatečně vycvičené nižší důstojníky. Špatné velení se samozřejmě významně podepsalo na bojeschopnosti jednotek a nakonec i na samotných schopnostech vojáků přežít. Průměrná délka života mladých pěchotních důstojníků nebyla delší než několik týdnů.  

Postup Rudé armády

Začátkem dubna 1945 se Berlín ocitl na sovětské mušce. Sovětské jednotky se shromáždily u Kostřína na západním břehu Odry a připravovaly se na prolomení Seelowských výšin, poslední přirozené obranné linie před německých hlavním městem. Sovětská vojska útočila na německou metropoli z východu i jihu, Stalin to udělal Žukovovi a Koněvovi jako soutěž. Netrvalo dlouho a dne 16. dubna byl proveden rozhodující úder proti Třetí říši a Adolfu Hitlerovi.  

Následující dva týdny se nesly v duchu zoufalého a nakonec i marného odporu německých obránců, z nichž mnozí byli staří muži či příliš mladí chlapci. Sovětské jednotky zahltily město a dnem i nocí vytrvale pátraly po německém Führerovi, jenž se zbaběle ukryl ve svém podzemním bunkru. Navíc obrana nebyla ideálně organizovaná, byla dost nepružná a většina skladů byla rozložena na městských periferiích, takže Němci měli záhy problém se zásobováním.  

Berlín, kdysi považovaný za jednu z nejkrásnějších a technologicky nejvyspělejších evropských metropolí, byl během velmi krátké doby prakticky srovnán se zemí. Ženy se staly terčem hromadných znásilnění, soukromé podniky a obchody byly zcela vyrabovány a přeživší civilisté byli pro těžký nedostatek jídla nuceni porcovat a konzumovat těla zabitých koní. Navíc bylo město plné uprchlíků.

Němci se odmítali vzdát

Zatímco na Západě se mnoho německých vojáků tváří v tvář britské a americké přesile vzdalo, neboť věděli, že pokud si ke kapitulaci vyberou správný okamžik, bude s nimi zacházeno v souladu s Ženevskou konvencí a pravděpodobně tak přežijí, na východní frontě si Němci takové iluze nedělali. S vědomím, že jejich kapitulace s největší pravděpodobností nebude přijata a jejich šance na přežití v rukou Rudé armády je prakticky mizivá, se němečtí vojáci odmítali vzdát.

Navzdory obrovské sovětské převaze neustupovali a byli odhodláni padnout v boji. Onen neústupný lví postoj německých vojáků byl navíc posilován faktem, že se sovětská armáda od vstupu do jejich země dopouštěla na civilistech již výše zmíněných zvěrstvech. K neomluvitelnému chování byli sovětští vojáci vybízeni v tisku i v rozhlase, a to pod záštitou pomsty proti Němcům. 

Odhaduje se, že příslušníci Rudé armády byli zodpovědní za znásilnění nejméně 1,4 milionu německých žen. Samozřejmě nelze opomenout ani chování Němců v jimi okupovaných zemích. Přístup německých vojáků k civilistům v napadených zemích nebyl ani o kapku lepší. Válečné zločiny páchány na civilistech jsou bezesporu neodpustitelné, ať už za nimi stojí kdokoliv. 

Bitva o Říšský sněm

Těžištěm německého odporu se stalo centrum města, konkrétně budova Říšského sněmu. Rudá armáda zde narazila na úpornou obranu tvořenou příslušníky Waffen-SS. Němečtí vojáci, vybaveni obávanými protiletadlovým flakem o ráži 88mm, zajišťovali celý přilehlý prostor budovy. Tváří v tvář ohromné ruské přesile bylo postavení německých obránců samozřejmě vysoce neperspektivní, avšak ne zcela beznadějné.

Mohutné stěny budovy poskytovaly vojákům docela spolehlivou ochranu proti přímým zásahům a díky bohatým zásobám munice i vody dokázali Němci udržet své pozice po několik dní. Ke zteči se nakonec probila 3. gardová armáda pod velením generálplukovníka Vasilije Kuzněcova, která si razila cestu do centra Berlína ze severu. Kuzněcovův prapor byl tvořen zesíleným dělostřeleckým jádrem a celkem třemi střeleckými sbory.

Je však třeba poznamenat, že těžké dělostřelectvo nebylo v posledních fázích bitvy nikterak platné. A to vzhledem k vysokému riziku zasažení vlastních jednotek. Kuzněcov pověřil dobytím budovy sněmu 79. sbor pravého křídla, ovšem ještě v předvečer útoku obdrželo všech 9 divizí Kuzněcovy 3. armády velké rudé prapory vyzdobené srpem a kladivem. Vojákům, kterým by se podařilo vyvěsit vlajku na kupoli budovy, bylo přislíbeno nevyšší vyznamenání, tedy titul Hrdiny Sovětského svazu. Rudá vlajka zavlála na kupoli Říšského sněmu již následujícího dne.

Führerovy nenaplněné vize

Ačkoli Adolf Hitler rád prohlašoval, že za svůj národ by bez váhání položil život, neučinil tak. Místo toho, aby se ujal role skutečného vojevůdce a stanul po boku svých vojáků, seděl za stolem a v popření reality přesouval na mapách imaginární armády, jež měly bránit jeho město. Město, které se v jeho snech a vizích mělo stát centrem obrovské německé říše, v jejímž čele by samozřejmě stanul on sám, Adolf Hitler.  

Realitu však nelze popírat donekonečna. A tak poté, co sepsal svou poslední vůli a politický testament, spáchal Hitler po boku své dlouholeté milenky Evy Braunové sebevraždu v bunkru pod říšským kancléřstvím. Po jeho smrti pak německý rozhlas odvysílal ještě jednu poslední lež. Ulicemi města se rozezněla zpráva, že Hitler padl v boji. Město bylo nakonec dobyto dne 2. května 1945. V jeho troskách zůstalo přes 300 000 Berlíňanů a kolem 80 000 vojáků Rudé armády.   

Co si myslíte o počínání Sovětských vojáků během bitvy o Berlín?

Zdroj: Military-History