Co skrývá tajná podzemní „kobka“ Balaklava ze studené války: odolat dokázala i atomové pumě a bývala útočištěm pro sovětské ponorky

Když SSSR v 50. letech 20. století budoval svoji ponorkovou flotilu v Černém moři, bylo mu jasné, že bude muset svá plavidla nějak ukrýt. Zraky námořního vedení tak padly na zátoku Balaklava na poloostrově Krym, jižně od Sevastopulu. Místo se stalo jedním z nejtajnějších v SSSR, ukrývalo ponorky a pro běžného člověka bylo „no-go zónou“. Po konci studené války tam nakonec vzniklo úchvatné námořní muzeum, které je dnes kvůli válce na Ukrajině prakticky nedostupné.

Úzká zátoka je i dostatečně hluboká

Volba zátoky Balaklava byla velmi šťastná, protože skýtala pro úkryt ideální podmínky. Jedná se o dlouhý klikatý záliv poskytující perfektní přírodní přístav, na šířku má přitom od 200 do 400 metrů. Jelikož ho obklopují hory, není do něj z okolí vidět, a hloubka v něm dosahuje kolem 17 metrů. Ponorky v něm tak mohly plout zcela ponořené, aniž by je někdo spatřil, což rozhodnutí vybudovat v místě podzemní základnu jenom umocnilo.

Nakonec vyrostla pod tamní horou Tavros, kterou tvoří převážně velmi odolný mramor. Výška stropu nad základnou dosahuje zhruba 126 metrů, což je dostatek k tomu, aby poskytovala velmi silnou ochranu při odstřelování nebo náletech. A ke všemu byla základna nakonec naprojektována tak, aby ji nedokázal zničit ani přímý zásah jadernou pumou o síle 100 kilotun, což z ní činilo jednu z nejodolnějších základen v Sovětském svazu. I když nejvíce se pochopitelně spoléhalo na její úplné utajení.

iZdroj fotografie: Uživatel Russianname / Creative Commons / CC BY

Stavba základny začala v zátoce v roce 1953; nejdříve na ní pracovali pouze členové Černomořské flotily, ale v roce 1956 se k nim připojili i stavitelé moskevského metra a další odborníci z celé země. Nutno dodat, že byli velmi potřební, protože v tak odolném materiálu jako je žula nebyla práce vůbec jednoduchá. Základna Balaklava byla nakonec dokončena mezi lety 1961 a 1962. Rozkládala se přitom na 15 tisících metrů čtverečních.

Na základně pracovalo celé městečko

V podzemí se dokázalo schovat 9 malých nebo 7 středních ponorek, a protože byla v celé zátoce dostatečná hloubka, mohly plout až k základně ponořené, a ke všemu se většina akcí odehrávala v noci. V podzemí nebyl prostor jenom pro kotvení, ale i doky, různé technické zázemí nebo úkryt pro obyvatele zdejšího města. Místní lidé pracovali na základně a byli kvůli tomu značně omezeni, protože měli informace o tajném vojenském prostoru. Třeba cestovat mohli jenom hodně omezeně a jejich příbuzní je směli navštívit pouze po prověření a z dobrých důvodů.

Vchody do základny byly navíc kryté speciálním maskováním, které bylo natolik dobré, že i když lidé na základně pracovali a zhruba věděli, kde vchody leží, nedokázali je z druhého břehu rozpoznat. Pro mnohé obyvatele se tak stala základna Balaklava doslova vězením, byť s pohybem umožněným po celém městě. Taková práce měla sice i své výhody, například jistou práci, ale výměnou za ztrátu osoby to není příliš adekvátní. Na druhou stranu fungovaly věci v tehdejším SSSR „tak trochu jinak“.

Když se potom v roce 1991 Sovětský svaz rozpadl, začala být základna na území Ukrajiny postupně vyřazována z provozu. Poslední ponorka ji opustila roku 1996 a velká část zařízení byla odvezena nebo sešrotována. Z místa nakonec vzniklo veřejnosti přístupné muzeum (a rozhodně stojí za to ho vidět, i když nejste zrovna nadšenci), které je však kvůli válce na Ukrajině nepřístupné.